5. června 592, čtvrtek

... a pak to začalo.

Nejdřív jsme uslyšeli troubení na rohy a pak z lesního porostu napůl v mlze vyšli válečníci. Těch pár metrů mezi lesem a vesnicí zdolali celkem rychle. Dva k vesnici nedošli, sestřelili je naši lukostřelci na střechách domů.

K naší barikádě doběhlo pět útočníků a boj přes převrácený vůz dělal potíže nám i jim. Grendel měl za opaskem několik seker a když je na útočníky naházel, popadl obrovský kyj a máchal jím kolem sebe do Kynétů. Ale s Hiruzenem jsme nezůstali pozadu, byť já si přízeň Paní šetřila na budoucí léčení, ve které jsem doufala. Teprve, když jsme naší barikádu ubránili, pohlédla jsem za sebe do vesnice. Ta byla v jednom plameni a nevypadalo to, že by na tom obránci byli zrovna dobře. Běželi jsme tedy na náves. Hiruzen metal blesky, Grendel řádil a ničil svým kyjem. Uprostřed návsi se bránili starosta, Eryan a pár mužů a myslím, že nebýt našeho příchodu, dlouho by nevydrželi. I přes naši podporu, ale starosta brzy padl a na obranu nás zůstalo posledních sedm: já, Hirzuen s Grendelem, Njal, Eryan a další dva vesničané. Přesto jsme ale dokázali odrazit i poslední vlnu útoku a kolem poledne se zdálo, že máme vyhráno.

Podívala jsem se do zátoky a krev mi ztuhla v žilách. K lodi plné žen a dětí se řítila obrovskou rychlostí válečná loď se zelenožlutou plachtou. Naděje v nás všechn na chvilku pohasla, ale teď jsme se nemohli vzdát. Naskočili jsme do člunu a vyrazili jsme směrem k ženám, které už pomalu mířili zpět ke břehu.

"Torsten!" řekl někdo a všichni místní zbledli. Na přídi válečné lodi stál obrovský válečník s šíleným výrazem ve zběsilé tváři. Požádala jsem Paní o dar božského hlasu a promluvila jsem k útočníkům, aby opustili od svého úmyslu, ale Kynéti jako smyslů zbaveni připlouvali stále blíž a blíž. Pak Grendel popadl luk a poslední šíp, seslala jsem na něj požehnání zdaru. Grendelovi mocné paže napjali luk až k praskutní a šíp vylétl přes moře. Letěl dlouho a přesně. Pak se zabodl do Torstenova štítu. V ten moment náš člun přirazil k lodi s ženami, my na ni vylezli a čekali na Kynéty, protože boji už se nedalo vyhnout.

Strašná rána a dřeva praštěla a třísky létaly, když do sebe obě lodě narazily. Na naši palubu naskákali první Kynéti. Drželi jsme je co nejdál od žen. Najednou se Grendel odpojil, skočil přes palubu a za pár vteřin se už drápal na válečnou loď. Řval a hledal Torstena. A našel ho. Rozmachoval se Kyjem kolem sebe a Kynéti od něj jen odlétávali. Využili jsme toho zmatku a zatlačili naše soupeře zpět na jejich loď. Povzbudila jsem ženy a ty se, s Bodil v čele, vrhly svým mužům na pomoc. Početní a morální převaha teď byla na naší straně.

Už jsme byli na Kynétské lodi, kde se válečníci pomalu vzdávali před mohutným a zakrváceným Grendelem. U zábradlí seděl zbitý Torsten, šla jsem k němu, abych ukončila jeho neřádný život, ale vlna rozhoupala loď a jarl sklouzl pod hladinu. Jeho zmizením se rozpadly poslední zbytky morálky jeho mužů a všech sedm poslední válečníků se vzdalo.

Na kynétské lodi jsme pak dojeli zpět k hořící vesnici. Zajatce jsme svázali a nechali žít, aby je místní ženy mohly prodat do otroctví a tím získat peníze do nového začátku. Z dvaceti dospelých můžu Caerachu zůstal naživu jeden jediný, Njal. A i ten utrpěl tak strašné zranění, že později přišel o nohu.

S Eryanem jsem odvedla ženy a děti k jezírku. Tam jsme jim rozdali deky, které Hiruzen s Grendelem našli po vesnici. Chodila jsem pak mezi plačícími ženami a léčila jsem, dokud mi síly a přízeň Paní stačily. Pak jsem usnula hlubokým spánkem.