29. června 592, neděle

Když jsem se ráno probudila, všichni tři zbývající členové naší družiny ještě spali. Přiznávám, že se mi ulevilo, když jsem zjistila, že i Hilda se v noci vrátila a teď klidně spí. Opatrně, abych nikoho nevzbudila jsem vyšla ze stanu, abych se na začínajícím slunci pomodlila. Byť je konec června, tady v horách je zima a já přišla o plášť i kožich. Musím si ve vesnici pořídit něco teplejšího.

Během mé modlitby ze stanu vyšel Hiruzen s Gatem a kousek vedle mě usedl k meditaci. Za dalšá chvíli vyšel Grendel a periferně jsem viděla, že vaří čaj. Jako poslední se vzbudila Hilda, která hned zamířila k blízkému potoku se vykoupat.

Hiruzen za ní po meditaci vyrazil a já s Grendelem jsme sbalili stan a připravili na dece snídani. Počkali jsme na Hiruzena s Hildou. Zjevně došlo k alespoň částečnému usmíření a v klidu jsme se najedli. Jediné vzrušení zařídil Grendel, který v dobré víře, že nám připraví čaj, naházel do něj všechno, co našel. Naštěstí Paní je laskavá i v maličkostech a jedna prosab očištění udělala z kotlíku potencionálních nepříjemností dobrý čaj.

Díky tomu, že jsme měli sbaleno, jsme hned po snídani nasedli na koně a vydali se směrem k Milderně. Cestou jsme již potkávali kupce, kteří v obou směrech mohli zase volně projíždět.

Mildrena je větší Palgedo a zejména jsme se těšili na oběd do místní hospody, kterou nám cestou vychválil jeden z kupců. A rozhodně nelhal, když jsme ustíjili naše koně (ve stáji byl také pěkný povoc se zdobeným přehozem, pod nímž Hiruzen rozeznal alchymistické předměty) vešli jsme do útulné hospody. Tam nás přivítala více než sympatická majitelka podniku a my rádi usedli ke stolu. Kromě nás byli přítomni pouze, u jednoho stolu sedící, trpaslík s gnómem.

Za chvilku už jsme na stole měli tři piva a jedno víno a luxusní pečené hovězí na houbách. Takhle dobře jsem se nenajedla kolik dní. Možná ani Sune s Chvaldem nemají takovou kuchyni. Tenhle podnik by se neztratil ani na kontinentu a to že jsme ho našli tady ve vesnici je něco neuvěřitelného! Po jídle jsem odvedla Grendela do malého kumbálu. Potřebovala jsem se pomodlit a jeho vyléčit. Zároveň jsem nepotřebovala působit rozruch, zvlášť, když se hospoda začínala plnit.

Jenomže o rozruch se postaral Grendel. Špatně si vyložil, proč ho vedu do kumbálu a začal si sundavat kalhoty. Rázně jsem ho stopla a slíbila mu, že jestli se dostaneme do Ruaklochu, najdeme mu nějaký dobrý hampejz. Pak jsem mu řekla ať je chvilku ticho a pomocí prosby léčivé ruce jsem mu zahojila rány ze souboje s gobliny. Po léčení Grendel odešel a já zůstala v modlitbách, ve kterých jsem se vracela k Laini, ale více jsem se snažila hledět do budoucnosti.

Když jsem se vrátila do lokálu, všechny zraky se ke mně stočily a až později u našeho stolu jsem pochopila proč. Když totiž Grendel odešel zařval na celý (plný) lokál, že Fin chce do hampejzu a co že to vlastně je. Hiruzen mu tedy vyslvětlil, že hampejz je bordel, což je pojem, který Grendel znal. A já jim vysvětlila, že já do žádného orpavdu nechci, ale že myslím, že Grendelovi by to prospělo.

Po tomto rozruchu jsem zašla ze trpaslíkem a gnómem, kteří hráli kostky. Představila jsem se jim a oni mě. Trpaslík Izbuld je bojovník, který se živí jako ochranka v dolech nebo na lodích. Gném Vizold je alchymista. A také obchodník, protože nás rád zavedl ke svému povozu, kde jsme nechali pár zlaťáků za nové léčivé lektvary a pár bomb.

Zatímco Hilda zůstala dál v hospodě my se vydali ke starostovi obce Lergosovi. Lergos je násoska a k tomu dost protivnej chlap a nechtěl se s námi vůbec bavit. Ale tam kde končí sympatie pomáhá Paní Faye. Díky prosbě falešný přítel měl Lergos pocit, že jsme staří známí a aniž bych věděla jaká byla yvpsaná odměna, dostala jsem od něj 26 zlatých. Vlastně nevím jestli okradl on nás nebo my jeho. Ale nám se hodí každý zlaťák, tak jsem byla spokojena. Peníze jsme si rozdělili a něco málo dali i Hildě, za její včerejší péči o Grendela.

Nevědíc co dál, jsme se vrátili k hospodě. Cestou jsem si koupila nový kožich, tak bude v horách příjemněji. U hospody se zrovna loučil Vizold s Izbuldem. Z jejich rozhovoru jsme vyrozuměli, že Izbulda si někdo najal jako ochranku na loď plující zhruba směrem, kam potřebujeme, tedy kolem Tigramu, což je tajuplná soutěska v horách. 

Rozhodli jsme se, že dáme na intuici a zkusíme věřit podivnému Viltemu, který včera Hiruzenovi řekl ono tajuplné: "Hiruzene, ten koho hledáte najdete v Tigramu." a že opustíme původní cíl cesty, tedy Ruakloch. 

Přesvědčili jsme trpaslíka, aby nás vzal k lodi, kde se pokusíme přesvědčit ještě kapitána, aby nás vzal NA loď. Opět jsme tedy sedli na koně a opustili jsme Mildernu. Cesta k jezeru Nirevan, odkud loď odplouvala trvala koňmo asi dvě hodiny.

Velká loď Fénix stála v přístavišti a přísně vyhlížející kapitán nás nejprve nechtěl pustit. Slíbili jsme mu, že pokud si cestu neodpracujeme, tak mu za ni zaplatíme a zlaťáky nám tedy umožnili se nalodit. Naše koně odvedli do podpalubí a loď se brzy odrazila od břehu a vyplula nejprve na hluboké jezero a pak dál proti proudu řeky.

Léky proti nákaze máme ještě na pět dní, tak snad nedojde k nějaké zásadní komplikaci a vše stihneme. Vidět ale na ampulkách přesně vyměřený čas, který přeci jen ubývá není vůbec příjemné.

Na lodi jsme se dali do řeči s kormidelníkem Ottou. Ten se po řece plaví už řadu let a vše je pro něj dosti rutina. Nás ale zarazilo, že Fénix nemá spuštěné plachty a nejsou zde ani žádná vesla. Přesto loď pluje poměrně rychle a proti proudu. Otto nám vysvětlil, že loď je poháněna lodním šroubem, jakýmsi gnómským vynálezem, který je sestrojen a zabudován v podpalubí a který loď pohání. Zručnost a šikovnost gnómů mě ohromuje. Alchymista Vizold byl první gnóm, se kterým jsem mluvila, ale i na něm jsem poznala, že se jedná o mimořádně inteligentního muže.

Plavili jsme se po řece a začalo se stmívat. Stáli jsme všichni čtyři na přídi a kochali se neskutečnou nádherou zdejších hor a přírody celkově. Já sama jsem v horách vlastně nikdy nebyla. Celý život jsem prožila v Taranně a Miekce. Párkrát jsme s Laini vyrazili z kláštera na jih a v dálce jsem viděla mohutné štíty Trpasličích hor, ale nikdy jsme se k nim vlastně nepřiblížily. A západ Norveli, který celkem znám je jedna velká a úrodná planina, jen sem a tam zvlněná.

Na přídi s námi stála i Hilda. Od včerejška je ještě zamlklejší než byla dřív. Vlastně mě překvapilo, že je na lodi s námi, když míří opačným směrem, než byl náš cíl, tedy potkat se v Ruaklochu s jejím manželem. Ale Hilda je jak vyměněná. Poznali jsme ji jako zápasnici, který v pěstním souboji vyřadila pět mužů, než se ve finále utkala s Grendelem. Víme, že má i nájezdnickou minulost. A posledních pár dní se chová jako ztracený pejsek, který jde bez rozmyslu a vlastní vůle za námi. Chtěla bych ji pomoct. Z její změny jsem strašně smutná a (to přiznávám tady, svým myšlenkám) poslední dobou taky dost unavená. Hilda najednou sama od sebe začala mluvit, že vlastně taky sama neví, proč se od nás v Milderně neoddělila. Že prostě nějak automaticky jela s námi a až na řece jí došlo, že tohle nebyla její cesta. Pak řekla podivnou větu: "Teď už ale vím, co mám dělat." No, teď jsme tady, na lodi odkud není cesty. Rozhodně ji nebudu nutit, aby s námi šla do Tigramu, protože sama nevím, co nás tam čeká. A přes všechno zoufalství, které ve mě Hilda vyvolává jsem jí vděčná za její pomoc tenkrát v Lurganu.

Ležím teď v podpalubí a píšu tyhle stránky. Zítra to bude měsíc, co jsme na Ostrově a nejsem o moc blíž návratu domů. Ale chci to vůbe, když vím, že i Laini je někde tady? A nebylo záměrem Paní, abych tu byla? S Hiruzenem často debatujeme o otrocích, kterými jsme se málem sami stali. Co když to je můj úkol? Pomoci těm, kteří neměli to štěstí (a Grendela) jako my?