Finnae - deník

Taranna - Nimer

Cesta z Taranny do kláštera v Miekce sice nevede přes Nimer, ale tatínek říkal, že když už se stanu adeptkou, měla bych vidět Velký chrám v hlavním městě. Pojedeme sice o pár dní déle, ale tohle bude paráda!

Každý den přespáváme v jiném hostinci. Pár poznámek, kdybych tudy zase někdy jela:

• nejlepší jídlo - U Starého stolu

• nejlepší hudba - Rozverné housle

• nejlepší postel - Ohnivá lžíce

Jinak se cestou nic zajímavého nestalo. Každý den bylo trochu tepleji než den předtím. Cestou jsme míjeli sedláky, rytíře, obchodníky. Kam až oko dohlédne, táhla se všude krásně obdělaná pole. Čtvrtý den ráno jsme dojeli do lesa a to jsem věděla, že navečer už budeme v Nimeru. Taranna není malé město, ale s Nimerem se to nedá srovnat. Znám hlavní město zatím jenom z knih ale moc se těším. Tatínek mi slíbil, že tu budeme dvě noci. Chci vidět Velký chrám, univerzitu a Horní město. Tam budeme bydlet ve Vojvodově sadu.

Přijeli jsme za lehkého soumraku Bílou bránou a hlavní ulicí jsme zamířili k Hornímu městu. Po levé straně čněl nade všemi domy Velký chrám. Vůbec jsem si neuměla představit, že někdo kromě bohů dokáže postavit něco tak obrovského a krásného. Na severním konci Chrámového náměstí jsme zahnuli doprava a po kamenném mostu přejeli do Horního města. V bráně stráž v lesklé zbroji zkontrolovala náš vůz a cíl naší cesty a pustili nás dál.

Domy v Horním městě jsou něco neuvěřitelného. Mám pocit, jako bych doteď žila někde na vesnici. Každý dům tady má aspoň dvě patra, všechny jsou zděné s mnoha ozdobami. Na čistou dlažbu svítí světla ze stovek oken, kolem kterých jsme projeli. Koně a vůz jsme nechali ve stáji a šli jsme se ubytovat do Vojvodova sadu. Pokoj jsme měli krásný a pohodlný, večeře byla fantastická. Už teď tohle město miluju!

Nimer

Po snídani ve velkém sále Vojvodova sadu jsme, tentokrát pěšky, zamířili do Velkého chrámu na ranní modlitbu. 

Velký chrám, který dal jméno celému hlavnímu náměstí v Nimeru, nechal postavit král Terho II. a to na naléhání své manželky, královny Ylvy, která díky Paní počala dlouho očekávaného syna. Stavba začal v roce 73 a byla dokončena roku 86, pouhý rok po mučednické smrti Brion. Mučednice a proročka byla v chrámu pohřbena a její hrobka je přímo uprostřed hlavní lodi. Pod chrámem se nachází velká královská hrobka. Říká se, že tam může být pohřbeno až 100 panovníků s rodinami. Do chrámu se údajně vejde 3 tisíce věřících, ale pochybuju, že to někdy někdo počítal. Věže nad vstupem měří každá 150 metrů. Zvenku i zevnitř je chrám ozdoben stovkami soch a maleb a oči z něj přecházejí.

Už jenom být poblíž chrámu je velký zážitek. Být v něm na modlitbu bylo nepopsatelné. Místní komunita o chrám zjevně dobře pečuje. Kéž bych i zde jednou mohla sloužit.

Pak jsme s tatínkem šli do knihovny a na oběd k Cibulové královně. Pak jsem dostala nějaké kapesné a tatínek si šel zařídit svoje věci. Koupila jsem si jedny nové šaty, jsou světlé s vysokými rozparky a šíleně příjemné na dotek. Pak jsem si nechala ostříhat vlasy, koupila si nový hřeben a čelenku. Ještě mi zbylo na to zastavit se na odpoledne v místních lázních. Snad jsem tu nabrala pár sil na další, větší část cesty. Seznámila jsem se Leeou, která pracuje v místní knihovně.

Večer jsme se sešli s tatínkem na večeři a ráno se vydali na další cestu.

Nimer - Viterion

Další dny nás čeká cesta do Viterionu. Zastávkou v Nimeru jsme pár dní ztratili, ale stálo to za to. Když bude dál takhle hezky, mohli bychom cestu stihnou za 15 dní, tak snad nás bude Paní provázet, tak jako doposud.

Cesta do Viterionu a pak podél pobřeží na jih je dlouhá. Ale počasí nám drží. Po levé ruce se táhne nekonečná řeka Ume. Už chápu proč se jí říká Velká. Na mapách, které znám ze školy to není tak poznat, ale Ume je skutečně obrovsky široká. Po obou březích je lemována rybářskými osadami a to jsou také jediná místa, kde je možné nechat se převést na druhý břeh. Ale ne všude. Málokterý rybář si troufne zajet na hlubinu. Proto i my s tatínkem putujeme až do Viterionu, kde řeku bezpečně, ale draze, přejdeme po mostě.

I tady, podobně jako cestou do Nimeru, přespáváme v hostincích, ale mám pocit, že jsou jeden jako druhý. Skvělou kuchyní se vymykal jenom Slepý obr.

Jedeme tak dlouho, že si s tatínkem nemám už ani co říct. Aspoň modlitby trávíme společně. Já nejčastěji sedím ve voze a čtu si. V jedné knize mám vložený dopis od Sanni. Na druhém listu dopisu je její kresba. Teda ne že ona by to kreslila, ale poprosila svou spolužačku Pilvi, aby ji nakreslila. Každý večer ji dám pusu a myslím na ní. Je mi jasné, že jdeme každá jinou cestou a možná, možná se už nikdy nesetkáme. Ale na první lásku by se nemělo zapomínat a ona jí byla.

Teď proč jsem tak nadšená, že si mě vybrali do kláštera v Miekce.

Miekka je jedno z našich hlavní poutních míst. Odsud se v roce 84 vydala Briona do dnešního Vesturheimu, aby tamějším lidem přinesla poznání o Paní. Bylo to tak naposledy, co stanula na naší půdě, protože hned další rok byla zavražděna. A právě do přístavu v Miekce pak bylo převezeno její tělo, odkud putovalo do Velkého chrámu v Nimeru, vlastně tou samou cestou, kudy teď jedu já. U přístavu pak byl vybudován velký klášter a jedno z hlavních poutních míst severu. Dostat se do tohoto kláštera je velkým štěstím a požehnáním.

Viterion - Miekka

Ve Viterionu jsme se zdrželi jen jednu noc a hned s východem slunce jsme se vydali po pobřeží na jih. Začal květen, když vše půjde podle plánu, měla bych se do kláštera dostat v polovině května, tedy zhruba na výročí odjezdu Briony na západ. Tedy akorát uprostřed velkých slavností.

Vypadá to nadějně. Cestou doháníme a připojujeme se k velké karavaně, jedoucí z Viterionu na slavnosti. Myslím, že to zachránilo náš vztah s tatínkem, protože oba teď máme s kým trávit čas. Byť víme, že se tím velmi urychluje čas našeho rozloučení.

Miekka

Konečně Miekka! Vesnice i klášter jsou obleženy desítkami pestrobarevných stanů. Všude jsou stovky, možná tisíce lidí. Pořádají se turnaje v zápasení a lukostřelbě, všude jsou krámky s nejrůznějšími potravinami. Lidé jsou slavnostně oblečeni a já se na voze rychle převleču do svých nových šatů. Odpojujeme se od karavany a míříme rovnou do kláštera.

Tam mě zavedou k představené. Je to vysoká, tmavovlasá žena. Na první pohled vypadá přísně, ale její hlas je příjemný. Vysvětluje mi, jaké budou mé pvní dny tady, kdy se hned zapojím do pomoci během slavností.

Loučím se s tatínkem, který se obratem vrací domů. Pláču mu na ramenou a slibuji brzkou návštěvu. Prosím ho aby pozdravoval všechny doma.