7. června 592, sobota

Ráno údolí bývalé vesnice sice zahaluje dým ze zbytků domů, ale sluneční paprsky přinášejí novou naději. Po modtlibě a zcela hladoví vyrážíme na sever do Midronu.

Cesta je ještě trochu blátivá po včerejší průtrži mračen, ale jde se nám dobře. Zapoměla jsem napsat, že už mám boty! Není to žádný zázrak, ale konečně nejdu bosa. Místní koželuh mi ušil pěkné botky ještě před začátkem bitvy. Cestou narazíme na maliny a zhltneme všechno co na keři roste. Čistou vodou z potoka snídani/oběd zapijeme a jdeme dál. 

Les je hezký. Jehličnany jsou občas naředěny břízami a jinými listnáči. Je ticho, klid a ani nikdo z nás moc nemluví. Všechno co jsme za poslední dny prožili, jsme prožili společně. A společně teď myslíme na jediné: Dostat se do Midronu, pořádně se najíst a pak konfrontovar Sigvarda.

Vyšli jsme z lesa a před sebou uviděli Midron. Na první pohled byl větší než Caerach. Po jeho obvodu se táhla kamenná zeď a podle počtu kouřů z večerních komínů tu uričtě žilo pár set lidí.

Prošli jsme stále ještě otevřenou branou a došli na náves. Kolem byl docela klid, a tak jsme vytipovali místní hostinec (prostě největší budova ve vsi, odkud byl slyšet hluk) a vstoupili jsme dovnitř. V ten moment se hluk proměnil v němé ticho. Přistoupi k nám Eryan a s podivným zábleskem v očích nám řekl, ať jdeme za ním.

Došli jsme takhle mlčky až na kraj vesnice. Eryan se postavil zády ke zdi a vyzval nás, abychom řekli pravdu. Že ví, že nejsme poutníci, ale že jsme byli přivlečeni jako zajatci, otroci. To jsme přiznali, ale Eryanovi zahořelo v očích a spustila se strašlivá hádka. On na nás řval, že nejsme schopni pochopit jeho kulturu a jeho zvyky, že kam přijdeme, tam umírají lidé. Já s (lépe se ovládajícím) Hiruzenem jsme oponovali, že takovou kulturu, která je postavena na otrocké práci chápat ani necheme. On argumentoval historií, my lidskotí. Kde on na nás vytáhnul nenávist, my se bránili úctou k životu. Nechápu, jak se mohl Hiruzen tak ovládat. A možná největší štěstí měl Eryan v tom, že Grendel byl po bojích tak slabý, že se nezmohl na nic. Já ale, se vším čím jsem si prošla, se svými vzpomínkami na vězení a mučení, se vzpomínkami na Eryanovu povýšenost, zradu a pohrdání jsem se nechala ztrhnout a řvala jsem na něj, až mi se dostaly do očí slzy. Celou situaci pak musel uklidňovat Hiruzen. Přesto když od nás Eryan s výhružkou, že "po nás půjdou." odcházel, plivla jsem na něj. Pohrdám tím elfem tak šíleně, že jen při vyslovení jeho jména mnou projede vlna odporu.

Když od nás Eryan takto odešel, objevila se na místě Bodil. Moje zlatá Bodil. Jediný závan lidkosti na tomhle místě. A sepsula Eryana, že ten odešel mlčky se sklopenou hlavou. Bodil mu vyčetla, že nás tři nemá co míchat s tím, co se teď děje. Rozumně podotkla, že to my je varovali před Kynéty a my to byli, kdo bránil Caerach.

Pak Eryan zcela zmizel mezi domy. Bodil nás vzala do Velké síně, kde byli ubytováni uprchlíci z jihu. Ti nás přivátali vřeleji, než jejich kněz. Dostali jsme jídlo, pití a mohli se opět vyspat na slámě. Nebylo to to nejpohodlnější spaní, ale bylo to v suchu.

Než jsem usnula, viděla jsem ještě, že Hiruzen pro děti vyčaroval iluzi dvou laní, jak si spolu hrají. Ach, zlatý Hiruzen!