20. července 592, pátek

Cesta do Ruaklochu trvala asi týden. První tři dny jsme ještě jeli všichni spolu, ale vlastně jsme spolu nebyli. Poblíž jedné z mnoha křižovatek jsme se naposledy utábořili. Nálada byla smutná, loučící. Naposledy jsme vešli do "skleníku" rozloučit se s Grendelem. Je tady možnost, ale nikdo z nás ji nevyslovil nahlas, že u Grendelova hrobu stojíme naposledy.

Je to zvláštní okamžik... Znala jsem Grendela 43 dní. Čtyřicet tři! Jak se za tak krátkou dobu může z naprosto neznámého barbara stát tak blízký přítel? Každé ráno při modlitbě na Grendela vzpomínám a děkuji Paní, že naše cesty svedla dohromady. Zároveň pořád cítím tíživou zodpovědnost za Grendelovu smrt. Pokud jsem z jeho vyprávění dobře pochopila, bylo mu necelých 32 let... A tady na ostrově se do těch šílených událotí dostal i mou vinou. Kdyby se na začátku nerozhodl svázat naše osudy, mohl zde pátrat po svých předcích. Ale on se přivázal ke mně, vyvrhelovi a nechtěné osobě. A 5. července jsem mu nedokázala jeho služby oplatit. Nebyla jsem u něj v jeho posledním boji. Neměla jsem dost sil, abych mu pomohla, neviděla jsem ho ani umírat...

* * *

Ráno, v úterý 10. července, když Hiruzen a Gruc ještě spali, každému jsem ve spánku požehnala a pak se vydala na západ, do Ruaklochu. O cestě není moc co psát. Hornatý kraj, lesy, prudké potoky a divoké řeky. Přespávala jsem kde se dalo. Jednou dokonce v hostinci v malé osadě. Jinak většinou u ohně. Je polovina července a cítím, že léto zde dosahuje vrchlu. Nebude trvat dlouho a začne se ochlazovat.

Kromě Hiruzena a Grendela myslím, samozřejmě, každý den i na Laini. Pořád přemýšlím, jestli její hledání je tou cestou, na kterou se mám vydat jako první. Zdá se mi, že ano, ale nejdřív musím zjistit, kde ji mám vlastně hledat. Ale myšlenka na ní, na to, že je tady na ostrově mi dává velou sílu pokračovat. Nevím, jestli ji budu schopna nějak pomoci. Přeci jen, ani zdaleka nedosahuji jejích schopností, její inteligence, jejích zkušeností... Ale najít ji, znovu ji držet v náručí, znovu cítit její rty... Větší motivace neexistuje.

* * *

V sobotu 14. července jsem přijela do Ruaklochu. Ubytovala jsem se v pěkném hostinci, kde se dobře vaří. Pokoj jsem si předplatila na deset dní a vydala se do města. Ruakloch je větší než Lurgan, ale určitě menší než moje rodná Taranna. Oproti Lurganu ale mnohem víc vypadá jako města na kontinentu. Jsou tu vyšší domy, většinou kamenné. Velká přístav v severní části, dominantní pevnost, několik tržišť a keriánských chrámů. Zatím jsem nenašla, že by zde fungovalo něco jako trpasličí banky, tak nosím většinu peněz u sebe. Prví den jsem stihla navštívit jedny z lázní. Ty jsou striktně oddělené na ženskou a mužskou část. Ženy jsou tu všech možný ras i věku. Potkávám tu zavalité trpaslice, statné barbarky, ostrovanky i několik elfek, vesměs místních.

* * *

Druhý den už jsem si stanovila pár cílů: 1) navštívit knihovnu a zkusit vypátrat, kde je údolí Gelen Troideach 2) nechat opravit Plamen chladu 3) pořídit si novou zbroj 4) nakoupit oblečení a připravit se na blížící se podzim. Knihovnu jsem našla poměrně snadno. Za poplatek jsem dotala vstup a začala studovat mapy Suirského území. Údolí Gelen Troideach jsem našla po asi hodině bádání. Nejsem od něj příliš daleko, ale také ne dostatečně blízko, abych tam stihla jet, najít Laini a vrátit se, dřív, než máme sraz s Hiruzenem. Tenhle úkol tedy musím odložit.

Odpoledne jsem našla dílnu gnómky Riwan, vyhlášené mistryně kovářského řemesla. Nicméně samotná majitelka nebyla přítomna. Její manžel, trpaslík Odros, povoláním zbrojíř mi vysvětlil, že jeho žena leží již několik dní v horečkách. Nabídla jsem mu svou pomoc a on mě dovedl do druhé části hospodářství, kde spolu žijí. Malá gnómka ležela na posteli a její tělo bylo v jednom ohni. Usilovně jsem se začala modlit k paní a vztáhla jsem nad kovářku léčivé ruce. Mé modlitby byly vyslyšeny a Riwan bylo viditelně stále lépe a lépe. Nicméně jsem ji zanechala v péči manžela, se kterým jsem se domluvila, že přijdu druhý den ráno.

Načaté odpoledne jsem strávila ještě drobným nakupováním. V knihkupectví jsem si koupila nový zápisník a tužky. U švadleny jsem pořídila vlněný svetr s rolákem, několik tunik, pár punčoch, sukni a kožené kalhoty. U ševce jsem si koupila nové, vysoké boty a kožené rukavice. Pak jsem se vrátila do hostince a po večeři šla spát.

* * *

Hned ráno jsem šla k Riwan které jsem předala zbytky Plamene chladu. Čepel ji velmi zaujala, tak jsem ji krátce povyprávěla, jak jsem k ní přišla. Opravit půjde! Vzpomněla jsem si, že jsem v klášteře kdysi četla nějaký román, kde hlavní hrdina měl k meči připevněnou násadu a mohl tak zbranňvyužívat i na delší vzdálenost. Riwan ta myšlenka zaujala a řekla mi, ať přijdu za týden, že ještě dnes začne na mé zbrani pracovat. V dílně byl i její manžel Odros, který mi vzal míry na novou, kroužkovou zbroj. Taky jsem mu dala nové boty, aby mi jejich vrchní část lehce okoval.

* * *

Další dny jsem strávila prozkoumáváním města a jeho okolí. Poprvé v životě jsem někde sama a můj čas je zcela v mé režii. Někdy je to osvobozující, někdy je to náročné. Začínám se víc bavit s lidmi. Chci víc poznat místní myšlení, chování, kulturu i víru. Čas, kdy jsem stála tvrdě v opozici je pryč. Zajímá mě, jak keriánství funguje, jaké jsou jejich zvyky, na čem staví. Bavím se s lidmi na trzích, v přístavu i hospodách.

Každý večer chodím do lázní, kde se bavím s ženami. Nahota jakoby nám dávala svobodu bavit se o čemkoli. Bavíme se o životě, rodinách a práci. Někdy u toho zůstaneme, jindy zamíříme na hlubší témata jako je víra nebo sexualita. Zdá se mi, že Ruakloch přitahuje zajímavé existence. Jakoby se tito lidé (a příslušníci všech dalších národů) necítili nikde doma, ale tady, v Ruaklochu, našli své útočiště.

Přes tuto rozmanitost ale nemůže být ani řeč o tom, že by zde byla větší svobodoa v otázce víry. I tady keriánci drží opratě utažené. I tady se kvůli svému znamení na tváři setkávám s divnými pohledy. Ne tak často jako v Lurganu nebo Midronu, ale stále ano.

Párkrát jsem vyrazila i mimo město. Na jihozápadě v březovém lese je termální jezírko, jako bylo u Caerachu. I tady je jeho okolí upravené, do teplé vody vedou kamenné schody. Je tu lavička, nespočet svíček a cítím se tu dobře. Jednou jsem málem vyrušila zamilovaný pár, ale v čas jsem je zaslechla a vrátila se do města.

Na druhé straně, tedy severovýchodě je hora Welde. Na jejím vrcholu je vyhlídka s nevelkou věží. Je z ní vidět celé město a za jasného počasí je vidět na sever nekonečné, tmavé moře. Welde stojí poměrně osamocená, a tak je z ní vidět velká část ostrova.