6. června 592, pátek

Do ponurého a tichého rána se ozval křik jedné z žen: "Jsou pryč! Moje děti jsou pryč!" To nás všechny vzburcovalo. Pryč byli nejen dvě děti, ale i všichni kynétští zajatci. Grendel, který je měl hlídat, usnul. Nedivím se mu, ale nedivím se ani rozhořčeným výrazům ve tvářích vesničanů. Co je komu platné, že nebýt nás, nežil by pravděpodobně už nikdo z nich. Oni přežili a mysleli si, že teď už jsou v bezpečí.

Hiruzen s Grendelem se ihned vydali po slabých stopách hledat uprchlíky i s dětmi. Já jsem odvedla ženy a Eryana s Njalem zpět do vesnice a dali jsme se do hledání čehokoli, co by se mohlo hodit na cestě do Midronu, větší a nejbližší vesnice ve vnitrozemí. Když jsme vše shromáždili, navrhla jsem Eryanovi, žebychom mohli uspořádat pohřeb místních mužů. Eryan souhlasil, a tak jsme s ženami nanosili mrtvé muže a chlapce na hřbitov. Pohřební rituál na Ostrově vran je mimořádně nelidský a odpudiví. Mrtvá těla se totiž nevkládají do mohily, ale na ni. Pak po zaklínání kněze přieltí hejno vran a mrtvé ozobou doslova na kost.

Před pohřbem dorazil i Sigvard. Místní potulný bylinkář, kterého ve vesnici dobře znali. Mezi padlými byl i jeho syn. Pak dorazili Hiruzen s Grendelem. Po "pohřbu" jsme pomohli ženám dát dohromady zbylý majetek a vyslali jsme je v doprovodu Eryana do Midronu. Nám třem slíbil Sigvard ukázat místní jeskyně, kde by se mohli uprchlíci, a hlavně zmizelé děti, schovávat.

Šli jsme kousek severně od vesnice, ale vcelku brzy jsme zahnuli na západ od cesty. Sigvard se tu zjevně dobře vyznal, protože šel úplně na jistotu a dovedl nás ke vstupu do jeskyně. Podle pachu kolem, doupětě nějakého nekrofága. To se nám nikomu moc nelíbilo, ale vstoupili jsme dovnitř. Jednak jsme museli prozkoumat každou příležitost a jednak začalo pršet.

Tunel do kterého jsme vstoupili nebyl příliš vysoký a Grendel měl trochu problémy, aby se co pár metrů nepraštil do hlavy. Prohledali jsme všechny uličky, až jsme se dostali do větší místnosti. Tu se Sigvard, který šel poslední zastavil, zasmál, udělal pár kroků vzad a strhl mezi nám strop. To ale nebylo to nejhorší, co jsme v tu chvíli zjistili. Zhruba uprostřed jeskyně byl rozdělaný oheň, na něm stál kotel ve kterém se cosi vařilo. To cosi byly lidské, dětské ostatky. Málem jsem se vyzvracela, ale ani na to nebyl čas. V další moment se totiž ze země začali vyhrabávat nekkeři. Poznala jsem je hned z klášterních učebnic.

Zaútočili na nás. Neměla jsem zprvu dost sil a jen jsem stihla Paní poprosit o její štít, který kolem mě vytvořil blokádu, přes kterou drápy a tesáky nekkerů nemohli. Takto jsem pozorovala, jak Grendel a Hiruzen zápasí, až jsem v sobě našla dost odvahy a přišla svým přátelům napomoc. Ale za kotlem se začal ze země vyhrabávat další nekker. Tentokrát větší a děsivější, nekkeří bojovník. Kdyý se situace zdála neúnosnou, zvolala jsem zoufale k Paní: "Pomož mi, Faye, v boji s těmito stvůrami." A její božským zásahem se nekker rozzářil oslnivím světlem a pak se rozletěl na tisíce smrdutých kusů. Jeden problém jsme vyřešili, ale byl tu ještě ten starý: jak se dostat ven?

Naštěstí máme ale v družině Hiruzena, který nás postupně telepotoval za zával. Pak jsme v jeskyni přečkali déšť a vydali se zpět do vesnice. Vzpoměli jsme si totiž, že je tam opuštěná loď a tudíž i naše šance na cestu na kontinent.

Déšť nepřestal, ale výrazně zeslábl, a tak jsem se do Caerachu dostali lehce po poledni. Déšť uhasil hořící domy, ale všude teď byla nepronikutelná mlha. Došli jsme na molo k lodi a přemýšleli, jak to udělat, abychom ji dokoázali ovládat ve třech. Ale všechny nás najednou napadla stejná myšlenka. Co když má Sigvard na svědomí ty děti? Dokud je na svobodě, místní obyvatelé nejsou v bezpečí. A navíc: Tu loď bychom stejně neuřídili.

Padlo tedy jasné rozhodnutí: vydat se ihned do Midronu. Ale cestu nám skřížil další netvo z bájných knih. Odporný mlhavec, který se skrývá v mlhách a útočí nepozorovaně. Vcelku brzy nás svými útoky dostal do kouta, ale lstí a s velkou pomocí od Paní, jsme i jeho nakonec přemohli.

Pak jsme šli spát. Do Midronu je to den cesty a nemá smysl varážet na ni, když se za pár hodin začne stmívat. Lepší je přespat v jediné nevyhořele chalupě.