Finnae - deník

Ingvar byl pravidelný návštěvník našeho chrámu. Jednou jsme se dali do řeči a hned jsme si padli do oka. Tedy ne že by mě přitahoval, ale rozuměli jsme si. Když přišel příště, přinesl džbánek vína a po službě jsem s ním šla k moři dívat se na hvězdy. Povídali jsme si dlouho do noci a bylo nám fajn. Tak se to opakovalo několik týdnů. Naše procházky byly stále delší a do kláštera k Laini jsem se vracela pozdě v noci. Věděla co dělám, jen mě upozorňovala, abych nezanedbávala své povinnosti.

Jednoho večera jsme se šli znovu projít. Tentokrát kousek od kláštera do malého hájku, kam jsme už párkrát zašli. Bylo léto, krásná teplá noc s jasnou oblohou. Sedli jsme si na deku, Ingvar mi podal víno. Chutnalo jinak, ale pila jsem. Proč taky ne? Byla jsem mladá, krásná a se světlou budoucností. Pak jsem uslyšela kroky, někdo mi hodil pytel přes hlavu a dostala jsem ránu do spánku.

klec, srpen 590

Probudila jsem se v kleci. Všude kolem mě byla tma jen několik metrů daleko svítila jedna pochodeň. Ležela jsem nahá na smradlavé dece. Klec mohla mít tak 3 metry na výšku a půdorys o 3 metrech na každou stranu. Dveře klece byly zamčeny. Vedle deky byla miska s “polévkou”, studenou vodou s dvěma kousky mrkve. Nevěděla jsem, co se děje. Z vedlejších místností jsem slyšela ženský křik a sténání. Bolestivé sténání. Sedla jsem si do kouta a modlila se.

Pak přišel první z nich. Přinesl si vlastní louč a poznala jsem, že jsem v temné místnosti bez oken a dveří. Pouze s otvorem do chodby. Přinesl mi pití, které jsem hltavě vypila. Pak už si nic nepamatuju. Když jsem se probudila, bolely mě oba dolní otvory. Pochopila jsem. Byla jsem znásilněna.

Po nějakém čase se opakovalo to samé, ale tentokrát přišel někdo jiný. Občas přinesli “polívku”. Když jsem zrovna byla při smyslech, modlila jsem se k Paní, abych zemřela.

Dnes už vím, že jsem na tom strašném místě byla skoro měsíc. Časem jsem podle jejich pachu věděla kdo přichází. Střídalo se jich u mě pět. Dala jsem jim vlastní jména: Černý trpaslík, nejvíc páchnul tabákem. Měl černé vousy a holou, potetovanou hlavu. Někdy mě pálil popelem z fajfky. Světlý trpaslík, vždycky mě, dokud nezabrala droga v pití, nejdřív zfackoval. Obr Suftor, byl tak obrovský, že se sotva vešel do klece. Věšel mě na řetězech. Nikdy mi nedával drogu, protože věděl, že ho nepřemůžu. Smrděl rybami. Skřet. Podivná kreatura páchnoucí hnilobou. Ingvar, krásný mladý Ingvar, kterému jsem věřila a který mě zradil.

Párkrát jsem zkusila pití s drogou vyplivnout, ale došlo mi, že jestli chci přežít, musím drogu brát. Nikdy by nikdo neměl zažít to co já a ostatní ženy v tomhle pekle. Ale aspoň jsem si zapamatovala obličeje všech, kteří mi zničili život. Nezapomenu je. Nikdy. Nikdy nezapomenu na ten symbol, který měli všichni kolem krku. Přívěšek s ohněm, který vrhá stín.

Sami moji věznitelé chodili často do mé klece opilí nebo pod vlivem drogy. Ale jednou se to zvrtlo. Slyšela jsem je, jak něco slaví. Trvalo to hodiny a pak přišel Suftor. Obr, který se sotva držel na nohou. Za opaskem měl řetězy. Odemkl klec, ale nezamkl. Nemohl se trefit klíčem do díry. Vzal řetězy a chtěl mi je připnout ke kotníkům, ale jeden řetěz mu vypadl z ruky. Chvíli na něj zmateně koukal a pak po něm natáhnul ruku. Ale byla jsem rychlejší, řetěz popadla a praštila ho vší silou do slabin. Obr zaskučel a svalil se na zem. Prosmýkla jsem se kolem něho a zamkla za sebou.

Vůbec jsem nevěděla kam běžím. Rychle po schodech nahoru, kde se na zemi pod stoly válelo dalších asi dvacet mužů všech možných ras. Chtěla jsem je všechny zabít, ale neměla jsem čas. Utíkala jsem a bloudila, až jsem se konečně dostala do přízemí. Tam byla otevřená brána na nádvoří. Kolem ohně byli další muži, ale nebyli schopni mě vnímat. Přehoupla jsem se přes cimbuří a dopadla tři metry dole do křoví. Hadr kolem pasu, moje jediné "oblečení", se pádem do keře definitivně rozerval a navíc jsem si pohmoždila kotník, ale všechno mi bylo jedno. Byla jsem venku a než se rozední, musím být co nejdál. Podle hvězd na obloze jsem odhadla směr a vydala jsem se na západ. Věděla jsem, že pokud jsem pořád v Severním království, tímhle směrem jednou dojdu k moři, i kdybych nikoho jiného nepotkala.

návrat, září - říjen 590

Trvalo mi dva měsíce než jsem se dostala k Miekce. Vím, že mě vedla Paní, jinak bych nemohla přežít. Dva měsíce jsem nahá bloudila v lesích a po rozlehlých planinách neúrodného západu. Po loukách, které zrána pokrývala první námraza. Jedla jsem plané ovoce, neznámé byliny a pila chladnou vodu z potoků a tůní. Ale došla jsem k moři a po jeho skalnatém pobřeží na sever až do naší vesnice. V noci jsem se doplazila ke klášterní bráně, zabouchala a zůstala ležet na prahu.

Probudila jsem se po třech týdnech. Umytá, oblečená a s ošetřenými ranami a šrámy. Trvalo dalšíích několik měsíců než jsem byla schopna promluvit. A pak jsem šeptem Laini řekla všechno. Nevynechala jsem nic. 

Tohle byl nadevší pochybnost nejhorší rok mého života. Ztratila jsem důvěru v muže. Dokážu ještě někdy nějakému věřit?