28. června 592, sobota

Sobotní ráno bylo po dlouhé době slunné. Probudila jsem se a ještě zůstala ležet, abych se pomodlila. Bylo fajn, po těch pár dnech spát aspoň na slamníku, místo deky někde na jehličí. Sešli jsme dolů na snídani, osedlali jsme koně a zamířili dál na sever.

Po několika hodinách se cesta začala strácet v nepřirozené mlze. Právě před ní nás varovali vesničaně v Palgedu. Právě ta mlha naháněla všem místním i cestujícím strach a právě tuto mlhu jsme slíbili rozehnat a případně zničit to, co ji zapříčiňuje. Ale mlha nebyla to co nas v tu chvíli znepokojilo nejvíc. Byl to Grendel, který byl od rána bledý jako stěna a teď, když jsme zastavili jsem viděla na jeho tváři velké krůpěje potu. Grendel se celý třásl a měl horečku. Rozhodla jsem, že se musíme aspoň kus cesty vrátit, a tak jsme učinili.

Když jsme našli vhodné místo k postavení stanu, postaral se Hiruzen o oheň, Hilda o stan a já o Grendela. Uložili jsme ho do stanu a zabalili do všech přikrývek co jsme měli. Museli jsme se rozhodnout, co dál a domluvili jsme se takto: Já a Hiruzen půjdeme dál mlhou a uvidíme, co zjistíme. Hilda, která sama řekla, že si potřebuje odpočinout, zůstane s Grendelem. Ještě nás poprosila, abychom s Grendelem, až se probudí, promluvili o jeho náklonosti k ní, která jí začala být nepříjemná. To jsme slíbili a pak jsme se nachystali na cestu. Koně jsme nechali v táboře a kromě zbraní si vzali vlastně jen léky (a řekli jsme Hildě, ať ho odpoledne podá Grendelovi), léčivé lektvary, lano a pár věcí, které mohly být k užitku.

Abychom se v mlze neztratili, přivázali jsme se s Hiruzenem k sobě lanem. Pomalu jsme stoupali dál do hor, až jsme se dostali do "sedla", kde cesta pokračovala rovně. Šli jsme tak ještě chvíli, než si Hiruzen všimnul u cesty zbytků vozu. Přišli jsme blíž (vidět v tu chvíli bylo maximálně tak 4 možná 5 metrů) a našli jsme zbytky malého tábora. Vše co tu bylo byl kupecký vůz, mrtvý kůň a jeden ohořelý stan. Co bylo nejpodivnější, kůn byl soálený mrazem a všude kolem kde byly stopy boje byly i stopy silného mrazu. Přestože tady v horách už je chladněji, rozhodně tu zatím ještě nemrzne.

Našli jsme stopy vedoucí od tábora a šli po nich. Dál do hor. Dál po mrazivých stopách. Došli jsme na mýtinu, kde se nám rozevřel podobný obraz. Hodně zaschlé krve, hodně mrazivých stop po boji: potrhané stany, zbytky zbraní a dva umrzlé prsty. Z jednoho z nich Hiruzen stáhnul stříbrný prsten. Ale jinak nic. Jen další stopy vedoucí dál do hor. Šli jsme po nich další asi hodinu.

Les skončil. Před námi stál velký dům. Ne tak hezký jako jsou velká hospodářství v Norvelu, ale na zdejší poměry honosný. Ve dvou oknech v přízemí svítilo světlo. Hiruzen tam poslal Gata a od něj jsme zjistili že v místnosti je starý muž, který zametá podlahu. Když jsme ho poslali dál kolem domu, našel velkou zahradu za zamčenou bránou. Tam jsme k němu došli, ale nakonec nám nezbylo nic jiného, než přejít k domu, zaklepat a vstoupit.

Vstoupili jsme do vstupní haly. Všude byl strašný nepořádek, prach a těžký vzduch. A starý muž zády k nám stále zametal to stejné místo. Oslovili jsme ho, Hiruzen se představil falešným jménem a já své neřekla. Muž se k nám otočil. Měl bílé vlasy a šedé strniště. Na sobě zelenošedé oblečení. Představil se jako Vilte, ale rozhovor s ním byl extrémně náročný. Navíc si neustále pobrukoval podivnou píseň, jejíž text se pokusím přepsat tak, jak si jej pamatuji.

Bratři bloudí černou tmou,
Chlad a stín byly jim útěchou.
Oba ji milovali, aniž se ptali,
.
.
.
Ona spí v kořenech tam, kde šustí lisotvý.

Kromě jména jsme z něj dostali jen to, že nemá žádného pána a brzy půjde o dům dál. Pomodlila jsem se k Paní, aby mi pomohla, ale moje prosba doznání se minula účinkem. To mě zneklidnilo ještě víc. Pokud by totiž toto místo bylo zasvěcené jinému bohu a Paní by mě zde neslyšla.. Ta představa, byla šílená. Nechali jsme Vilteho dělat jeho podivnou práci a domem jsme prošli do zahrady. Poslední verš totiž hovotil o tom, že ona dívka je pohřbena u kořenů listnatého stromu. A práve takový vyl hlavní dominantou zahrady. Když jsem vyšla ven, Hiruzen se ještě zdržel, neboť ho Vilte oslovil: Hiruzene, ten koho hledáte najdete v Tigramu. Nevíme, kdo je Vilte, každopádně oslovil Hiruzena pravým jménem, ale neměl ho odkud znát. Tigram asi nebude příliš velké město, protože na mapě ostrova není zakraslen a ani mi to není povědomé z map kontinentálních královstí, která si matně vybavuji z hodin zeměpisu.

A skutečně, u paty stromu jsme našli jednoduchý náhrobní kámen s jediním slovem: Jiara. Na zahradě byly zanedbané záhony, altán a studna. Nic víc. Vrátili jsme se do domu, ale Vilte tam už nebyl. Dali jsme se do pátrání a začali jsme knihovnou. Většina knih byla už dávno rozpadlá, ale něco si přeci jen odnášíme: Nauka keriánství od "ctihodného" Aldevana a XXX od XXX. Naše další kroky vedli do malé místnosti, kde bylo jen další harampádí. Podle zničených paland, jsme usoudili, že zde bylo ubytované služebnicvo.

Vrátili jsme se do haly a po schodech vyšli do patra. Zde stál jídelní stůl, židle, truhla a příborník. V příborníku byla pěkná sada stříbného příboru, 2 skleněné poháry a klíč, který pasoval do truhly. Z té jsem si vzala zachovalý kožich z norků a Hiruzen měšec s penězi. Ve vedlejší místnosti byly dvě postele, dva stoly a dvě židle. Jedna z nich byla u stolu druhá stála uprostřed místnosti a nad ní visela kostra muže. Opatrně, abychom se kostry nedotkli jsme prohledali postele a stoly. V jednom z nicih byl dopis, přikládám jej níže. Ve stručnosti zde muž Sarle oviňoval svého bratra Eledana, že mu ukradl jehe životní lásku, která k němu ale přišla ve zbídačeném stavu a litoval, že jej nezabil už dávno. Byl to další díl do skládačky, kterou nám vyzpíval Vilte. Vrátili jsme se do jídelny, kterou jsme prošli do ložnice, i zde jsme našli dopis, tentokrát "oficiální". Shrnu ho tak,že zdejší pán vydědil svého staršího syna Sarleho a vše (panství a rodinný meč Plamen chaldu) odkázal mladší synovi Eledanovi. Zápletka tedy byla jasná.

Sarle se něčím zprotivil otci a ten jej vydědil. Aby zášť vůči mladšímu bratru nebyla náhodou malá, ten mu převzal jeho životní lásku Jiaru. Mladší bratr tedy zjevně odešel z domu, ale když k němu přišla nešťastná a zbitá Jiara, rozhodl se bratra zavraždit. Svůj čin ale psychicky neunsel a po smrti všech blízkých sám spáchal sebevraždu.

Domem se náhle začal ozývat hlas: "OSVOBOĎ MĚ!" pořád dokola nám zněl v uších. Logika nám jasně říkala, že by mělo jít o hlas Eladana, neboť Jiaru a Sarleho jsme již našli. Další stopa nás vedla na zahradu. V domě jsme totiž našli mnoho stop po maltě, což mi Hiruzen vysvětlil je materiál, který se využívá při stavbě zdí. Celý dům měl ale zevnitř dřevěné obložení. Začali jsme tušit, jaký horzný osud Eladana potkal - zazdění zaživa.

Když jsme prohledali celou zahradu bylo jasné, kam povedou naše další kroky. Studna byla bez vody, ale její dno bylo pokryto ledem. Hiruzen se spistil první a našel na dně tunel vedoucí směrem k domu. Museli jsme po čtyřech, ale dostali jsme se do jeskyně, která jakoby byla vytesána v ledu. A ze všech stěn na nás shlíželi zaledované tváře. Lidé, elfové, hobgoblini. Zjevně oběti oné přízračné mlhy a toho, co ji zbpůsobovalo. A i my jsme měli za několik okamžiků poznat celou pravdu. V celé jeskyni totiž jen jedna část zdi nebyla pokryta ledem. Udeřili jsme do ní několikrát mým palcátem. Do vykotlané díry jsme pak dali bombu, zapálili a schovali se v tunelu. Po výbuchu jsme opět vlezli do jeskyně. Za zdí, ve které teď byl dostatečný otvor pro projití byla další místnost. V ní postel, stůl, židle a na ní další kostra. A na stole dopis ve kterém Eledan obviňoval Sarleho. Také zde mrtvý pisatel hořce litoval svého chování, zejména vůči Jiaře, která ho zjevně nikdy nemilovala.

Zabalili jsme kostru do mého pláště a rozhodli se ji venku pohřbít, aby Eledanova duše došla klidu. Na zahradě na nás ale čekal ledový Přízrak - duch bratrovažedného Sarleho. Po krátkm a zbytečném "rozhovoru" na nás Přízrak zaútočil. V jeho blízkosti byla šílená zima a cítila jsem, že potlačuje sílu Paní. Všechny moje prosby byly mnohem složitější. Hiruzen na sebe seslal kouzla rychlost a magickou zbroj. Já požádala Paní o Palcát pravdy, který se mi zhmotnil v rukou. Zářivý jasným narůžovělým světlem udeřil do Přízraku, který mi však oplatil stejnou mincí. Zasáhl mě svým ledovým pařátem, až mi vyrazil dech. V tom se přiřítil Hiruzen se svou planoucí katanou a ťal do našeho nepřítele. V odpověď nám přišla sprcha ledových rampouchů, které se Hiruzen dokázal vyhnout. Já ne a rána to byla tak šílená, že jsem padla na kolena. V prsou jsme cítila neuvěřietlnou bolest. V tom mě Hiruzen popadl za ruku a teleportovatl nás na druhou stranu zahrady. Měli jsme teď pár vteřin, které jsem využila a napila se Odvaru ze sedmibílí. Nová síla mě opět postavila na nohy a právě v čas. Přízrak k nám vyslal mrazivou střelu, která mrazila vše kolem nás. Rychle jsem si stáhla norkový kožich, hodila ho na planoucí katanu a pak na zem. Hořících plášť nám poskytl dočasnou ochranu. Hiruzen navíc vzal olej do lucerny, zapálil jej a hodil do domu, který začal téměř okmažitě hořet. A do hořícího domu jsme hodili o Eladanovi ostatky.

Přízrak zmizel, ale ze studny proti nám šli dva nemrví hobgoblini. Zvládli jsme je jednou ranou a znovu se rozlíželi po Přízraku. Ten opět zhmotnilu studny a Hiruzen proti němu vylslal čtyři Ohnivé koule. Ty Přízraka zasáhly do hrudi a než se stačil vzpamatovat, udeřila jsem jej znovu Palcátem pravdy. Můj úder byl ještě zesílen prosbou Zesil zranění. Palcát po sobě zanechal růžovou šmouhu jako ozvěnu za posledním úderem. Nastalo nepřirozené ticho. Trvalo nám několik vteřin než jsme si uvědomili, že je po boji. A také že přízračná mlha je ta tam. S obrovskou úlevou jsme se s Hiruzenem objali. Za námi hořel dům, jinak bylo tichu. Když Hiruzen povolil své objetí, všimli jsme si, že Jiařin hrob je otevřený. Kromě její kostry tam ležely zbytky nádherné zbraně ve které jsme poznali Plamen chladu. Cítila jsem, že zbraň může v dobrých rukou přinést mnoho dobrého. Zdobená čepel je ve skvělém stavu, ale dřevěná násada byla úplně ztrouchnivělá. Ale dobrý řemeslník udělá novou a myslím, že by mi mohla dobře padnout. Níže přidávám nákres.

Už se stmívalo, a tak jsem se pomodlila k Paní, poděkovala ji za pomooc v boji. Snědli jsme něco málo z našich zásob a vydali se zpět dolů, ke Grendelovi a Hildě. Cesta byla o něco poholdnější. Jednak vedla dolů, jednak jsme věděli, že svůj úkol jsme splnili a jednak už nebyla žádná mlha. Přesto jsme k táboru dorazili už za tmy.

Hilda seděla před stanem a Grendel spal uvnitř. Než jsme přišli, Hilda evidentně plakala. Dali jsme se s ní do rozohovru, který se brzy stočil k otrokům na ostrově. Hilda pořád opakovala, že se většina otroků na ostrově má dobře a že toho jejího jí koupil Leif, aby jí pomáhal a že už za rok měl dostat svobodu. Vůbec nechápala, proč nám vadí, že zde využívají otrockou práci. Snažili jsme se jí na nás samotných ukázat, jak k získávání otroků dochází. Že berou lidi z jejich domovů, od jejich rodin a že se to opravdu nedá omluvit tím, že je to jenom na pět let a pak může bývalý otrok klidně i založit rodinu a hospodářství. Navzájem nebyla šance, že bychom došli k porozumění, až v jeden moment Hilda rázně vstala a odešla do tmy.

Když jsem pak zkontrolovala Grendela a seslala na něj Klidný spánek, přiravila jsem nám třem spaní a vyzvala Hiruzena, aby si šel taky lehnout. Když jsem usínala, Hildina deka byla stále prázdná.