20. června 592, pátek

Ráno jsme se po společné snídani vydali do města. Čekala nás švadlena, Harald a Pankrác.

První jsme navštívili švadlenu, která nám předala zbrus nové oblečení, to nejlepší co jsme zatím na ostrově mohli mít. Hiruzen se tak mohl převléknout do černých širokých kalhot a galadfain ve stejné barvě. Grendel má pěknou lněnou košili s jemnými, vyšitými ornamenty a pohodlné kalhoty. Pro sebe jsem si koupila dlouhou vínovou sukni s vysokým rozparkem a krémový Sîrfain na ramínkách. Takto hezky a čistě oděni jsme šli za Haraldem. 

Ten nás přivítal ve svém krámku. Předal Hiruzenovi katanu - runy na ní vyrité obsahuji magické znaky. Poleje-li se katana svěcenou vodou rozzáří se jasným plamenem, který uhasí jen další svěcená voda. Pak nám předal bedýnku s 30 flakóny našeho léku. Když byl obchod hotový, podíval se na nás zvláštním pohledem. Tišším hlasem nám sděli, že se včera znovu objevila tajemná žena. Ptala se po jedné konkrétní stránce s konkrétní ilustrací. Harald ji prozradil, že stránku máme my, na což žena jeho obchod opustila. Neměl z toho dobrý pocit a my také ne. Ale nevíme kdo je ona žena a tak nám nejspíš nezbývá než počkat, až nás sama najde. 

Znovu jsme ale s Haraldem zabředli do rozboru oné ilustrace, kterou mají momentálně v držení keriánci. Přemýšleli jsme nad různými detaili. Co když obrázek ukazuje místo, kde uctívají Faye? A co když mi teď ono místo prozradili nenávystným keriáncům? Co když nám chtějí obrázek vtátit až dne večer, protože nás chtějí zdržet? V ten moment, jakoby nás zasáhl blesk. Podívali jsme se na sebe. "Hilda!" vykřikl Hiruzen. Ano! Jestli někdo koho známe zná zdejší pobřeží je to Hilda! Vyběhli jsme z krámku a zběsile běželi do přístavu.

Doběhi jsme do přístavu. Obloha byla ocelově šedá a na moři se pěnily vlny. Hilda byla i se svým otrokem na molu a prali sítě. Hiruzen ji ukázal obrázek, který u Haralda z paměti nakreslil. Hilda chvilku přemýšlela, než nám sdělila, že jestli tohle místo někde existuje je to pobřeží severně od Lurganu. Ale tam se odváží málokdo. Když viděla v našich očích spěch, vyzvala nás, ať nasedneme do její lodě a sotva jsme byli na palubě, zabral otrok do vesel a loď vyplula na širé moře, kde se jí ujal vítr. 

Mračna nad námi houstla a před námi se tvořila podivně hustá mlha. Snažila jsem se uklidnit své druhy a seslala jsem na ně požehnání zdaru. 

Vpluli jsme do mlhy a vítr ustal. U vesel teď seděli všichn tři muži a všem nám v uších zněl stejný hlas: "Vraťe se. Tady zemřete." Ale pluli jsme dál i přes opakovanou výzvu podivného hlasu. Po dlouhých minutách plavby na sever se mlha rozestoupila a před námi se z vody zformovala děsivá postava vodního elementála. Hiruzen na nic nečekal a udeřil do vody bleskem. Já vztáhla ruce k nebesům, z nichž do vodní postavy šlehnul záblesk skvětla úderu moci. Elementál proti loďce poslal vlnu, která nás všechny, kromě Hildy, smetla do vody. Z ní se jako první vynořil Grendel, který v rukou udržel nabitou kuši z níž vystřelil. Já mezitím doplaval na nedalekou skalku a Hiruzen teleportem tamtéž přenesl sebe a Gata. Pak proti elementálovi vystřelelil dvě mrazivé střely a bylo znát, že to se nepříteli nelíbí. Přesunul se proto blíž k nám. Toho jsem ale využila já. Rozběhla jsem se po skalním výběžku, v běhu se mi v rukou zmocnil palcát pravdy a ve skoku do temné vody jsem jím zasáhla elementála. Palcát zazářil mocí a po jeho úderu zůstala ve vzduchu ještě několik okamžik zářící šmouha. Vynořila jsem se nad hladinu a slyšela Hiruzena volat mocným hlasem: Reiki senshin no Yamari! Podívala jsem se nad sebe a spatřila ho na skále. Černý galadfain se mu rozepnul a vlál kolem něj. V rukou se mu objevili mrazivé krystali, které vyslal směrem na elementála. Tomu se ve vodním těle objevila trhlnia a celý se zhroutil do moře. Chvilku byl klid, ale náhle se proti nám zdvihla deset metrů vysoká vlna, poslední záchvěv elementálovy moci. Já, Grendel, Hiruzen s Gatem a Hilda jsme se schovali za skalisko, kde jsem kolem všech vytvořila štít víry. I tak jsem ucítila šílený náraz vodní stěny a z mého štítu postupně moji druhové všichni odpadávali. Pak další náraz a ztratila jsem vědomí.

Probudila jsem se vyplavena na velkém kameni. Místo jsem nepoznávala a byla jsem sama. Z posledních sil jsem se vydrápala výš na kámen. Byla jsem v zátoce a směrem na moře jsem kromě trosek lodě spatřila i Hiruzena, Grendela a Hildu. Měla jsem pocit, že vidím pohyby, ale sama jsem neměla sílu k nim doplavat. Zmocnila se mě beznaděj, ale Paní Faye mě nikdy neopouští. Požádala jsem ji v modlitbě o požehnání vlastnosti a hlas víry. Stoupla jsem si a zvolala zesíleným hlasem na moře: "Bojujte o svůj život. Když to teď nevzdáte, můžeme jít dál. Přízeň Paní je s námi! Najděte v sobě ztracenou víru, sílu a touhu po životě." 

Hiruzen mi pak vyprávěl, jak ve svém nitru vydoloval poslední špetku života a začal plavat směrem ke mě. Cestou náhoudou (vedením Paní) našel Gata, který měl zlomené obě přední tlapky. Stejně tak i Grendel zabral svými pažemi, našel polomrtvou Hildu a dotáhl ji k nám. Teprve potom jsem se ohlédla, abych zjistila, kde vlastně jsme. Přízeň Faye je opravdu s námi. Poznali jsme místo z obrázku. Ve skalní stěně byla široká puklina, kterou jsem spatřila, a stále tomu nemohu uvěřit, jabloň. Evidentní plod Zlaté jabloně z Nimeru. Kaple Faye na tomto ostrově. Po kamenech jsme s obtížemi vystoupali do kaple, která měla poničenou dalžbu, na které byly ale stále patrné symboly Faye. Zlatá jabloň kvetla a byla plná plodů. Naproti ní byl kamenný oltář. Nemohouc tomu všemu uěřit, padla jsem na zem a děkovala Paní. Z návalu emocí mne vytrhnul Hiruzen, který plačíc držel umírajícího Gata. Vztáhla jsem na našeho zrzavého miláčka ruce a Fayino teplo a přízeň skrze mě proudili do umírajícho tvorečka. Když otevřel oči a zapředl, bylo to pohlazení po duši.

Grendel se jal oživovat Hildu a já zamířila k jabloni, abych v modlitbě poděkovala Paní za to, že mě sem přivedla. Snad ještě nikdy za dobu vyhnanství jsem necítila takový klid a úlevu jako v ten moment.

Chvíle klidu a harmonie však měla brzy pominout. Všimla jsem si, že v zemi u kmene, je hromádka čerstvé zeminy, jakoby tam někdo něco schoval. Jemně a s úctou jsem odkryl hromádku a moje srdce se zastavilo. V zemi ležela půlka kostěného knoflíku, který jsem poznala dřív než mi to vlastně došlo. Už jsem ho držela v ruce. Patřil do sady zdobných knoflíčků, které jsem dala Laini k posledním narozeninám. Tedy téměř přesně před rokem.

Svět kolem mě přestal existovat. Klečela jsem ve stínu jabloně, v ruce držela kus Laini, kus naší lásky. V hlavě jsem měla naprostý zmatek. Laini tedy je na ostrově. Loď, která přivezla mě, Grendela a Hiruzena nebyla jediná. Laini je na ostrově. Minimálně před pár dny ještě žila. Laini je na ostrově. Slunce mého života, moje žena. Laini je na ostrově. Nechala mi tady vzkaz. Laini je na ostrově. Žije? Je z ní otrokyně? Skrývá se? Žije? Laini je na ostrově!

Ó Faye, paní světla a naděje,
v nejjasnějším dni, v klidných vodách, jsi mě vedla.
V nejprudší bouři, v nejtemnější noci, jsi mě nesla.
Teď klečím uprostřed neznámého a mé srdce je rozervané,
ne však prázdné—je naplněné láskou a nadějí.

Laini… moje láska, můj domov, mé světlo.
Vím, že tu byla, cítím ji, vím, že žila.
Ale žije stále? Dýchá ještě ta, která mě jako jediná bytost na Světě činí celou?

Faye, dej mi sílu jít dál, dokud ji nenajdu.
Dej mi odvahu prohledat každý kout, překonat každou překážku.
A jestli je mi souzeno poznat nejhorší,
dej mi sílu unést i to.

Ale jestli žije… ó Faye, jestli žije,
veď mě k ní, jak proud vody hledá své moře.
Ať mé kroky nebloudí, ať mé srdce neochabne.
Ať se znovu spojíme pod tvým světlem.

Věřím v tebe, věřím v ni.
A dokud dýchám, nevzdám se.
Buď dál mým světlem a dej mi sílu, abych já byla tvým světlem pro ostatní

Stále dokola jsem opakovala své modlitby. Zbytek mého dárku se mi zarýval do dlaně. Slzy jsem nedokázala, ale ani nechtěla zastavit. Cítila jsem se naprosto rozervaná. Laini byla celou tu dobu na ostrově. Zatímco jsme mi bránili vesnici lidí, kteří nás unesli, zatímco jsem ošetřovala jejich zraněné a pohřbívala jejich padlé, Laini byla na ostrově. A když jsem nakupovala nové oblečení a vybírala nové naušnice Laini byla na ostrově. A o večerech, kdy jsem po dobrém jídle a dobrém víně usínala v posteli, Laini byla na ostrově. Za nocí kdy jsem snila o jejím pevném těle a měkkých rtech, byla Laini jen pár kilometrů vzdálená.

Připadala jsem si jako nehorší bytost na Světě. Jako břídil zaměřený jen na sebe. Byť jsem celé své konání dělala s cílem dostat se domů a najít Laini, mohla jsem možná víc spěchat. Možná, kdybych byla bystřejší, pozornější nebo rychlejší mohla jsem ji tady zastihnout. V touze po konání dobra jsem se zdržovala od toho jediného, na čem opravdu záleželo. V hlavě jsem měla naprostý chaos a zmatek. Vztek na sebe samu. Vztek na všechny keriánce, kterým jsem pomohla místo spěchání za Laini. Vztek na všechno, co nás odvádělo od cesty.

Pak jsem z velké dálky uslyšela známý, mírný hlas: Hiruzen. Něžně a opatrně se dotkl mého ramene. Podívala jsem se na něj, ale přes slzy, jsem ho téměř neviděla. Vykoktal jsem jen: "Laini. Tohle patří Laini." Pak mě Hiruzen objal. A přesně to jsem potřebovala. Protože jestli Laini žije, není čas na pláč. Navíc hrozí, že sem ještě běhe dne dorazí keriánci! Vstala jsem. Napleněna novou silou a odhodláním. 

Spatřila jsem Grendela a Hildu, která měla rozbitou hlavu a opírala se o něj. Konečně jsem dokázala zaostřit i na Hiruzena, kterému na rameni seděl uzdravený Gato. Měla jsem pocit, že čekají co jim řeknu. V jejich očích byl strach i odhodlání bránit tohle místo před keriánci. Než jsem ale stačila cokoli říct, za námi se ozvalo klapnutí a ze skladní stěny vyšla shrbená žena a se slovy: "Na truchlení ještě bude čas." nás pozvala kamsi dovnitř útesu.

Představila se nám jako Birna a když si sňala kápi, poznala jsem v ní ženu z Haraldova krámu. V následném rozhovoru bylo víc bolesti než naděje. Svěřila se nám, že je na ostrově už 20 let. Připlula sem jako misionářka Faye v době, kdy se po ostrově mohli svobodně pohybovat i věřící pravé víry. Ale časy se zhoršily a její druh byl zabit a ona sama dostala stejné znamení, jaké já mám. Zbavila se ho, ale její tvář je příšerně zohyzděna. Na severu ostrova prý ale žije druid, který umí znamení odstranit bez následků.

Pak se nás ptala na kresbu a když jsme přiznali, že je v držení keriánců, veškerý život v jejích očích pohasl. Pak nastal čas na naše doazy... Moje dotazy. Laini byla přivezena na ostrov jinou lodí a byla prodána do otroctví jednoho obchodníka v Lurganu. Podařilo se jí ale navázat kontakt s Birmou a několika málo věřícími a pravidelně se zúčastňovala modliteb. Z opatrnosti všem řekla, že v Miekce byla zahradnicí.

Při zmínce o našich zahradách jsem si vzpomněla na Lyriel. Mladičkou správkyni našich zahrad a skleníků. Kromě Laini teď nevím o žádné ze svých sester. Na lodi semnou žádná z nich nebyla. Jak teď vypadají zahrady? Stojí vůbec náš klášter? Laini se tedy vydávala za zahradnici. Možná, že kdyby místní věěli, že mají mezi sebou jednu z hlavních kněžek Miekky, stalo by se něco jinak. Ale Laini, moje moudrá Laini, udělala v životě jen málo chyb a jistě i teď věděla, co dělá. Moje milovaná tak v otroctví "slavila" i své narozeniny...

Birna pak pokračovala ve svém vyprávění. Při jedné z modliteb upadla Laini do transu ve kterém vyřkla proroctví. To sem nyní zapisuji přesně tak, jak nám jej Birna ukázala zapsané v jejích poznámkách.

A tehdy přijdou jako znamení
V honbě za nadějí
Za nimi půjde smrt

Žena označená
Majitel proměněnce
A dědic svrženého 

Konec se přiblížil
Vždyť já jsem obětním plamenem
A touto obětí bude svět očištěn 

Poté upadla do mdlob ze kterých se probrala až večer. Sdělila pak ostatním věřícím, že se musí dostat do údolí Gelen Troideach. Několik dní pak plánovali její útěk. Ten prý ale nebyl nutný. Její pán, obchodník Benrik, se nabídl, že půjde s ní. Víc o Benrikovi nevím. A o Laini od té doby také ne. Jen, že odešla před 5 dny. Tedy v době, kdy jsme my byli již více než týden také v Lurganu. V době jejího odchodu jsme pravděpodobně zrovna procházeli gobliní jeskyně a bojovali s Joachimem. Pokaždé když pomyslím na to, že jsme týden byly s Laini ve stejném městě a přesto se nepotkaly ve mě vyvolává hodně otázek: Proč Paní nedovolila, abychom se potkaly? Je za tím vším něco víc, co zatím nedokážu spatřit? A co znamná to proroctví? Zcela zjevně se týká nás tří. Já jsem jistě ta žena ozančená. O Grendelovi víme, že pochází z tohoto ostrova a že jeho útěk byl dost dramatický. Vše tedy nasvědčuje, že Grendel je dědic svrženého. Pak tedy Hiruzen musí být majitel proměněnce. Jediné logické vysvětlení je, že náš milovaný Gato, není běžný kocour. Je snad zakletým člověkem?

Zpět od mých úvah. Snad bych je měla psát jinam...

Birna požádala Grendela, aby vykopal jabloň a mocným kouzlem ji pak zmenšila a uložila do pevného pouzdra. Nám s Hiruzenem ukázala, kde jsou pod oltářem uloženy nějaké cennosti. Získali jsme tak pár peněz, svěcenou vodu, lektvar známý jako Esence milosti, který dodává přzeň bohů. Potom několik lahviček zelenkavého životabudiče a knihu Úvod do dějepisu od Arne Bernheima, známého Easimského historika. Birna nám pak ukázala cestu ze svatnyě, požehnala nám a vydala se pryč.

My ještě chvliku setrvali. Jednak s námi stále byla Hilda, která byla pod vlivem Birnina kouzla duchem nepřítomna. Prý si několik posledních hodin nebude pamatovat. A je to pro ni asi tak lepší. My se museli rozhdnout co dál, protože před námi bylo několik cest:

1. jít hledat údolí Gelen Troideach

2. najít druida, který mě zbaví znamení na tváři

3. vydat se do dolů, kam odkazují dopisy, které jsme našli ve sotkách

4. najít na severu lék na naši nákazu

Celkem rychle jsem se rozhodli jít na sever, kam stejně vedli minimálně 3 z našich cest, a pro začátek se zaměřit na vyléčení "nemoci", abychom nemuseli být odkázáni na léky. Takže plán byl jasný: V Lurganu se v Létajícím praseti rozloučit a vzít si všechny naše věci, rozloučit se s Haraldem, na hradě vyzvednout Grendelův štít, provian a koně a vyrazit na sever.

Ale našim dnešním útrapám nebylo konce. Cestou jsme v lesích narazili na keriánce, kteří měli namířeno do svatyně, kterou chtěli zničit. Byl mezi nimi i jeden kněz. Utkali jsme se na pěkné mýtině s hlubokou tůní. Zatímco v ranním boji s elementálem byl Hiruzen klíčovou postavou, teď odpoledne měl smůlu a jeden z vojáků jej během několik vteřin zranil natolik, že elf upadl do bezvědomí. Naštěstí jeho soupeř upadl do pasti na medvěda a nemohl se k Hiruzenovi dostat, aby jej zabil. Já se vrhla na kněze, který proti mě sesílal jednu prosbu za druhou, dokonce povolal Posla umlčení a skutečně jsem velmi silně vnímala, že mé prosby k Paní vedou přes nepopsatelnou překážku. Modlila jsem se v boji o to usilovněji a Paní Faye opět ukázala, že její moc je silnější! V ruce jsem třímala její dar Palcát pravdy a bila jsem jím do kněze a jeho služebníka, dokud oba nepadli mrtví k zemi. Grendel se zatím utkal s vysokým mužem, jenž v rukou třímal velikou obouruční sekeru. Ale na Grendela si nepřišel. A to se náš nebojácný barbar stíhal bránit šípům, které na něj létely odněkud z lesa. Teprve když padl keriánský kněz a moje prosby byly opět silné jsem si uvědomila, že nevidím Hiruzena. Doběhla jsem na místo, kde jsem ho viděla naposledy. Ležel bezbraně na zemi a zloduch s nohou v pasti se k němu plazil po zemi s dýkou v ruce. Poslední ranou palcátem jsem ukončila jeho bídný život a hned jsem klekla u Hiruzena a prosila Paní za jeho uzdravení. Známé teplo a mravenčení v prstech a asi po velmi intenzivní minutě Hiruzen opět vstal.

A zatímco Grendel s Hiruzenem hledali lukostřelkyni, já obrala mrtvé o několik použitelných předmětů a peníze co jsem našla. Setkali jsme se všichni čtyři u tůně. Hilda již přišla zcela k sobě a bylo potřeba jí vysětlil, co se stalo. Pamatovala si naposledy vyplnutí z přístavu. Když se vzpamatovala ze stráty sluhy a lodě, nabídli jsme jí, aby šla s námi na sever, kde žije její manžel a souhlasila. Špatná zpráva je, že lukostřelknyě unikla.

Před Lurganem jsme se rozdělili. Zatímco Hilda šla k sobě domů, aby se připravila na ranní odjezd, my zamířili do úkrytu, kde jsem před několika dny zachránili Suneho medovinu. Odklidili jsme rozkládající se mrtvoly, vyprali si oblečení a vykoupali se v potoce. Za zmínku stojí snad už jen to, že když jsem se modlila, Grendel vypil láhev kořalky a Hiruzen ulovil zajíce, kterého jsme pak ve dvou snědli.