15. června 592, neděle

Probudila jsem se dalšího dne v noci. Viděla jsem, že Hiruzen vedle mě medituje s Gatem v klíně a kousek od nás spal Grendel. Byla jsem zesláblá. Až později mi moji přátelé prozradili, že jsem v bezvědomí byla 16 hodin. Během těch mi podali lék proti naší nemoci. Po probuzení jsem ještě několik minut ležela a modlila se k Paní. Děkovala jsem jí za to, že mě ušetřila, za Hiruzena s Grendelem, bez kterých bych již dávno byla po smrti. Prosila jsem ji o další přízeň a brzy jsem pocítila, jak mě znovu naplňuje.

Po modlitbě ale bylo potřeba něco vyřídit. Vzpomněla jsem si navčerejší souboj a nemohla se zbavit pocitu, že mě Grendel a Hiruzen nechali dvěma protivníkům napospas. Necítila jsem v sobě hněv. Možná spíš zklamání, že po všem co jsme spolu prožili se mě nepokusili v boji pomoct. Byť mě před jistou smrtí nakonec ochránil právě Hiruzen, který mi na pomoc poslal Gata, který mě teleportoval na správnou stranu mříže.

Pak mi společně vypověděli, že po skončení boje mě Grendel vzal na ramena a proběhli mezi zbývajícími sochami až do této místnosti. Její plánek přikládám. Uprostřed místnosti je několik metrů hluboká studna na jejímž dně byla klec s mrtvým člověkem. Klec vysela na řetězu z velkého jeřábu. Na druhé staně je velká brána, nad kterou je nápis v tomto znění:

Ty, kdo zde jsi, vrať se zpět
Neb smrt tvá je tvým osudem
když rozhodneš se neslyšet.

Ať naše slovo ve tvé duši zní
když údy tvé ustrnou
a v kámen se promění 

Vždyť zde je držen ten
Joachim, kdo mluvil o míru
však ukázal se vrahem, zlodějem 

A tak všichni, co zde v kámen jsou
posádka bílé paluby
odejíti nemohou

Ty, kdo vstoupíš, smrti vstříce
poznáš ostří ukradené
a světlo již nikdy více 

Grendel ani Hiruzen nejso seznámeni s mým náboženstvím, proto jsem jim pověděla zkrácenou verzi o Joachimovi a jeho otci Emelenovi. Její verzi jak si ji pamatuji ze studií také přikládám na zvláštním listu. Když jsem skončila své vyprávění, Grendelovi došlo, že "sochy" které jsem cestou všude potkávali, jsou pravděpodobně zkaměnělí námořnícic Joachima.

Během mého bezvědomí se Grendel s Hiruzenem snažili dveře otevřít, ale nepodařilo se jim to. Vyzdvihli tedy aspoň klec s kostrou mrtvého člověka. Po mém probuzení jsem věnovala veškerou svou přízeň vyléčení hiruzenových a svých zranění. Pak jsme s pomocí klece a Grendelovi síly vrata otevřeli natolik, že jsme se jimi já s Hiruzenem dokázali protáhnout. Z druhé strany byla těžká závora, kterou jsme ale dokázali zvednout a brzy tak k nám přidal Grendel.

Širkou chodbou jsme došli na rozcestí. Doprava a rovně vedli další chodby, doleva pak schody dolů. Šli jsme doprava, ale nenašli jsme nic víc než pár roziých soch a hromady harampádí. Jediný zajímavější nález se podařil Hiruzenovi, který našel pět zachovalých, pěkných naušnic.

Vrátili se na rozcestí a rozhodli se, že dříve, než půjdeme dolů, zkusíme chodbu prostřední. Tou jsme se dostali do malé mstnosti, na jejímž druhém konci stála o zeď opřená velká skříň. Podivné na ní bylo, že byla obrácena zády do prostoru. Přišli jsme k ní a Grendel ji odtlačil od zdi natolik, že jsme Hiruzen, Gato a já prolezli do komůrky za ní. Tam seděla o zeď opřena další socha. Další námořník sloužící Joachimovi.

Tu se za námi ozvala rána. Grenedl už skříň déle neudržel a pustil ji zpět na své místo. V tu ránu socha ožila. A zaútočila na nás. V malém prostoru nám kamenný výlečník naštěstí nedělal tolik potíží jako jeho druhové, ale i tak jsme byli rádi, když se Gato z komory vytratil a teleportoval k nám Grendela. S jeho silnými pažemi už nebyl problém sochu rozdrit.

Bylo nám divné, že námořník zkameněl v takovéto zabarikádované komoře, proto jsem se rozodli místnost prozkoumat. Kromě nečitelných nápisů vyškrábaných do zdí našel Hiruzen v dutině pouzdro s dalekohledem. V něm pak nález prozatím nejvýznamější: námořníkův popis toho, co se zde před staletími odehrálo. Je "dopis na rozloučenou" má potenciál stát se významným artefaktem. Bojím se ale, že slova v něm napsaná a naše následné zážitky poněkud poskvrní obraz Joachima.

Vrátili jsme se zpět na rozcestí a plni strachu se vydali po širkoých schodech dolů, na konci schodů je rovná chodba přehrazena barikádou z dalších rozbitých soch. Hiruzen vylezl nahoru a několik horních dílů barikády schodil a všichni jsme tak mohli prolést na druhou stranu. Ještě kousek chodby a pak velký sál. Gato se hrozně vzpouzel. Už nějaký čas prskal a kroutil se, jakoby mi něco strašně smrdělo. Pak jsme pochopili. Celý sál naplňoval podivný zápach. Vysoký strop sálu stál na šesti mohutných sloupech, mezi kterými stály další sochy. Při pohledu na ně, se mě zmocňovala panika. Jestli se odtud dostanu, jestli někdy budu žít ve svém domě, nebo budu mít prostou celu v klášteře - nikdy tam nebudu mít žádnou sochu, leda by to byla socha Paní Faye. Ve všech čtyřech rozích byli na zemi stropě kruhové, zamřížované otvory. Na konci sálu pak podium s trůnem a za nám vyobrazení kormorána - symbol boha Vathara.

Když jsme přišli k prvnímu otvoru, klekla jsem si k němu, abych zjistila, proudí li mřížemi vzduch. Místo toho jsem zaslechla podivný zvuk, jakoby se po podlaze dole plazilo cosi obrovského. Šli jsme pak dál podél pravé stěny až k podiu. Tu se Hiruzena zmocnila jakási panika, popadl svůj štít a srazl nejbližší soše hlavu. V tom jsme pozanli, že kormorán za křeslem je mechanismus, který se začal otáčet, až se na zdi otevřel otvor, z nějž se kromě pachu vynořila i příšera. Napůl lidská a napůl hadí hlava, která měla místo vlasů malé hady pokračovala v mužské tělo pokryté šedými šuponami přecházelo pod pasem v dlouhé tělo černého hada. V zbytcích lidského obličeje jsem poznala proroka Joachima.

Nejrychleji zareagoval Hiruzen. Seslal na Grendela kouzlo rychlost a mou dřevěnou hůl očaroval magickým plamenem. Takto posíleni jsme se vydali bojovat o své životy. Joachim pro nám vytasil překrásnou zbraň, která plála bledým světlem. Postupně jsme k němu přiskakovali a útočili na jeho ohavné tělo. Bránili se jeho silným výpadům. Sálem létali Hiruzenovi blesky a od klenby se k nám vracel Grendeův válečným ryk. Joachim na svou stranu povolal kamenné sochy - poslední zbytky jeho posádky. Hiruzen sražen jednou sochou k zemi vytvořil spojením tří jednu velkou ohnivou kouly a zasáhl Joachima do hadí tváře. Já mezitím vyřídila dva kamenné námořníky. Joachim pak vůči Hiruzenovi vystřelil plamennou střelu a zasáhl jej do prsou. Hiruzen padl tváří k zemi a nehýbal se. V naději, že je jen v bezvědomí jsem se snažila odlákat Joachima pryč od mího přítele a s Grendelem jsme ještě více zesílili náš útok. Přes bolest, kterou nám způsobovali přesné rány našeho strašného protivníka jsme viděli, že i on pod našimi útoky slábne.

Svou ohnivou holí jsem rozdrtila další dvě živé sochy. Otočila jsem se na Grendela v hrůze si všimla, jak se k němu Joachim naklání, upřímně se mu dívá do očí a v tom barbarovi nohy zůstaly v pohybu a směrem nahoru se začal proměňovat v kámen. V posledním amoku ještě Joachima dvakrát zasáhl a poté ztuhnul.

Stála jsem nyní proti obrovskému nepřteli sama. Zoufalá, zbitá a bez špětky naděje. V tom se z podia přiřítil Gato a skočil Joachimovi na záda a začal jej kousat a drápat. Pozdvyhla jsem oči k nebesům a požádala paní o Ochránce. Během vteřiny se za Joachimem zjevil můj anděl ve zlaté zbroji a s velkým mečem v ruce. S vědomím, že Paní je na mé sraně, fascinována odvahou malého kocoura jsem v sobě našla sílu k poslednímu výpadu a zarazila jsem magicky hořící větev do hnusného lidsko-hadího těla a povalila Joachima na zem. Vytáhla jsem hůl z krvácející rány a jediným úderem jsem ji zabořila do ohavného obličeje. Joachim byl mrtvý. Ale Hiruzen možná taky a Grendel byl proměněný v kámen. Vytrhla jsem z mrtvolné ruky ten krásný meč a rozhlédla se po místnosti. Bylo jasné, co teď musím udělat.

S Gatem jsme hned běželi k Hiruzenovi. Ach Paní! Byl "jen" v bezvědomí! Když jsem tohle zjistila spadl mi ze srdce první obrovský kámen. V ten samý moment ze mě ale vyprchal bojový adrenalin a dostavila se neskutečná únava. Sedla jsem si na schody k podiu, dala si Gata do klína a se slzami v očích se začala modlit.

Paní Faye, děkuji ti,
za ochranu a sílu v tomhle strašném boji.
Hiruzen leží v bolestech,
prosíme tě, uzdrav jeho tělo i duši.
Grendel je po boji proměněný v kámen,
prosíme tě, dej mi naději a sílu v srdci, že i jho dokážu zachránit.

Tvá láska nás vedla k vítězství,
tvá moc nás zachránila.
S vděčností se k tobě obracím,
v tvém světle hledáme útěchu.
Faye, naše Paní, buď s námi,
uzdrav naše rány a dej nám mír.

Po několika minutách, kdy jsem cítila, jak mě přízeň mé Paní znovu naplňuje mě z meditace vytrhnul zvuk valící se vody. Otevřela jsem oči a zjistila, že ze všech horních otvorů se do sálu valí voda. V prvních vetřinách jsem zadoufala, že odteče spodními mřížemi, ale ty se náhle zavřely a sál se tak pomalu ale jistě začal plnit vodou. Vyběhla jsem na podium v naději, že se mi podaří nějakým mechanismem vodu zastavit. Našla jsem ale pouze dřevěnou truhlu a v ní pár mincí a psací sadu. Ano, tu na kterou od té odby píšu celý tento deník. Ale voda do sálu tekla dál.

Skočila jsem dolů a ani na samotných poklopech nebylo nic, čím by se dali otevřít. Voda už byla po kotníky a nebylo tak na co čekat. Klekla jsem do studené vody k ležícímu Hiruzenovi. Rukou mi projela znává vlna tepla, když se přízeň měnila v uzdravení a Hiruzen otevřel oči. Chudáček můj vůbec nechápal co se děje a proč leží ve vodě. Musela jsem jím lehce zacloumat, aby se probral. Během několika vteřin byl Hiruzen na nohou a začali jsem vymýšlet co dál.

Rozhodli jsem se, že zkusíme otevřít vchod za trůnem, kterým přišel Joachim. Otevírací mechanismus byl asi tři metry vysoko, Hiruzen mi udělal stoličku a po několika pokusech se nám podařilo dveře odjistit. Jenomže tunelem, který se před námi otevřel, za začala valit další voda. Podívala jsem se za sebe a vysokému Grendelovi byla už po pás. Znovu jsem skočila do studené vody a brodila se k němu. Voda teď ale stoupala výrazně rychleji. A když jsem dorazila ke zkamenělému barbarovi měla jsem ji sama nad prsa. Modlila jsem se k Paní, aby mi Grendela zachránila, ale nic se neděle. Voda po ramena a brzy jsem musela stát na špičkách. Koutkem oka jsem zahledla, jak sotjí na podiu a už je také po kolena ve vodě. Na rameni mu seděl Gato a oba s hrůzou sledovali můj zápas s vodou. Pak se Hirzuen rozběhl, skočil šipkou do vody a plaval ke mně.

Potopila jsem se pod vodu, odrazila ode dna a s hlavou nad hladinou vykřikla svou poslední prosbu k Faye. V tom mě zachytili Hiruzenovi paže, a já se udržela nad vodou a podívala jsem se do živých očích našeho válečníka, statečného Grendela. Jeho kamenná kůže začala odpadávat od hlavy dolů a v momentě, kdy byl i Grendel pod vodou jeho nohy ožily, odrazil se od dlažby na dně a všichni jsme plavali k tunelu, který se postupně také plnil vodou.

Plavali jsme tunelem, orientovali jsme se spíš intuicí než rozumem. Ale doplavali jsme ke schodu, na který když jsme vylezli mohli jsme už jít "normálně" pěšky. Brzy jsme se dostali na místo, které jsme znali. Pod roztržený provazový most. Mělkou řekou jsme přešli na druhou stranu, kde nás pak Hiruzen postupně teleportoval zpět nahoru. Tunelem jsme se dostali do gobliního tábora, kde si Grendel posbíral své sekery a já s Hiruzenem jsme našli pár cenností v gobliních stanech. Pak další chodbou nahoru a stanuli jsme zpět na měsíčním světle a hlavně na čerstvém vzduchu. Teď půjdeme zpět do Lurganu.

Zítra nás čeká Grendelův turnaj. Zdá se to po těch posledních dvou dnech úplně neuvěřitelné, že budeme řešit něco tak malicherného, jako je pěstní turnaj. Ale nebyl čas otálet, pomalu jsme se vydali lesem zpět k městu.

Ale příliš rychle jsme jít nemohli. Grenedla stíhala šílená bolest břicha a několikrát se vyzvracel. Vzhledem k tomu že Hiruzen ani já jsme ničím podobným netrpěli, šlo zjevně o následk zkamenění. Podpírali jsme tedy Grendela a pomalu jsme doši až na kraj lesa. Ale ani Grendel, ani já jsme už prostě nemohli dál. Proto jsem s Grendelem a Gatem zůstala a Hirzuen běžel do Létajícího prasete pro Suneho.

Oba se za několik dlouhých minut vrátili a Sune dovedl Grendela k městu, zatímco Hiruzen podpíral mě.

V hostinci byla pro nás nachystána teplá večeře a zatímco Sune šel pro alchymistu Haralda, jeho bratr nám přinesl čistě oblečení. Když se Sune s Haraldem vrátili, potvrdil alchymista naší doměnku, že se jedná o následky zkamenění. Všem třem mužům jsem krátce vyložila co se nám během dvou dnů v podzemí přihodilo. Pak jsme nadopovaného Grendela odvedli do pokoje a ještě se krátce sešli v sálu hospody, abychom probrali turnaj.

Než jsem ve svém pokoji usnula, začala jsem psát první stránky tohoto deníku.