30. května 592, pátek

Vůbec jsem nechápala, co se děje. Večer jsem po slavnostech usnula vedle horké a rychle oddychující Laini. Vzpomínám si, jak ji drržím za ruku a poslední co jsem viděla byl její úsměv. V noci pak někdo vtrhnul do našich komnat, vyrazil dveře ložnice a silné ruce mě popadly a vlekly ven. Natáhla jsem ruce k Laini, naše prsty se dotkly a pak mi někdo hodil smradlavý pytel přes hlavu.

Probrala jsem se po několika dnech. Byla jsem v podpalubí velké lodi. Všude kolem byli namačkáni muži i ženy všech možných ras. Byla mi zima, měla jsem strašný hlad a hlavně strach. V lodi bylo vlhko a z paluby k nám kapala slaná voda. Vedle mě seděla Gréta, bylinkářka od nás z vesnice. Byla šíleně potlučená, a já jí nedokázala nijak pomoct. Přízeň Paní jakoby mě opustila.

...

Loď měkce přistála v písku a za chvilku se otevřel výlez na palubu. Sluneční světlo bylo nádherné, ale bodalo do očí. Seděla jsem na druhé straně lodi, takže jsem se na řadu dostala jako poslední. Předemnou šel obrovský muž, přes kterého jsem neviděla nic z toho, co se venku dělo. Schody na palubu byly úzké a mokré stejně jako celá paluba. Loď měla velikou, modrobílou plachtu. V zástupu zajatců jsme po prkně vstoupili na molo. Byl krásný den. Molo se nehoupalo, slunce svítilo a na tváři jsem cítila lehký vánek. Strávit takový den s Laini na pláži by bylo úžasné, ale Laini jsem nikde neviděla. Zato jsem ale viděla několik desítek zajatců a ozbrojenců. Jejich předák na nás něco řval. Pochopila jsem  jeho řeči, že od nynějška jsme otroci a že nás musejí označkovat. Elf a barbar předemnou (dnes už vím, že to byli Hiruzen a Grendel) si něco povídali, zřejmně se už znali.

Řada otroků se pomalu šinula na pláž. A brzy jsem poznala jaký osud nás čeká. Každý ze zajatců byl ocejchován na obě dlaně. Spálené maso smrdělo a křik a pláč mužů i žen byl nesnesitelný. Pomalu jsem se začala smiřovat s osudem, protože jsem nevěřila, že se z této situace mohu dostat. Ale Paní mi opět projevila svou milost!

Když jsem se již velmi blížila ke koši s ohněm, ve kerém se žhavil cejch, zaútočila na naše únosce skupina bojovníků v zelenožlutých oděvech. Jejich výpad byl tak rychlý, že modrobílé doslova smetli z pláže.

Já, Hiruzen a Grendel jsme naskočili zpátky na loď a snažili se odplout. Snaha to byla marná. Nikdo z nás neuměl loď ovládat a nejspíš bychom to ve třech ani tak nezvládli. Útočníkům ale patrně nešlo o nás, otroky. Prostě jen chtěli pobít muže ze znepřáteleného kmene. Když jsme se vrátili na pevninu, Grendel v souboji vybojoval naši svobodu a zelenožlutí (Kynéti) skutečně z pláže odešli. 

My jsme, zcela vyčerpáni a zaskočeni změnami na pláži usnuli.