14. června 592, sobota

Probudila jsem se v noci. Tedy spíš byla jsem probuzena. Lomcoval mnou Sune. Vypadal vyděšeně a říkal, že musím ihned jít dolů. Rázem ze mne opadla únava i kocovina a šla jsem s ním dolů. Hiruzen a Grandel se probudili také a šli za námi. V prázdném sále svítilo několi svící a v krbu byly žhavé uhlíky. Na jednom z velkých stolů ležela mladá poraněná žena. U ní stál vysoký, pohledný muž a pevně jí držel nějaký hadr na hrudi.

Muže vzal stranou Hiruzen a já odstranila z ženiny hrudi hadr a strhla jsem její potrhané šaty. Od klíční hosti po ňadra se jí táhly tři poměrně hluboké rány. Dále bylo poznat, že jí někdo něco ztrhnul z krku. Jiná zranění jsem nenašla. Zatímco Hiruzen ukliňoval muže a Sule šel ohřát vodu, vztáhla jsem ruce na zraněnou ženu a začala se modlit k Paní. Cítila jsem známý pocit, jak mými prsty prochází její moc a rány na hrudníku se začali zahojovat, až se zcela zavřeli. Žena se ale stále neprobouzela z bezvědomí.

"Grendele! Nahoře v mém batohu. Čutora s vodou. Okamžitě ji dones!" A zatímco statečný barbar letěl do schodů, dále jsem se na ženou modlila. Když jsem měla čutoru v ruce, namočila jsem jí utržený rukáv z ženiných šatů a začala jím otírat její bledý obličej. Modlitba, svěcená voda a přízeň Paní se brzy projevily a pod ženinými víčky nastal pohyb, dech se prohloubil a zpravidelnil. Moje práce tady byla pro tuto chvíly hotova.

Hiruzen mezitím od muže zjistil, že nedaleko města je velký lávový kámen, kde chtěl svou milou požádat o ruku. Bohužel cosi na ženu vyskočilo, strhlo jí náhrdelník a takto poranilo. Sám ji pak odnesl sem do hostince v naději, že najde pomoc. Podívala jsem se na Grendela a Hiruzena a bylo nám všem jasno: musíme útočníka vypátrat a nebohou dívku pomstít.

Vyšli jsme z Prasete a vydali se směrem ke kameni. Sotva jsme prošli kolem posledních domů požádala jsem Paní, aby mi poslala ochránce a během několika sekund byl anděl přednámi a okamžitě se vydal směrem ke kameni. Pro nás byla cesta náročnější, protože vedla přes zídky a potok, ale během hodiny jsme stanuli na mýtině s velkým lávovým kamenem uprostřed. 

Začalo pršet. Během několik minut jsme našli místo, kde budoucí snoubenci trávili večer a kde došlo k útoku. Pak Hiruzen pomocí kouzla najdi předmět zjistil, že náhrdelnk, o kterém nás prve neúspěšný snoubenec informoval jakožto o předmětu který byl jeho milé stržen z krku, se nachází někde pod námi. Museli jsme tedy najít vchod do kopce a to se mi podařilo tak nešťastně, že jsem se po břiše projela několik metrů dlouhým tunelem. Sotva jsem se otřepala z bolestivého nárazu do kamene. "Přijeiĺi" zamnou Grendel, Hiruzen a Gato, elfův kocour.

Gato na příkaz svého pána seslal na sebe kouzlo magické světlo a vydal se napřed úzkým tunelem. Po čekání nám Hiruzen přetlumočil Gatův vzkaz: jeskyně, osm, malé postavy, oheň. Nám teď nezbývalo, než se plazením po čtyřech vydat za kocourem. Našli jsme ho v ústí tunelu. Před námi se otevírala prostorná jeskyně se třemi stany, jedním ohněm a pěti gobliny.

Nečekali jsme na nic. První kouzlo, blesk, seslal na jednoho z goblinů Gato. Hiruzen pak ohnivou koulí zapálil kromě stanu i další dva gobliny. Pak z tunelu vyskočil Grendel a kosou usekl hlavu dalšímu. Já po seskočení na zem jeskyně požádala Paní o Kopí světla, které proklálo dva další protivníky. Po prvotním šoku se však další globini rychle vzpamatovali a začali nás ostřelovat z vyvýšen římsy. Nutno dodat, ža účelně. Hiruzen dostal zásah do štítu, ale druhý šíp už ho zasáhl do ramene. Jednoho ze střelců zabil Grendel vrhnutím obou svých seker a já poranila dalšího prosbou Božský úder. Špatně na tom ale byl Hiruzen. Ten tváří v tvář dalšímu goblinovi utrpěl takové zranění, že upadl do bezvědomí. Tak zatímco Grendel zápasil s přesiliu, já štítem kryla sebe i Hiruzena a naštěstí se mi podařilo jej vzkřísit. Ten pak, ihned po procituntí, usmažil poslední dva gobliny další ohnivou koulí.

Sotva jsme se tedy posbírali po tomto nešťastně dlouhém boji, objevil se na konci jeskyně další goblin. Jakmile nás spratřil, dal se na zbesilí útok. V hrůze, že proti nám poštve přesilu jsme se rozeběhli za ním, až jsme dorazili ke křehkému lanovému mostu, který se ještě houpal ko gobliním úprku. Kopím světla jsme ho srazila k zemi a golbin nám zmizel z dohledu. Jako první se na most vydal Hiruzen, ale smůla dnešní noci ho stále neopouštěla a propadl  mostem až po ramena. Proběhla jsem kolem něj, abych goblina dorazila, ale nikde nebyl.

V naprosté tmě jsem se, s jedno rukou na zdi chodby, vydala za ním. Ale vzdala jsem po několik desítkách metrů. V téhle tmě nemělo smysl sledovat někoho, kdo viděl na cestu a lucerna zůstala u Grendela.

Vrátila jsem se tedy zpět, abych pomohla Hiruzenovi. A ve chvíli kdy jsem v matném svělte lávových kamenů spatřila most, ten se utrhnul s Hiruzenem, Grendelem a Gatem v samém středu. V dalšá vteřině se naštěstí všichni tři objevili vedle mě. Hiruzen je všechny bezpečně teleportoval. Golbin nám tedy uprchnl, byli jsme z boje dost pobiti. Po debatě jsme tedy vymysleli, že hlídku přenecháme Gatovi a zkusíme se vyspat. Ještě jsem Paní požádala o klidný spánek pro Hiruzena.

Po probuzení jsem se krátce modlila a Paní nám ošetřila základní rány. Teď nezbývalo, než se pod magickým světlem vydát dál temným tunelem. Tím jsme se brzy dostali ke komínu, kterým jsme slezli dolů. Velmi nám zde pomohl Grendel, který mě a Hiruzena jistil lanem. Sám pak obratně a bez obtíží slezl více než dvacetimetrovým komínem dolů.

Zde nás čekala dvě překvapení: Golbin, který nám uprchl byl mrtvý a zjevně jsme se z přírodní jeskyně dostali do vybudovaného podzemí. Na zemi byla stará, ale kvalitní dlažba a zdi i strop byly zjevně vytvořeny lidskou nebo elfskou rukou. Za rohem jsme se dostali do malé místnosti. Nedokážu absolutně usoudit k čemu tato místnost sloužila. Našli jsme zde dvě velké kamenné vany plné čísté! vody, ale taky hromady rozbitých lidských soch. Kromě staré měděné rukavice a přilby jsme ale nenašli nic zajímavého a kvapně jsme tak pokračovali v cestě, která nás zavedla ke schodům dolů. Pak další rovná chodba, až jsme stanuli u rozpadlého schodiště. Pomocí lana a svalů našeho barbara jsem se dostala nahoru. Uvázala jsem lano k další rozbité soše, která se vzpříčila v kamenných futrech. Díky tomu se Hiruzen s Gatem na rameni a Grendel dostali nahoru. Za dveřmi byla další rovná chodba, mírně stoupající vzhůru.

Na pěkné dlažbě byla suť z dalšách rozbitých soch, ale osm z nich stále bylo na svých podstavcích. Hiruzen s Gatem šli první, pak Grendel a já vzadu. A toto pořadí se mi málem stalo osudným. Mezi Grendela a mě náhle spadla mříž a zůstala jsem tak odříznuta od svých druhů. Ale brzy bylo ještě hůř. Na každé straně mříže seskočili z podstavců dvě velké, kamenné sochy a zaútočili na nás. Z vyprávění vím, že Grendel, posílen kouzlem rychlost vcelku hravě roztloukl sochu, která stanula před ním a pak společně s Hiruzenem podobně zničili i druhou. Mezitím však na mé straně mžíe jsem stála sama proti dvěma kameným válečníkům. Jednoho jsem zasáhla božským zásahem a holí mu pak srazila hlavu. Útok druhého bojovníka byl však pro mě příliš velkým soustem a když mě bezhlavá socha popadla do náruče, druhý z protivníků mě svou těžkou pěstí udeřil do hlavy tak, že jsem ztratila vědomí. Živě si vybavuji tu bezmoc, kdy mě svíraly kamenné paže a drtivá běst se blížila k mé hlavě. Trvalo to celou věčnost. Hlavou mi proběhli vzpomínky na mé věznění a zatímco tenkrát jsem si přála zemřít, ale smrt mi nebyla dopřána, teď jsem žít chtěla, ale věděla jsem, že smrt se mi dívá zpříma do očí a je velmi, velmi blízko.