3. června 592, úterý

Po probuzení a ranní modlitbě jsme se lesem vydali zpět do vesnice. Vstávalo se nám o poznání lépe než včera, protože úkol jsme splnili a tak jsem nejen zachránili Bodila a její rodinu, ale snad teď Eryan uzná, že mohu na tomhle ostrově svobodně žít. Ach Faye, dostaň a vyžeň z mého srdce tu nenávist, kterou Eryan zasel. A pomoz nám, dostat se co nejdřív zpět na kontinent.

Cesta lesem probíhala klidně. Když to srovnám s životem v Miekce, je zdejší podnebí vlastně docela stejné. Moc jsme nemluvili. S Grendelem i Hiruzenem se sice pomalu sbližujeme, ale že bychom byli nějací velcí přátelé, to říct nemůžu. Hiruzen je určitě spojovacím článkem naší skupiny. Já i Grendel mluvíme převážně s ním. Ale Grendel se za těch pár dní ukázal jako naprosto nepostradatelný člen. Přesto je to Hiruzen, kdo nás vede. A byl to Hiruzen, kdo v lehce blátivé cestě našel krvavou stopu, která vedla východně od cesty.

Chtěla jsem být co nejdřív v Caerachu (tak se jmenuje vesnice, kde žije Bodil) ale Hiruzen s Grendelem mě přesvědčili, že nebude naškodu se po stopě vydat a zjistit, co se stalo. A našli jsme to celkem snadno, protože ve vlhké půdě stopy nešli přehlédnout. Ty stopy nás zavedli ke křoví, pod kterým byla schována mrtvola otroka. Další stopy několika můžů vedli zpět na sever, ale ne po cestě, nýbrž se od ní pořád vzdalovaly.

Šli jsme tedy zpět do kopce, až jsme se dostali z lesa na holý hřeben. S menšími problémy jsme se přes něj dostali a pak se po svahu svezli na druhou stranu. Achjo, šaty od Bodil mám teprve třetí den a už jsou docela poničené. Ale aspoň mám šaty a nemusím chodit v noční košili, ve které mě odvlekli od Laini...

Po svahu jsme se tedy svezli dolů, až k lesíku. Tam Hiruzen zaslechl hlasy, a tak jsme se ztišili. Potichu jsme se plížili lesem až na kraj nemalé mýtiny, kde stálo několik stanů. O ně byly opřeny zelenožluté štíty, které jsme viděli a na které jsme neměli dobré vzpomínky. Už jsme věděli, že Kynéti jsou nepřátelé Iwernů. Grendel měl nutkání se na válečníky vrhnou, ale bylo jich určitě aspoň dvacet a to i Grendel musel uznat, že je na nás moc. Potichu jsme se dostali z lesa a pak už jsme svižným krokem přes hřeben zamířili do vesnice.

Nejradostněji nás přivátala Bobdil s Njalem, kterým se očividně velmi ulevilo. O něcho chladněji nás přivítal Eryan. Stručně mi sdělil, že se máme večer dostavit na hřibtov, kde mi rituálně předá znamení, že jsem na ostrově svobodná.

A zatímco se kluci šli porozhlédnout po místních řemeslnících, vydala jsem se za vesnici k jezírku, abych se znovu vykoupala. V Miekce jsem byla zvyklá kouupat se téměř každý den. Někdy s Laini, někdy sama. Měly jsme v jejích komnatách vlastní malou lázeň do které se vstupovalo přímo z ložnice. Z obou místností byl výhled na moře. Nikdy by mě nenapadlo, že za tím mořem je ostrov, kde budu pro svou víru takto nenáviděna. Seděla jsem v jezírku ponořena po ramena a pod vodou si opečovávala bolavé nohy. Stále jsem totiž neměla žádné boty. Dívala jsem se na východ a čím víc jsem se nořila do teplé vody, tím víc jsem se nořila do vzpomínek na Laini. V modlitbách jsem se obracela k Paní, aby mou milovanou ženu ochraňovala.

Po mimořádně příjemné koupeli, kdy jsem vzpomínala na léta v klášteře, jsem se za stmívání vydala do vesnice na místní hřbitov. Tam už bylo připravené podium, na kterám stál Eryan a vyzval mě, abych vystoupila k němu. Vznešenými slovy uznal, že mohu po strově svobodně chodit, avšak nikdy nesmím sundat náhrdelník, který mi dává. Je to symbol mé "svobody" a bez něj... Nazančil, že bez něj budu pro místní na úrovni uprchlého otroka.

Díky večerní modlitbě v jezírku, jsem ke všemu přistupovala s chladnou hlavou a náhrdelník přijala. Ale Eryan mě zradil. Na mé pravé tváři se mi pod okem objevilo ohnivé znamení ve tvaru slzy, které rudě žhnulo. Zhasne-li, každý pozná, že jsem si sundala přívěšek a má svobodoa tady na Ostrově vran zaniká.

Pak se dav rozešel a mi navštivili starostu, abychom mu řekli o táboře ozbrojených Kynétů. Požádal nás, celkem zdvořile, jestli bychom se mohli druhý den vypravit k táboru a zjistit, co mají Kynéti v plánu.

Už dlouho jsem nešla spát s tak rozporuplnými pocity. Na jednu stranu jsem tady nedoborovolně uvězněna a jediné co chci je, dostat se domů. Pak je tu ale Eryan, který mě pro mou víru nenávidí a místo toho, aby se mě rychle zbavil tím, že nás s první lodí pošle zpět, drží nás tady a vyhrožuje mi smrtí. A já a moji druhové tu tedy jsme a za tyto lidi, kteří nás (mě) chtějí zabít, nasazujeme už poněkolikáté život. Věřím Paní, že vede mé kroky a že nás brzy dovede zpět na kontinent.