22. července 592, neděle

Týden uběhl a já si šla k Riwen a jejímu muži pro nové vybavení. Odros mi předal kroužkovou zbroj, okované boty a nový štít potažený rejnočí kůží. Pak jsem zamířila k Riwan. Zrovna měla zákazníka, tak jsem počkala, až spolu dořeší obchod. Když si černovalsý barbar potěžkal nový meč a několikrát s ním máchnul do vzduchu, spokojeně se usmál. Pak se kovářky zeptal, neví-li něco o opuštěném klášteře na hoře Welde. Z jejich rozhovoru jsem zaslechla, že klášter je přes 20 let opuštěný. Nikdo moc neví proč. Když procházel kolem mě, ocenila jsem meč a dali jsme se do krátkého rozhovoru. Slovo dalo slovo a dohodli jsme se, že Fedon zjistí v místním chrámu víc informací a že se potkáme odpoledne na weldenské vyhlídce. Podali jsme si ruce a barbar odešel.

Přšla jsem k pultu, za kterým pracovala Riwan. Jak mě spatřila, řekla mi ať počkám a odběhla. Vrátila se za pár minut s dvěma balíčky. Z jednoho vykukovala nádherná záštita mého meče. Vyndala jsem ho z pochvy a zatetelila se blahem. Plamen chladu má tmavě modrou až černou čepel na které "svítí" bledě modré runy. Celá čepel je studená jako led. Záštita, také z tmavého kovu, připomíná rampouchy. Rukojeť dokonale padne do ruky, celá zbraň je perfektně vyvážená. Ale to nebylo všechno. V druhém balíčku bylo dvojité pouzdro, z něj vyndala Riwan dvě kovové tyče, každou o délce asi půl metru. Jedním pohybem je spojila a druhým pohybem na vzniklou tyč nasadila meč. V tohle jsem nedoufala ani v nejhezčích snech. Vzala jsem zbraň z její ruky a několikrát s ní zavířila vzduchem.