30. června 592, pondělí

V noci mě vzbudil Hiruzen. Strašně jsem se lekla, ale byl to opravdu on.

Posunky mi naznačil, že v druhé část podpalubí, tam kde by měl být jenom náklad a koně jsou lidé. Dohodli jsme se, že se půjdeme podívat na palubu. Ani jsem si nebrala boty, jem pochvu s mečem a vyšli jsme nahoru na palubu Fénixe, který i v noci plul kupředu a cestu mu osvětlovali dvě veliké lampy. Strážným na palubě jsme řekli, že jdeme čůrat, a tak nás nechali být.

Šli jsme na záď, kde u kormidla stál Otto a vedl Fénixe kupředu. Na rovinu jsme se ho zeptali, zda-li jsou na lodi i jiní lidé a on řekl, že jasně že jsou. Chtěla jsem jít za hlídkou, aby došla do podpalubí a sjednala tam pořádek, ale Hiruzen mě zastavil a odvedl stranou. Jemu totiž došlo, co mě ne: Fénix veze do dolů novou várku otroků!

Udělalo se mi nevolno, ale rychle jsem se vzpamatovala a potají jsme sešli do podpalubí, kde bylo hrobové ticho a absolutní tma. Hiruzen vyčaroval slabé svělo a kromě našich koní a beden jsme za mříží spatřili snad třicet páru očí, kterak na nás zlověstně hledí. Hiruzen světlo okamžitě zhasnul a vyděšeni jsme vyběhli na palubu.

Domluvili jsme se, že si půjdeme zpět lehnout a ráno vymyslíme co udělat. Jisté je jedno: otroky musíme osvobodit!

...

Hilda je těhotná. Ach Faye! Paní lásky a života, to je tak nádherná zpráva! Rázem všechno začíná dávat smysl. Hildina proměna poslední dny, to jak je často duchem nepřítomna, to že se tato zkušená válečnice nezapojovala do bojů, její plachost a viděšenost... Všechno to, za co jsem se na ní od odjezdu z Lurganu najednou přestává být podstatné. Teď je třeba Hildu maximálně chránit. Hned jak mi Hiruzen tuhle zprávu řekl, protože Hilda se, logicky svěřila jemu, jsem za ní běžela, abych se jí omluvila za svou příkrost. Cítím v sobě velké zklamání, že jsem takto selhala. Jako žena, jako služebnice Faye. Musím toho Hildě mnoho vynahradit. Samozřejmě i zde je komplikace. Otcem dítěte není Hildin manžel, ale její zemřelý otrok Geren.

Ale není to jediná komplikace. Na lodi jsou stále otroci, které chceme vysvobodit. Jako první bylo potřeba zjistit víc informací. Proto se Hiruzen teleportoval do kapitánovy kajuty. Aby bylo jasné, že tam nevstoupí, musela jsem s ním na přídi flirtovat. Jako by nestačilo, že je to starej chlap. Ještě do toho otrokář. Navíc takovým mužským způsobem nechutný a vtíravý... Ale vyplatilo se: Hiruzen zjistil že kapitán otroky pouze přepravuje. Ale tito lidé jsou "majetkem" nějaké společnosti, pro kterou kapitán pracuje. Jejich cena je 150 zlatých. Většina jich má být doručena do dolu Tara, ale část z nich má být prodána různým obchodníkům ve vesnici Ilva.

Ilva je poměrně malá vesnice, ležící na řece po které se plavíme. Je to poslední místo, kde se dají dokoupit zásoby. Další zastávka jsou až doly, asi další 2 dny plaby.

Sešli jsme se všichni tři v podbalubí. Domluvili jsme se, že Hiruzen se teleportuje do druhé části lodi a promluví s otroky, aby zjistil jejich situaci. Čekali jsme asi 10 minut, než se elf vrátil. Otroků je na lodi 32. Všechno muži, ale různých ras. Všichni už nějaký čas otročí. Hiruzenovi původně nevěřili, ale... Můj milovaný Hiruzen jim slíbil, že je v noci osvobodíme. Nápad je krásný, ale nevíme jak a ani nevíme, jestli je to dobrý nápad. Bojím se, aby vypuštění otroků nezpůsobilo více škody, než užitku.

Obrátia jsem se na Faye, aby mi dala nějaké znamení. Během modlitby se uvolnil jeden ze sudů, na kterém bylo napsáno Ilva a jméno jednoho z místních obchodníků - zelináře. Vzali jsme to jako znamení. Do Ilvy měl Fénix připlout večer.

Když byl čas oběda, rozmlouval Hiruzen s jedním z námořníků - bývalým otrokem. Ten tvrdí, že otroci se tady nemají špatně. Že dostávají dobré jídlo. Sice nemají plat, ale jejich majitel jim přísllušnou mzdu ukládá stranou a po vypršení nesvobody jim peníze dá. Nechápeme, v čem je teda ta výhoda. Proč jsou tito lidé mrzačeni a převáženi v klecích. Nebylo by jednodušší, najímat kontinentální dělníky za plat? Kultuře tohoto ostrova rozumím čím dál méně. Je tu ještě další věc: Otrokům je na začátku jejich služby vypálen znak vládnoucího rodu na obě dlaně. Na konci služby ale přijde druhé mrzačení - kolem runy je vypálen pravidelný kruh. Tím se pozná, že už je "svobodný".

...

Když jsme zakotvili v Ilvě, pozval mě kapitán na víno do místní hospody. Přijala jsem s podmínkou, že půjdou i moji druhové, s čímž kapitán neochotně souhlasil.

Hospoda byla plná lidí. Málem jsme měli konflikt s třemi muži, ale (zatím) se nic nestalo... Jen Hiruzen si udělal legraci a když šel na dvorek, zakouzlil na kapitána sugesci. Ten náhle přestal flirtovat semnou, ale omámen kouzlem, začal flirtovat s Grendelem. Legrace ale nevydržela dlouho - Grendel kapitána uspal jednou, dobře mířenou ranou. Ani mi ho vlastně nebylo líto.

Po večeři, jsme si v hostinci zaplatili pokoj a odvedli jsme omámeného kapitána zpět na loď. V kajutě jsem na něj seslala prosbu zapomění, takže poslední hodinu bude mít dokonale v mlze. Hildě jsme řekli, ať jde spát do pokoje v hostinci. V jejím stavu bude všechno lepší, než malá, houpající se loď. Pak jsme šli hledat zelináře, což se nám podařilo celkem rychle.

Jenže jsme sami nevěděli, co u něj hledat. Z poměrně toporného rozhovoru nás vytrhlo zabušení na dveře a do obchodnu vběhnuvší trpaslík. Byl vyděšený k smrti. Popsal nám, že ho honí nějací vrazi. Že dva jeho druhové jsou po smrti. Rozhodli jsme se pomoci. Já a Hiruzen z nějakého morálního pohnutí a Grendel, myslím, prostě proto, že už dlouho nebojoval.

Na prostranství před krámkem stál muž. Byl to jeden z těch tří podivných mužů v hospodě. A lákal trpaslíka ven. Místo toho ale vyšel Grendel s Hiruzenem. Dostali nabídku, že se do toho nemají plést, že tady jde o trpaslíka. Ale to se mým druhům nelíbilo. Muž náhle vystřelil a Grendela zachránil štít. Co se venku dělo dál úplně nevím, čekala jsem, jestli se někdo nepokusí dostat dovnitř. Ale nic se nedělo a otevřenými dveřmi jsem viděla, jak Hiruzen kouzlí mrazivou střelu a že Grendel zápasí s dalším mužem. Vyběhla jsem proto ven a Grendelova soupeře jsem dobře mířeným seknutím do břicha zabila. Grendel kuší zabil zmraženého a brzy se vypořádal i se třetím vrahem, která na nás skočil ze střechy obchodu. Celý boj netrval snad ani minutu a opět jsme všichni byli v zelinářově krámku.

Ze zabitých vrahů jsme sebrali, co se hodilo - zbroj, pár zbraní, nějaké peníze a dokumenty. V krámku se trpaslík představil je Gruc, alchymista z Túnfaldu. Pozvali jsme ho do našeho pokoje v hostinci, protože už byla noc a na rozhovory bude čas ráno.

Jen co se za Grucem zavřeli dveře, čekala nás ještě jedna debata. Co s otroky, kterým Hiruzen dopoledne slíbil, že je v noci osvobodíme? Já a Grendel jsme zastávali názor, že vypustit 30 otroků do vesnice, která má stěží sto obyvatel je nebezpečné. Navíc, dokud otroci nebudou znovu označkováni, nejedná se o opravdovou svobodu. Sama jsem ale byla dost nejistá. Nakonec ve mě zvítezila vidina "většího dobra". Chci konat dobro, vím že Paní mě k tomu vede a že je to v mé moci. Ale mohu ho konat, dokud jsem pod nákazou? Jen velmi omezeně. Nenávidím zdejší otrokářský systém. Nedává mi vůbec žádný smysl. Ale mohou obyvatelé Ilvy za tenhle systém? A mohou za něj zdejší obyvatelky a děti? Jejich životy prostě nemohu riskovat. Ale shodli jsme se na tom, že Hiruzen ještě jednou navštíví otroky v lodi a pak se definitivně rozhodneme.

Čekání na Hiruzena na molu bylo nekonečné. Ale vyplatilo se. Grendel si zrovna házel žabky o klidnou hladinu řeky, když se na palubě Fénixe objevil Hiruzen. Ulevilo se mi, že je tam sám. Když přišel blíž, byl viditelně otřesený. Naše rozhodnutí se ukázalo jako správné. Otroci v lodi byli doslova nadržení na pomstu, chtěli zabíjet.

Vrátili jsme se do hostince do svého pokoje. Hilda pokojně spala na jediné posteli. Gruc hlasitě oddechoval pod oknem. Rozložili jsme si každý svou deku a bezeslova šli spát. Už jsem skoro usínala, když jsem od Grendela zaslechla přerývavé oddychování. Vůbec se mu nedivím.