2. června 592, pondělí

Ráno jsem se probudila s hroznou úzkostí v prsou. Včerejší rozhovor s Eryanem ve mně zanechal silnou pachuť a rozpor v tom, jak nás přijali Bodil s Njalem. Navíc v sázce teď nebyl jenom můj život. Ale taky Bodilin, Tořin a Njalův. Samozřejmě i Grendel a Hiruzen jsou v ohrožení, ti však aspoň "dobrovolně".

Ihned po probuzení jsme odešli od Bodil. Nálada při loučení byla smutná a beznadějná. Zřejmě nejsme první, kdo byl do dolu vyslán a nejspíš ani u nás se nepočítá s návratem. Ale pohled na Toru mi dává nadějí. Pokud mi Paní dala moc, abych ji vyléčila, určitě to nebylo kvůli dvěma dnům života navíc!

Nejprve jsme se stavili za kovářem. Ten nám neochotně zaplatil za včerejší práci a peníze jsme u něj rovnou utratili za potřebnější věci jako sekera pro Grendela a oštěp pro Hiruzena. Do dolů jsme tak šli s lepší výbavou a dokonce kotoučem lana.

Cesta lesem na sever se nesla v přemýšlivém mlčení. Nevím na co myslí Grendel a Hiruzen, ale já si nějak nedokážu užívat hezký les a pěkné počasí. Myslím na Bodila a Toru a na to co s nimi udělá Eryan, jestli neuspějeme. Za pozdního odpoledne les začal řídnout a mi přišli k opuštěnému dolu. Jestli včerejší místo bylo symbolem klidu a pokoje, je tato pustina jeho pravým opakem. Navíc jakobychom ve vzduchu slyšeli hlas, který nás varuje před vstupem. Nedali se ale zvyklat a po zapálení louče jsme vešli do temnot dolu.

Šli jsme temnou vlhkou chodbou, vekteré nebylo nic než smrad a všude se povalují kusy ztrouchnivělého dřeva. Bez bot jsem musela dávat velký pozor, abych si něco nevrazila do nohy. Po několika minutách jsme vešli do velkého sálu. Nevím k čemu byl určen původně, ale pro nás měly jeho rozměry jistou výhodu. Byl tu lepší vzduch než v úzké chodbě. Po zemi se válelo všelijaké harampádí, včetně kostí. V hlavě jsme zase slyšeli ten hlas, jak nás varuje a odrazuje od další cesty. Z prachu podlahy se v tu chvíli zvedli tři ozbrojení kostlivci a nám nezbylo, než se s nimi utkat. Když se po pár minutách zdálo být vše hotové, zazvonil kousek od Hiruzena šíp vystřelený odněkud z výšky. Pak další a mi poznali dalšího kostlivce, kterak na nás střílel. Pomodlila jsem se k Paní o pomoc v boji a skutečně: kostlivce prozářilo oslnivé světlo a jeho kosti se zhroutili na hromadu.

Po zabitých nepřítelích jsme posbírali co se nám hodilo. Hiruzen si vzal použitelnou šavli a já další dýku. Na konci sálu byl vstup do další chodby. Z bludiště temných cest si mnoho nepamatuji. Jedna místnost se začala po našem příchodu zaplavovat vodou a s Hiruzenem jsme museli vyřešit hlavolam k otevření otvorů v zemi, kterými voda zase vytekla ven. V další místnosti jsme našli starý vzkaz, který vysvětloval prokletí dolu. Ve zkrtace se to odehrálo tak, před mnoha staletími připluli na ostrov muži z kontinentu a v místním chrámu znásilnili a vyvraždili kněžky. Hlavní kněžka pak jejich vůdce Erika proklela a jeho duch se usadil v tomto dole. Jinak nás ale cestou nepotkalo nic podivného. Tma, zima, vlhko a podivný hlas v našich hlavách, věštící nám smrt.

Za horkého letního odpoledne jsme se, poněkud znenadání, dostali ven z dolu. Byli jsme asi o tři úrovně víš, než jsme vcházeli. Abychom se dostali o další úroveň víš, museli Grendel vyšplhat po skalní stěně a pomocí lana nás pak dostat nahoru. A tam byl další vchod.

Hned jak jsme ze slunečního světla zase vešli do temnot dolu, poznala jsem, že něco je jinak. Tahle chodba byla výrazně kratší než bludiště, kterými jsme chodili ve spodních patrech. Došli jsme k velké kamenné bráně. Nápis nad ní nás varoval, že zde sídlí duch Erika a že ho může přemoci jedině krev nepřítele darovaná dobrovolně. Vešli jsme dovnitř a před námi se otevřel obrovský sál. Skoro bych ho přirovnala k hlavní lodi našeho klášterního chrámu. A na konci sálu seděla na kamenném křesle mohutná postava muže.

Kamenné dveře se za námi zavřely a postava muže sestupila ze svého trůnu. Hiruzen seslal na Grendela rychlost. Ten v běhu směrem k Erikovi hodil po něm sekeru a zasáhl ho do boku. Já se snažila proběhnout kolem něj, abych se dostala za trůn, ale tvrdě mě zasáhl svým palcátem s mrazivým útokem. Oplatil mu to Hiruzen dvěma blesky, kterými zasáhl našeho nepříetle do prsou. Tu k němu přiskočil Grendel a sekl do něj dvakrát sekerou. Erik se rozpadl prach a zbyl po něm jenom jeho plášť. Ale cítila jsem, že ještě není konec.

Grendel a Hiruzen přišli zamnou za Eikův trůn, kde jsme našli deset misek a jeden nůž. Pochopili jsme, co to znamená. Já jsem na tomhle ostově nepřítel a je to tedy moje krev, která musí být dobrovolně darována. Hiruzen si celé místo prohlédl pozorně a našel na zadní straně trůnu vyrytou šesticípou hvězdu. Tu samou pak nalezl na dně jedné z misek. Dala jsem ruku nad misku, řízla se oním nožem do prstu a nechala několik kapek skápnout do misky. Miska zasvětélkovala, ale nic se nestalo. Řízla jsem se tedy do dlaně, krev stekla do misky a ta vyšlehla modrým plamenem. Krev na jejím dně se odpařila.

Celou místností se ozvaly podivné ženské výdechy a když v sále opět zavládlo ticho, jako by z nás všech spadl veliký tlak. Jak z našeho těla vyprchával adrenalin, přišla na jeho místo neskutečná únava. Vyšli jsme před důl a než jsme usnuli, vyléčila jsem nám všem největší šrámy. Pak jsme, u rozdělaného ohně, všichni usnuli.