1. června 592, neděle

Ráno nás vzbudila Tora. Její proměna oproti večeru snad nemohla být větší. Ještě před pár hodinami to vypadalo, že se nedožije rána. A dnes, po modlitbě k Paní, tu běhá holčička plná života a s růžovými tvářemi. Tora se zcela zamilovala do Grendela a když mě její výskání probudilo, skákala mu po břiše a smála se na celé kolo. Pak nám Bodil nabídla snídani, čisté oblečení a s Torou odešli do vsi.

U snídaně jsme se shodli, že se pokusíme vydělat nějaké peníze a co nejdříve se dostat zpět na kontinent. Přišlo nám logické poptat se nějakého místního řemeslníka a jako na prvního jsme narazili na kováře. Ten se nejdřív zdráhal, dát cizincům práci, ale nakonec nás požádal, abychom donesli místnímu lovci hotové dveřní panty. Slíbil nám za to pár stříbrných. (Nevím zatím, v jakém vztahu jsou místní s lidmi na kontinentu, ani jak jsme vlastně daleko, ale minimálně platidlo je zde stejné) Pak se ještě mezi ranami kladiva zmínil, že na kopci (odkud jsme přišli) se ztratilo pár lidí. Možná se tam podíváme, protože zachránit místní by nám mohlo v reputaci jedině pomoct.

Cestou k lovci jsme se, na kovářovo doporučení, stavili u Trosteho. Tento alkoholem nasáklý, nerudný dědek nám toho moc říct nechtěl. Potvrdil ale kovářova slova o zmizelých.

Pak jsme došli k lovcově chatrči. Už z dálky jsme viděli, že vstupní dveře jsou otevřeny. Zblízka jsme ale zjistili, že ve dveřích leží ženská mrtvola. Oči byly vytřeštěny hrůzou, kousek krku uhryznutý a všude strašně moc krve. A tak zatímco jsme s Grendelem přemýšleli co dál, Hiruzen vlezl do chalupy oknem. Našel místnost ve které došlo k boji, šíp ve dveřích a podivné stopy vedoucí oknem ven.

Díky hezkému počasí jsme se po nich mohli bezpečně pustit a dovedli nás až k pobřeží severně od vesnice. Tam jsme pod útesem našli útočiště osamělého ghúla. Poznala jsem ho podle knih z klášterní knihovny. Jediné co mě mátlo bylo, že zaútočil na živé lidi. Ale asi byl hodně hladový a zoufalý.

Pokusili jsme se ghúla vykouřit z jeho jeskyně a podařilo se nám to. Naštěstí, i přes naší chabou výbavu, jsme na něj byli tři a podařilo se nám ho celkem rychle přemoct. Šrám který jsem od něj utrpěla chvilku nepříjemně hnisal, ale po přímluvě k Paní hnis vytekl a rána se zahojila. V jeskyni jsem našli zbytky lovce. Se smuntnou novinou jsme se vrátili do vesnice a přípravy na pohřeb oblíbeného páru jsme přenechali místním. Sami jsme pak prošli vesnicí a vyšli na kopec.

Uprostřed lesa stála osamocená chatrč. Vstoupili jsme do ní a nenalezli nic podezřelého. Jen bylo jasné, že v ní již několik let nikdo nežil. Přesto tam jisté známky nedávného pohybu byli. A podle různých indicií nalezl Hiruzen venkovní vstup do sklepa. V naději, že nalezneme něco, co by nám pomohlo získat přízeň místních obyvatel, jsme vešli dovnitř.

Sestupovali jsme dolů po schodech a našli jsme normálně vyhlížející sklep. Za hromadou harampádí však byly další dveře, vedoucí tentokrát do skalní chodby. Ta stále klesala a s ní i naše naděje, že něco objevíme. Pak jsme však ve svitu zapálené louče spatřili hromadu mrtvých těl. Zběžně jsem je prohlédla a všechna těla měla na rukou vypálené cejchy - byli to otroci. Zmasakrováni a rozhodně tu leželi už pár týdnů. Našli jsme tam také útržek pergamenu, na kterém někdo z mrtvých zapsal svědectví o tom co se stalo. Rychle jsme opustili tohle místo a zamířili do další chodby.

Ta nás dovedla na místo, které nedokážu popsat jinak než hrobka: Několik kamenných náhrobků podél stěn s nápisy, které jsme nikdo nedokázali rozluštit. V jednom rozbitém hrnci našel Hiruzen pár mincí, ale to bylo tak jediné, co nám tahle ponurá místnost dala. S vědomím, že tady už nic dalšího nesvedeme, jsme se rozhodli jít ven. Zpátky na světlo a na vzduch.

Po pár metrech od hrobky jsme ale za sebou zaslechli skřípot kamene o kámen a následně zlověstné, šouravé kroky. Na nic jsme nečekali a výrazně jsme přidali do tempa, až jsme se skutečně dostali ven. Za sebou jsme spatřili několik nemrtvých, jak nás pomalu ale jistě pronásledují. Pochodní jsme zapálili chatrč, která se na nemrtvé zřítila. Bohužel však ne na všechny a tři oživlé mrtvoly se dostaly ze sklepení ven do lesa. Tam jsme se s nimi utkali. S Grendelovou silou, Hiruzenovými blesky a přízní od Paní jsme je zvládli porazit, ale byl to strašný zážitek.

Od hořící chatrče jsme pak zamířili zpět k vesnici. "Náhoda" nás ale dovedla k jezírku, ze kterého vytékal potůček dál do lesa. Událostmi posledích dní mi tohle místo přirostlo k srdci. Téměř dokonale kulaté, ale přírodní jezírko byl kryto několik stromy. Hloubka a velikost jsou ideální na několik temp, ale po stranách se dá příjemně sedět. Vstup do jezírka tvoří tři velké, ploché kameny s otesanými hranami. A co víc! Voda v jezírku je značně teplá od spodních pramenů. Vedle jezírka je několik dřevěných lavic a velké vázy na vodu. Podle vosku na kamenech lemujících kraj tady jistě vyhořely stovky svící. S úctou k tomuto magickému místu jsme se všichni tři svlékli a v jezírku si odpočinuli, abychom nabrali dostatek sil do dalších dní. Dostanu-li se někdy zpět na kontinent, na tohle místo nikdy nezapomenu. Pocit, jak horká voda omývá moje tělo a jak z něj odpolvuje bolest, únavu a zlé vzpomínky je nepopsatelný.

Po této ozdravné koupely jsme plni naděje v lepší zítřky vyrazili dolů do vesnice Caerach. Už se stmívalo, a tak jsme šli rovnou do hlavního sálu celé vesnice, abychom místní spravili o našem nálezu. Zahlédli jsme Njalla s Bodil a šli si k nim přisednout. Po krátkém rozhovoru, kdy se mi Bodil svěřila, že jezírko, které jsme "našli" je oblíbeným místem všech místních párů, si k nám přisedl vysoký, tmavovlasý elf a představil se jako Eryan, místní kněz. Řádky, které teď budu psát se mi nepíší snadno a pro bolest, kterou z nich cítím se pokusím o maximální stručnost. Cítím ale potřebu je zapsat.

Eryan nás vyslýchal kdo jsme a jak jsme se dostali na ostrov. Pak přešel do útoku na mne a mou víru ve Faye. Zde na ostrovech totiž nevěří v Ellanthi. Věří v Kério, životní sílu a tu ve mne prý nevidí. Musím přiznat, že jeho slova bodala do mého srdce jako nože. Vím, že po věznění, kterým jsem prošla, nemůžu mít děti a i přes mou nelibost k mužům mě ta skutečnost trápí. Erayn mě velmi tvrdě odsoudil, ale moji druhové, hlavně Hiruzen, se za mě postavili. Eryan ale nepřestávala a veřejně, před celou vesnicicí prohlásil, že abych se vykoupila, musím navštívit opuštěný důl a zbavit ho dávného prokletí. Tím a jen tím mohu dokázat, že v sobě mám kério. Pokud bychom se vrátili a úkol nesplnili, Bodil, Tora a Njall za to zaplatí svými životy. Po těchto jeho zlých a odsuzujících slovech jsme se všichni odebrali k Bodil domů. Nezastírám, že mě z Eryana přemohl šílený vztek a žal. Nechápu, jak se někdo může takhle chovat k nevinným lidem.