16. června 592, pondělí

Ráno jsem se probudila docela odpočatá. I když jsem v jeskyních byla dlouhé hodiny v bezvědomí, teprve v posteli je pravý odpočinek. Sešla jsem dolů na snídani. Rychle jsem spořádala klobásu s chlebem a napsala dopis pro Hiruzena, že se vrátím v poledne, tedy před začátkem turnaje. Sune mi na mapě ukázal kde najdu švadlenu a lázně, a tak jsem mohla vyrazit do města.

Jako první jsem navštívila hokynáře Knuta a prodala mu kadidelnici, náramek, pohár a zlatý talíř, které jsem si přinesla z podzemního chrámu. Potom jsem šla za Örme, abych u ní nechala prohlédnout elfskou katanu. Ale shlédání s krásnou elfskou kovářkou nedopadlo vůbec dobře. Obvynila mě ze smrti svého záletného manžela, který prý v moři dostal nějakou infekci a zamřel. Marně jsem se jí snažila vysvětlit, že já osobně s tím nemám nic společného, ale nic nepomohlo. Se smrticím pohledem mě vyhnala na ulici. Tady máme dveře navždy zavřené. Možná by bylo fajn, kdyby se Hiruzen a Grendel příště trošku krotili. Už tak jsme tady, a zejména já, dost nevítanými hosty. Není potřeba přidelávat si další nepřátele. Zvlášť takové, jako je Örme.

S nepořízenou jsem šla ke švadleně Helze. Postarší paní mě přivátala a když jsem jí vyložila, co potřebuji vyzvala mě, ať se svléknu. Vím, že jsem poslední dny utržila hodně ran na duši i těle, ale poprvé od únosu se vidím celá v zrcadle a na moje pomlácené tělo není tak pěkný pohled jako býval. Taky jsem docela zhubla, ale aspoň jsou trošku vidět svaly. To taky není špatné. Laini bych se určitě líbila i tak... Snad budu mít ještě aspoň jednu možost to zjistit. Za hodinu po jejím boku bych dala cokoli. Musíme se z ostrova dostat zpět!

Nechala jsem si tedy upravit šaty od Suneho, které mi byly velké a dlouhé. Teď mi pěkně padnou. Mám objednané ještě jedny pěkné do města a pak jezdecké kalhoty a kratší šaty na cestování a boj.

Od Helgy už jsem měla naplánovanou jenom jednu zastávku: lázně a snad i lazebníka. Svět se mi mění před očima a já se měním s ním. Nejdřív jsem omylem došla k bočnímu vchodu. Tam mi strážný řekl, že se mám svléknout a jít, ale to se mi úplně nezdálo a dostala jsem z něj kde je hlavní vchod. Tam byla příjemná slečna na recepci. Nechala jsem u ní katanu a zaplatila jí, aby ze svého pracoviště v následujících dvou hodinách neodcházela.

Lázně jsou pěkná budova. Určitě jedna z největších ve městě. Vnitřek není příliš zdobený. Vše tu slouží svému účelu. Nejdřív jsem se na dlouhé minuty ponořila do bazénu s horkou vodou a po hodně dlouhé době jsem si udělala čas opravdu jenom pro sebe. Cítila jsem, jak špíná podzemí odpolouvá. Skutečně, lázně se saunou jsem jedním z nejlepších vynálezů. Ráda jsem je navštěvovala už jako malá v Taranně. Milovala jsem klášterní v Miekce (zvlášť s Lainy) a jsem za ně nesmírně vděčná i tady. Během koupání jsem si domluvila ostříhání vlasů, ke kterému nakonec opravdu došlo. Moje vlasy, dříve opečovávané nyní naprosto zničené, padaly v dlouhých pramenech až do pasu. Nyní začaly padat na kamenou podlahu lázní. Pravou stranu hlavy mám teď vyholenou s přechodem do delších vlasů. Dlouhé jsou tak akorát na malý drdůlek. Kromě toho jsem si po dlouhých měsících nechal upravit i obočí. Musím říst, že jsem opravdu spokojená.

Blížilo se poledne, když jsem s katanou v ruce vyrazila z lázní k hostinci. Cestou jsem potkala Hiruzena, který se do lázní teprve chystal. Ujistil mě, že začátek turnaje stihne, a tak jsem ho nechala jít. V Praseti jsem se nedjřív vyděsila, když mi Sune řekl, že i Grendel šel do města a už už jsem se chystala, že ho půjdu hledat, ale v tom jsem ho viděla jak i s Grendelem vychází z městké brány a brzy se ke mně připojili.

Sotva Grendel s Hiruzenem přišli, Sune odvedl Grendela do jednoho ze dvou velkých stanů. Já zůstala s Hiruzenem u hostince a pozorovali jsme dění před sebou.

Na plácku za cestou bylo udělné kolbiště, které mělo na délku asi deset metrů. Kolem plotu, který kolbiště ohraničoval se již tísnilo několik desítek lidí. Další stáli v řadě u stánku s pivem a medovidnou. Když jsme takto pohledem zkontrolovali, že je vše připraveno, odešli jsme za Grendelem a Sunem do stanu. Tam ho právě jakási žena líčila aby vypadal ještě děsivěji a nutno přiznat, že jí to dařilo. Vše pak dokonal Hiruzen, který přinesl sádlo se sazemi, kterými si Grendel pomaloval obličej, že vypadal jako kráčející smrt.

Pak začal Bard vyvolávat všechny Grendelovi vyzivatele z nichž měli vzejít dva finalisté. Jelikož mi průběh následujících událostí neumožnil turnaj sledovat, mohu zde již napsat, že do finále se probojoval trpaslík Rufus alias Žula a místní (hezká) rybářka Hilda. Oba se probojovali "pavoukem" turnaje na jehož konci je čekal Grendel. Ten si v prvním kolem poradil s trpaslíkem a to způsobem velmi spektakuláním. Celý souboj ale netrval ani minutu a Grendel několika přesnými ranami Rufuse dočista vypnul.

V posledním souboji večera se proti našemu barbarovi postavila rybářka Hilda. Nebyla tak silná jako Rufus nebo Grendel, ale byla neobyčejně rychlá. Skládala své výypady do působivých kombinací úderů a kopů a díky své rychlosti a obratnosti vydržela déle než žula. Nakonec se s Grendelem drželi tak, že ani jeden nemohl udeřit. Tedy rukou ne. A tak Grendel zaútočil hlavou, zlomil rybářce nos a ukončil její další snažení.

...

Jak jsem již psala. Já ani Hiruzen jsme z turnaje viděli pouze první dva zápasy a pak už nic. Tedy pak už žádný zápas.

Když turnaj začal, přišel za námi turel Grimdal v doprovodu dvou stráží. Předal nám zapečetěný dopis ve kterém stálo: Přijďte zamnou po druhém zápase do hospody. Musím s vámi mluvit. Sledují vás. Jde vám o život.

Uposlechli jsme a po druhém zápase (ve kterém Hilda rychle vyřadila svého soupeře) jsme vyrazili k hospodě. Nemohla jsme se ale zbavit dojmu, že nás někdo sleduje. Proto jsme lokál obešli a dovnitř se dostali zadním oknem. Bylo sice, stejně jako všechna ostatní okna zevřené, ale Hirzuenovi se jedno podařilo otevřít. Uvnitř lokálu byla naprostá tma. Jen na výčepu stála jedna zapálená svíce. Sevřel mě neznámý strach a úzkost, které na chvíli zahnal Hiruzen vykouzlením světla. To jakoby mi zazářilo do srdce a dostavil se pocit úlevy. Ale jen do chvíle, kdy jsme si všimli na zemi ležícího Grimdala. Jeho končetiny byly nepřirozené pokroucené, měl prokousknutý jazyk a oči vytřeštěné hrůzou.

Vůbec jsem nevěděla co mám dělat. Chtěla jsem dojít pro Suneho, ale něco mi v tom zabránilo. Tak zatímco se Hiruzen snažil přijít na co se stalo, šla jsme se podívat do patra kde jsou pokoje, jestli tam někdo nebo něco není. Vzala jsem si svíčku z nálevního pultu a vydala se po schodech. Všechny pokoje byly zavřené. Až na tři:

První pokoj byl prázdný, jen na posteli ležela červená košile, hezky zdobnená, ale dost špinavá.

Druhý pokoj byl ten můj. Na první pohled nic nechybělo a všechno bylo na svém místě. Ale zároveň mi bylo jasné, že tady někdo byl a něco tu hledal. Jediné co ale bylo fyzicky jinak, než jak jsem ráno pokoj opustila byl rozepsaný deník. Teprve na druhý pohled jsem si všimla, že popsané stránky (měla jsem v té době zapsané jen naše první tři dny na ostrově) byly sice vráceny na místo, ale v přeházeném pořadí. Pocit narušení mého místa, narušení intimity mého pokoje byl drtivě skličující.

Třetí pokoj byl Hiruzena a Grendela. I tady zjevně někdo byl, ale ani tady nic nechybělo.

Sešla jsme zpět do lokálu ke kouzelníkovi. Ten ale nepřišel na nic nového: všechna okna zavřená, dveře zamčené zevnitř s klíčem v zámku. Dál jsme si tak lámali hlavy nad tím, co se stalo a co máme dělat dál, když tu někdo zvenku vrazil do dveří. Pak ještě jednou a při třetím nárazu dveře povolili a dovnitř vstoupili oba turelovi strážní.

Za jejich prvotní chování se na ně nezlobím. Jejich pán ležel na zemi mrtvý a u jeho těla stojí dva cizí elfové. Okamžitě se na nás obořili. Jeden z nich namířil své kopí na Hiruzena a druhý proti mě. Řvali na nás nespočet nadávek a Hiruzen, který se z počátku pokoušel o odpor, dostal násadou kopí do hlavy. Pak mu jeden z vojáků sáhl do kapsy u kalhot a vyndal z ní lahvičku se zelenou tekutinou. Vítězolsavně se na nás podíval a usvědčil nás z vraždy. Prý se od jedné z žen, které na turnaji roznášeli pití, dozvěděl, že máme v úmyslu otrávit turela a jed měl být nalezen právě u Hiruzena v kapse. Nevím jak se tam dostal, ale chápala jsem, že jako důkaz to stačí. Možná mu ho někdo podstrčil v tlačenici kolem kolbiště, možná během meditace, kdy jsem byla s Grendelem ve stanu.

Ukázala jsem svému strážnému dopis od turela a snažila se jim v klidu vysvětlit, že opravdu došlo k omylu a že každou minutu co nás tu drží, tak skutečný vrah utíká. Využila jsem veškeré charisma, které od Paní mám a cítila jsem, jak postupně vojákova vůle slábne a začíná si snad uvědomovat svůj omyl.

Do hostince vstoupil Sune. Podíval se na mrtvého, pak na Hiruzena a potom na mě. V jeho očích jsem spatřila něco co jsem už viděla u Eryana - odsouzení. Ale tentkrát snad smíšené se zklamáním. Sune poslal jednoho z vojáků pro alchymistu Haralda a nechal si od nás znovu vysvětlit co se stalo. Pak dorazil Harald, vzal si lahvičku a ihned tekutinu identifikoval jako Dračinec - nemírně silný jed, který způsobuje pomalou a velmi bolestivou smrt. Přiznal, že ve městě není nikdo jiný, kdo by ho uměl namíchat, ale také to, že on sám jej nemíchal. Že ale před třemi týdny dorazila do města loď se surovinami pro něj a že našel ingedience navíc, které neobjendal. A právě z těchto lze Dračinec připravit.

Pro tuto chvíli to tedy vypadalo, že nám bylo uvěřeno. Ale vojáci ještě chtěli mít poslední slovo. Prý jsme způsobili povyk a musíme to napravit. A konkrétně tak, že jednoho z nás před před diváky a usvědčí nás z krádeže. Nabídla jsem se, že půjdu. Cítila jsem, že od zdejších už mi větší ponížení nehrozí, ale Hiruzen to rázně odmítl. Svlékl si košili na nechal se připoutat k násadě od koštěte, kterou mo strážní dali za krk. Takto ho vyvlekli z hostince. Tušila jsem co mého přítele čeká a přiznávám se, že jsem nesnesla pohled na to, co mu vojáci připravili. Proto jsem se vrátila dovnitř a požádala Suneho, který drhnul krev z podlahy, o káď s vodou, abychom mohli Hiruzena po návratu umýt.

Uběhla nekonečně dlouhá doba, když se dveře, které Sune vrátil do pantů, znovu otevřely. Dovnitř vpadl zničený Hiruzen. Na sobě měl bahno, výkaly a kousky shnilé zeleniny. Bezeslov jsem ho vzala do kuchyně, kde byla káď. Hiruzen se na mě ani nepodíval, zlomený a zničený mě následoval a sedl si do chladné vody. Po tváři mu stekála jediná, veliká slza. Vzala jsem nějaký hadr a začala ho mít. Špínu a odpadky měl úplně všude. Snad ani během svého věznění na kontinentu jsem nebyla v takovém fyzickém stavu jako teď můj přítel. Plakal a já plakala s ním. Co je to za lidi, kteří dokáží něco takového udělat někomu, kdo je nevinný? Co je to za lidi, kteří nás odvlečou do otroctví? Co je to za lidi, kterým my od samotného příchodu jenom pomáháme, nasazujeme za ně naše životy a oni se odmění tímhle? Musíme pryč z tohohle prokletého ostrova. Pryč od Keriánství, pryč od otroctví! Jakmile najdeme jak se vyléčit z té prokleté nemoci, sednu si na první loď co mě dostane na kontinent. Domů. K Laini. K Paní Faye. Do bezpečí.

"Odjeď." to bylo jediné co mi Hiruzen byl schopen říct. Vím, že on a Grendel tady asi budou muset zůstat. Byť je budu prosit aby jeli semnou. Až zbavíme té nemoci všechno jim řeknu. Čím jsem si prošla, kdo na mě čeká. Třeba semnou půjdou. Ale teď tu jsme jeden pro druhého a to je hlavní. Na prosby a loučení je ještě hodně času.

Když se Hiruzen vykoupal a oblékl, sedli jsme si ke stolu a čekali na Grendela. Ten brzy přišel v doprovodu Suneho. Jeho vítězná nálada nám dodala trochu energie. Tak jsme u stolu seděli já, Grendel, Hiruzen, Harald a Sune se svým bratrem Chvaldem. Poté co jsem pro Grendela shrnula co se stalo v hostinci nám Chald řekl, že ještě nespočítal kolik peněz se turnajem vydělalo, ale domluvuli jsme, že se rozdělíme takto: Harald dostane tolik, aby mohl se ženou na kontinent, pak zaplatíme daňa zbytek si rozdělíme my tři.

Harald pak odešel, protože přišla služebná z jeho domu. Jeho ženě se přitížilo. Chvald se nabádl, že odveze Grimdalovo tělo na hrad, kam se již vrátl jarl. Další věc, kterou tedy bylo potřeba vyšetřit byla ona červená tunika. Došla jsem pro ni do pokoje a když si ji Sune prohlížel zamrznul. Zlaté vyšívání totiž bylo dílem jeho milé Irly. Domluvili jsme se, že za ní hned ráno zajdeme.

Nahoře v pokoji jsme požádala Paní o uzdravení pro sebe a Grendela. Večer jsem ještě chvilku psala deník, pak se jsem se pomodlila a usnula klidným spánkem.