18. června 592, středa

Po několika hodinách spánku mě probudilo ne tvrdé, ale dost silné kopnutí do holeně. Přiznám se, že mě překvapilo, když jsem nad sebou spatřila tvář vladyky Tolmarka. Řekl jenom: "Jarl na vás čeká. Zbraně tu nechte." a odešel ke dveřím. Zbroj jsem si sundala ještě v noci před spaním, takže jsem byla hned připravena.

Venku byla stále ještě noc, když nás Tolmark vedl přes nádvoří k hradní věži. V ní jsme po točitém schodišti vyšli do nejvyššího patra. Tam nás rozespalí voják vpustil do nevelké místnosti. Zády ke krbu u velkého stolu seděl sympatický muž s dlouhými blond vlasy, hladce oholen a s nesmírně pronikavýma modrýma očima. Tolmark si sednul za nás na křeslo a my tři zůstali stát.

Muž, jarl Heladan, nás stroze oslovil. Pak nám vylíčil, jak kam vstoupíme umírají lidé a dějí se podivné věci. Od Caerachu po Oharek. Věděl o nás mnoho. Ale ne všechno. Vyzval nás, abychom mu řekl kdo jsme a co děláme. Vzala jsem si slovo a Hiruzen mě doplňoval. Mluvila jsem o přepaden kláštera, o cestě po moři a jak nám Grendel vybojoval svobodu. Pak jsem vyprávěla o našem pobytu v Caerachu, o Eryanově úkolu a následné zradě. O tom, jak jsme pomohli Caerach ubránit a že Grendel v boji přemohl jarla Torstena. Jak jsme se v Midronu potkali s Tolmarkem, jehož zprávu jsme zde (v jarlově nepřítomnosti) předali Grimdalovi. Vyprávěla jsem o našem setkání s Haraldem a že jsme pro jeho ženu uspořádali turnaj, abychom vydělali peníze na její cestu na kontinent, kde je její jediná šance na přežití. A že nás na turnaji kontaktoval Grimdal, kterého jsme pak nalezli mrtvého. Vylíčila jsem mu, co jeho vojáci udělali Hiruzenovi a jak jsme se přes idnície dostali až do Oharku.

Jarl nás vyslechl. Na nic se nedoptával, nedal na sobě znát žádné emoce. Pak nám jen suše sdělil, že o našem osudu se rozhodne později. Že nám dá ráno šanci ohledat těla z Oharku a vyřešit tuto záležitost. Pak nás bez dalšího propustil.

V doprovodu Tolmarka jsme se vrátili do domku na nádvoří a konečně jsme aspoň na pár hodin usnuli. Z posledních sil jsem Paní poprosila o klidný spánek a tak mi i ty čtyři hodiny do svítání docela pomohly.

Ráno nás drsně probudil jeden z vojáků. Domek jsme museli okamžitě opustit, ale ještě jsme se stavili  místního zbrojíře, aby nám zkontroloval Grendelův nový meč a Hiruzenovu katanu. K té nám nebyl kovář-pulčík schopen nic moc říci a odkázal nás k Haraldovi, který by měl být schopen rozluštit prastaré nápisy na čepely. Grendelův meč je kvalitní, ale obyčejný bastard.

Z hradu jsme šli rovnou k Haraldovi. Poslední dva dny jsme ho neviděli, tak nás zajímalo jak se daří jeho ženě. Za lehkého mrholení jsme městem došli k alchmistovu domu. Nad Oharkem se vznášel zlověstný dým. Haraldův dům byl na první pohled jiný - okenice byly otevřené a v krámku hořelo několik svící. Vešli jsme dovnitř a uvítal nás Harald. Byť jsme ho naposledy viděli v pondělí, jako by uběhlo několik let. Vlasy mu prošedivěly a na čele měl hluboké vrásky. Uvítal nás tichým, vyčerpaným hlasem. "Moje žena, by vás ráda viděla a poděkovala vám za turnaj." Pravil a uvedl nás nahoru do obývacích prostor svého domu. Z vybavení domu je vidět, že Harald si něžije špatně. Asi kdyby provozoval svou živnost na kontinentu, žil by si ještě líp. Ale dům je zařízen vkusně. Krám s dílnou je v přízemí a obývací pokoje v patře. Cestou jsme minuli služebnou. Pohled který si s Haraldem vyměnili nevěstil nic dobrého.

Vešli jsme do ložnice. Na posteli ležela lidská troska. Haraldova žena byla evidentně na hranici života a smrti. Přesto, když nás Harald představil, našla v sobě sílu a usmála se na nás. Dřív to musela být krásná žena! Slabým hlasem nám poděkovala. Hiruzen šel k její posteli, ale já se nedokázala pohnout. Vůbec nechápu, že se nám ji nepodařilo zachránit. Byla jsem absolutně přesvědčená, že se nám to podaří. Grendel stál zcela ztuhlý u dveří a v jeho tváři se nepohnul jediný sval. V hlavě se mi honily desítky zamotaných myšlenek, z nichž jedna čněla nad ostatními: živě jsem najednou viděla Laini jak několik měsíců den co den sedávala u mé postele a starala se o mě. Zatímco já všechno vnímala, nebyla jsem schopna nejen se usmát, ale ani se sama najíst, nebo si dojít na záchod. Všechno za mě dělala Laini nebo naše léčitelka Mira. A nevěděly, jestli jejich snažení k něčemu povede. Jak se teď asi cítil Harald, když věděl, že to již nevede k ničemu? Ale starat se nepřestal.

To všechno se mi honilo hlavou, zatímco jsme s Grendelem opustila ložnici a sešli jsme dolů do krámku. Harald a Hiruzen za námi přišli asi za deset minut. Byl konec. Harald zachytil několik svých slz do flakónku a pak nás slušně ale jasně požádal, abychom se stavili zítra.

V tíživé atmosféře jsme šli v kapkách deště k Oharku. Viděla jsem na Grendelovi že hrozně potřebuje do něčeho seknout. V duchu jsem se modlila k Paní, aby mu co nejdřív dala tu příležitost.

Mezi chatrčemi se Hiruzen pokoušel získat informace o našich včerejších soupeřích od místního násosky, ale nedostal z něj vůbec nic použitelného. V blátě si hrálo několi, dětí. Slíbila jsem jedné z holčiček - Grétě, že ji Hiruzen ukáže kouzlo, když nám řekne, co ví. A naštěstí věděla hodně! Dovedla nás na místo, kde se Faelaryn a jeho druh pohybovali. Hiruzen za odměnu vyčaroval několik světlušek, které vypadaly jako malé víly a malá Gréta si pak ještě u Grendela vynutila, aby ji vyhodil do vzduchu. S velkým štěstím ji i chytil. Gréta pak odběhla a my se pustili do odklízení hromady klád, kterou nám ukázala.

Našli jsme komín, který vedl do země a pomalu nám začínalo být jasné co nás čeká. Ale žádný vchod v okolí nebyl. Vyšli jsme tedy za palisády a hledali jsme, jestli vchod není z útesu. Ten jsme nenašli, ale definitivně se rozhodlo, kam povedou naše další kroky. V řece bylo totiž zjevné místo, kde vytékaly z městských stok odpoady. Konkrétně zelí, mrtvá krysa a něco neidentifikovatelného.

U brány jsem se zeptala vojáka, kudy se do stok dá dostat a on nás odkázal k nejbližšímu vstupu do podzemí. Byl vedle keryánského chrámu. Hiruzen se do něj šel podívat, ale já neměla zájem. Grendel už se těšil dolů v naději na rubačku.

Slezli jsme do kanálu, kde Hiruzen vyčaroval světlo a šli jsme odhadovaným směrem po úzkém chodníku, který vedl podél řeky hoven. Kolem několik odboček jsme pořád šli podél hlavnho proudu. Poměrně náhle proud začal padat dolů do asi patnáct metrů hluboké propasti. Podél vodopádu se dalo sejít po zrezlém žebříku. Moc se nám do toho nechtělo, ale jiná další cesta kousek zpět byla ještě horší. Navíc tady jsme dole slyšeli podivné čvachtavé zvuky. 

Zatímco jsem se modlila se ale Hiruzen domluvil s Grendelem, že ho na laně spustí dolů. Další část znám jenom z vyprávění:

Hiruzen si uvázal lano kolem pasu a Grendel ho pomalu začal spouštět dolů. Tam Hiruzen zjistil, že se v tunelu nachází čtyři topivci. Dva z nich srazil mrazivou střelou. Grendel začal tahat nahoru, ale pak zase elfa spustil dolů. Hiruzen se tak dostal do křížku se zbylými topivci.

V tuhle chvíli jsem se domodlila. Grendel neřekl ani slovo a k mému naprostému šoku se vrhnul šachtou dolů. Přiběhla jsem k okraji a viděla, jak přistál PATNÁCT METRŮ dole na topivcoci, přičemž mu meč vrazil do lebky. Zatímco se dole odehrával lítý boj, já se do něj nemohla zapojit. Aspoň jsem klukům dolů poslala svého Posla bojovníka. S jeho pomocí moji druhové topivce porazili.

Na Hiruzenův pokyn pak Gato sebe a mě teleportoval dolů za mými druhy. V jeskyni nebylo nic zajímavého. Prostě smrduté místo, kde se stékalo několik kanálů. Po chodníku jsme šli jidiným možným směrem. Několik minut jsme bloudili kolem špinavých stok. Párkrát jsme špatně odbočili, ale nakonec jsme našli správnou cestu, která vedla směrem nahoru. Někdy jsme si museli pomoci schátralým žebříkem, jinde Grendelovou silou. Na cestu nám svítilo magické světlo.

Místy jsme slyšeli podivný klapavý zvuk a když začal sílit, šli jsme k němu. Dostali jsme se do místnosti, kde byl podivný stroj, snad na čištění vody, snad na drcený větších odpadků, které by jinak mohly někde uvíznout. Chvilku jsme kolem něj otáleli, ale usoudili jsme, že musíme jít dál. Dalšími jedinými dveřmi jsme pokračovali v naší cestě v naději, že snad již brzy nalezneme skrýš našich soupeřů ze včerejšího večera. 

V jedné z mnoha chodeb pak Hiruzen objevil tajnou odbočku, přičemž k jejímu otevření použil jeden z klíčů, které nalezl u mrtvého hobita. S větším ohdlodláním, že jsme na správné stopě jsme postupovali chodbou, tentokrát již bez smradlavé řeky. A právě v ten moment, kdy jsme polevili v ostražitosti, se pod námi propadla zem a my klouzali hladkým tunelem kamsi do hlubin.

Ústí tunelu končilo ve větší místnosti. Splašky nám zde dosahovaly téměř do půlky lýtek a kromě klasického smradu výkalů to zde páchlo také hnilobou a rozkladem. Bohužel již brzy jsme zjistili pryč.

Za malým spádem byla totiž vykotlaná jeskyně ze které na nás koukalo několik desítek malých očí. Cosi zabublalo a vyskočil na nás ohyzdný krabopavouk - ohyzdné monstrum se třemi páry kloubovitých nohou, jedním párem klepet a tlamou pplnou zubů a s tělem pokrytým chytinovým krunýřem. Sotva se objevil, Grendel k němu přiskočil a tal po jednom z klepet. Krabopavouk se pokusil bránit, ale v tom se mezi jeho nespočetné oči zabodlo moje hozené kopí. Hiruzen pronesl mocné zaklínadlo a vyslal proti obludě mrazivou střelu. Ta zasáhla jak krabopavouka, tak Grendela, který byl na chvilku otřesen a nedokázal se tak bránit obrovskému klepetu, které jím mrštilo na stěnu.

"Paní, potřebuji tvou sílu!" vykřikla jsema v ten moment se v mých rukách zhmotnil obouruční Palcát pravdy. Smrtící zbraň zářící zlatou a růžovou barvou. Doběhla jsem k příšeře a uštědřila jí strašlivý úder. Takovou moc jsem nikdy předtím v rukou necítila. Za sebou jsem uslyšela Hiruzena provolávat nové zaklínadlo a trošku jsem se lekla, že i mě teď zasáhne jedno z jeho kouzel, ale místo toho se katana v jeho ruce vzplála červeným plamenem. Na řadě byl ale náš nepřítel, který se vrhnul na mě, jakožto na nejbližší oběť. Stejně jako Grendel i mě udeřil svým klepetem. Vidouc, co se na mě řítí jsem opět zvolala k Paní, aby mě chránila. Cítila jsem, jak se mi kolem těla zhmotňuje na několik klíčových okamžiků svatá zbroj. Úder byl silný a nebýt Paní a její pomoci, byl by velmi zraňující. Takto mě "jen" odhodil na zeď. Ale byla jsem schopna hned vstát, abych viděla, jak na krabopavouka útočí postupně Grendel, který jej dvakrát zasáhl svým mečem a hned za ním i Hiruzen se svou planoucí čepelí. 

Příspěchala jsem jim na pomoc a udeřila svým palcátem. Pak té podzemní zrudě zasvítil krunýř a z pod jejího těla se vyvalil obak plynu, který mě a Hiruzena na několik vteřin poslal do bezvědomí. Když jsem se probrala, boj Grendela a krabopavouka se odehrával na druhé straně místnosti. Cítila jsem v rukou stále Palcát pravdy a vrhla se opět do boje. Stejně tak i Hiruzen, který se probral ve stejnou chvíli jako já. Proti třem útokům naráz již náš nepřítel neodolával dlouho a pod našimi ranami padnul, přičemž tu poslední dal Grendel.

Znaveni bojem, umazaní výkaly, krví a všelijakým hnusem jsme se rozhodli prozkoumat krabopavoučí hnízdo. Našli jsme dvě vejce, několik ostatků a pár cenností. Grendel pak ze zabité potvory odsekal kus chytinu a pokusí se na jít někoho, kdo by mu z něj vytvořil štít. Také žihadlo jsme dali našemu barbarovi do batohu. Po krátké pauze, kdy jsem se modlila a Hiruzen čerpal vychry many. Jsme pokračovali v cestě. Dalšími chodbami jsme postupovali dál, dokud se pod našimi kroky neozvalo nebezpečné "cvak". V ten moment se ze stěn vyřítili tři zavěšené sekery, které rychle a pravidelně kmitaly od stěny ke stěně. Bylo nemožné mezi nimi projít. Zachránil nás Hiruzen, které nás jednak zastavil, abychom do pasti nevkročili a jednak se teleportoval na druhou stranu a nalezeným mechanismem past deaktivoval.

Viděli jsme, že se blížíme ke konci chodby, ale naše trápení ještě nemělo končit. Tentokrát jsem to byla já, pod kým se propadl kus podlahy a já po kolena zapadla do jámy. Na dně té jámy bylo několik bodců a dva z nich mi skrz na skrz projely nohou. Každý do jedné vnikl chodidlema vyšel nártem. Ráda bych napsala, že to byla největší bolest, jakou jsem v životě pocítila, ale nebyla by to pravda. Na bolesti to ale nic nemění. Nemohla jsem se hnout. Věděla jsem, že jakýkoli pokus se z jámy dosta samostatně by znamenal ještě větší průnik bodců do mých nohou. Pomoc přišla od Grendela, který i hodil lano a společně s Hiruzenem mě zachránili. Hiru mi pak rány ošetřil a po modlitbě k Paní se okamžitě zahojily. Chození bylo ale dál dost nepříjemné.

Měli jsme před sebou poslední část (to už dnes vím). V té jsme čelili několika šipkám vrženým proti nám z kamenné stěny. Hiruzen ale naštěstí přišel na to, jak mechanismus dveří otevřít a tak jsme nedošli k žádné větší újmě. 

Za kamenou deskou už byla hledaná místnost půlčíka Kvítka. V truhle našel Grendel několik peněz, palečnici a podivný, kouzelný plášť. Na pracovním stole byly zbytky dračince a další alchymistické vybavení a přísady. Nejdůležitější objev učinil Hiruzen, který v krbu našel dva ohořelé papírky. Na prvním z nich jsme rolzlušřili toto:

...elarine...posledních dne..doneslo, že plánování... a z převážených kusů se... berani... 1 ovečka oddělili od převáženého stáda. Jejich... a plemeno ti posílám v přiložené zpráv...
Je nezbytné aby zbloudilé ovce našly .... a naše situace zůstala v utajení. Pr... část platby získ... do... (Guldrun III - II - ... Nenechej... ky

Na druhém papíru stálo:

Popis ovcí přepravovan...
- plemeno: Coil-túatská p...
- pohlaví: ž
- spec. zanky: oranžová slza po... pobožná ovce (F), výška 7 stop ... značkov...kus

- plemeno: Ostrovní černá
- pohlaví: m
- spec. znaky: magic...sklony...

- ...no: půměsíční č...
- ...ví: m
- ... znaky: výška přes...černý... vlas...

Je tedy zjevné, že se jednalo o nás. Víc jsme zde ale nenašli. Hiruzen navrhoval zůstat tu přes noc a pak se teleportovat nahoru, ale nechtělo se nám čekat, zvlášť, když jsme čas odhadovali asi na čtyři hodiny odpoledne. Proto jsem se vrátili spletitými cestami zpět k výlezu a vydali se do lázní.

Už cestou do lázní se za námi hodně lidí otáčelo a vůbec se jim nedivím. Vypadali jsme a hlavně jsme byli cítit naprosto příšerně. Hned taky zaměstnankyně lázní se jen tak tak držela, aby nás zvládla obsloužit. Rozkázala nám, že oblečení tady rovnou necháme a musí ho spálit. Ostatní věci jsme si dali do uzamykatelné skříně. 

Potom už jsme vstoupili do další části lázní - malé kóje s vědry, kde jsme se omyli. Z těchto kójí jsme už přešli do části s několika bazény. Hiruzen do jednoho vstoupil, ale bylo na něm vidět, že chce být sám. Ponořila jsem se do stejného bazénu a jen jsem si užívala, jak horká voda objímá moje poničené tělo. Skutečně máloco tak pomáhá, jako horká lázeň. Z přemýšlení mě vytrhnul Grendel, který s podivným výkřikem "Geronimo!" skočil do horké vody. Omluvila jsem se ostatním návštěvníkům a Grendela jsem upozornila, aby se choval slušně. Objednala jsem si tatérku, na kterou jsem při minulé návštěvě neměla čas.

Byť mi chvilku trvalo popsat mladé dívce jak vypadá rozmarýn, vytetovala mi jeho větvičku na levé předloktí. Rozmarýn je na kontinentu symbolem věrnosti. A také je to nejmilovanější rostlina Laini. Stále věřím, že se brzy setkáme. Tak aspoň ten rozmarýn na ruce. Lázně ve mě vyvolaly i smutek - s Laini jsme v nich trávili hodně času. Mám s nimi spojené i naše první milování... Emocí na mě bylo opravdu hodně a Grendel ani Hiruzen si nemohli nevšimnout mých slz. A tak jsem po jejich "naléhání" poprvé na ostrově mluvila o Laini. O mé ženě, mém slunci...

Dostali jsme nějaké občerstvení a náhradní šaty a asi za dvě hodiny jsme lázně opustili. Rovnou jsme šli do Létajícícho prasete, kde Hiruzen a Grendel zůstali v lokále a já šla do svého pokoje. Chvilku jsem psala tenhle deník, pak mě ale přemohly vzpomínky na lázně a Laini a po dlouhé, nezvykle dlouhé, době mi bylo dobře.