31. května 592, sobota

Po probuzení jsem se šla vykoupat. Slaná voda mi pomohla smít špínu a strach posledních dní a po ranní modlitbě, kterou jsem vykonala na útesu, jsem se vrátila ke svým dvěma společníkům. Bylo mi jasné, že bez nich na ostrově nemohu přežít.

Rychle jsme se dohodli, že rozhodně nechceme jít stejným směrem, kterým včera odešli Kynéti (budu je tak nazývat, ač jsem se o jejich klanu dozveděla až pár dní poté) a vyrazili jsme podél východního pobřeží na sever. Cesta lesem byla strašná. Stále v noční košili a bez bot jsem klopítala za svými druhy. K jídlu jsme neměli nic jiného než ostružiny. Aspoň voda v místnách potůčcích byla dobrá. Nikdo z nás cestou moc nemluvil. Myslela jsem na Laini a přemýšlela jsem, zda-li je dobře, že jsem mezi mrtvými na pláži nenašla její tělo. Zaútočilo snad na klášter víc lodí? Je v nějaké z nich? Nebo se jí podařilo ubránit? A co ostatní mé sestry z kláštera? Mezi mrtvými jsem poznala jen bylinkářku Grétu, jinak se jednalo o poutníky. Proč jsem byla jediná ze služebnic Faye na lodi?

Už se stmívalo, když jsme pod sebou v údolí spatřili světla vesnice a na druhé straně údolí na skalník výběžku zářící maják.

Hlad, zima a touha po posteli nás dovedli až na její okraj k prvímu domu. A opět při nás stála Paní, protože nás dovedla ke dveřím Bodil a jejího muže Njala. V kolíbce za nimi ležela na smrt nemocná dcerka Tora. Musím se přiznat, že při pohledu na malou dívenku mé srdce málem prasklo žalem, při pomyšlení, že se nejspíš nedožije nového dne. Rychle jsem tak vstoupila do místnosti, poklekla jsem u malé Tory a modlila se k Paní Faye, aby Toru ochránila a uzdravila. Na pocit, jak skrze mé ruce vniká do Tory nový život nezapomenu nikdy! A ani její rodiče ne. Hiruzen využil svého umění a v momentě, kdy Toře klesla horečka a opět se usmála, prozářili celou chalupu desítky světlušek.

Teprve nyní byl čas na to se představit. Protože jsme vůbec nevěděli, kde jsme řekli jsme našim hostitelům předem domluvenou historku, že jsme cestovatelé, jejichž loď ztroskotala. Njal a Bodil nám pak dali večeři a umožnili nám u nich přespat. Po dlouhé době jsem se znovu cítila být živou bytostí. Bodilino přijetí, teplá polévka a lavice na které jsem mohla spát pro mě byly v ten moment úplně vším.