5. července 592, čtvrtek

Nikdo z nás ale nespal pokojně. Nikdo z nás si pořádně neodpočinul. Navíc ráno sice bylo denní světlo, ale celé údolí bylo zahaleno hustou mlhou. Naštěstí jsme v noci zahlédli dva jasné orientační body. Na jedné straně zeď a bránu (kterou jsme včera viděli z druhé strany) a zámek - cíl našeho putování.

Když nad tím tak přemýšlím, říkám si, jaký asi mělo smysl skrze všechny možné portály projít podzemními chodbami, když jsme se o den později dostali jen několik desítek metrů dál. Začínám v sobě cítit ohromnou frustraci z každé odbočky, která nás zdržuje na cestě za vyléčením. Navíc teď, když víme, že pokud lék nenajdeme, máme před sebou +/- 30 hodin života.

No, víme kterým směrem se vydat...

...

Asi hodinu a půl jsme šli hustou mlhou. Naštěstí nás vedl Posel stezky, jinak by nám bylo k ničemu, že víme kterým směrem zámek je. Po staré cestě jsme došli k horské říčce a po jejím proudu jsme se vydali. Na druhé straně divokého proudu byla strmá sklaní stěna. Tak jsme došli až k jejízrku, u kterého byl postaven kamenný altán. V něm se nám podařilo zpustit další z Brendonových projekcí. Na té čaroděj působil dost odevzdaným stavem. Tvrdil, že i přes pravidelnou medikaci pociťuje, že nákaza na jeho organismus útočí silněji.

Od jezírka cesta stoupala a řeka po naší levé straně zůstávala stále nížeji. Zároveň se ale rozšiřovala až na nějakých patnáct metrů. Pak řeka prudce zahla doprava a přehradila cestu. Na druhý břeh sice vedl most, ale byl již dlouhé roky zozpadlý. Protože nás čas tlačí, Hiruzen, s Gatovou pomocí, nás teleportoval na severní břeh řeky, kde jsme dál pokračovali po cestě. Až jsme konečně došli k zámku.

Záměk vypadal velmi honosně. Na ostrov (jak jsem ho dosud poznala) až nepatřičně. Naopak na kontinentě by se jeho majitel určitě nemusel stydět. Byť se jednalo o zjevně trpasličí práci, styl byl ale více přizpůsobem lidskému stylu.

Vydala jsem se po schodech nahoru, ale zarazil mě Gruc když mě varoval před propastí. Žádnou jsme neviděla a i Grendel s Hiruzenem viděli jenom kamenné schody. Celé to bylo zmatené, ale Gruc (nevíme proč) viděl současný stav zámku, zatímco nám se ukazoval ve své původní podobě. Je to snad nějaké mámení smyslů způsobené naší nákazou?

Stejné iluze pokračovali i uvnitř zámku. Proto šel Gruc první, abychom se někde nezřítili. Procházeli jsme zámkem. Občas jsme narazili na stopy čaroděje Brandona, který různě nechával audio-vizuální záznamy svých pocitů. Nejdůležitější zprávou bylo objevení receptu na náš lék! Ještě lepší bylo, že Gruc měl téměř všechny potřebné ingedience kromě jedné - květu specifické rostliny, která na kontinentu už nikde nerostla. V rámci zámku se však má nacházet skleník, kde snad tato květina stále roste.

Teď je odpoledne. Právě jsme vypili poslední várku léku. Odhadem máme asi 40 hodin, než naše mysl přestane fungovat a my se začneme proměňovat. Ale cítíme, že jsme blízko. Našli jsme cestu, která nás vede k hlavní věži.

...

Je sobota 7. července. Kdo čteš tyto řádky, je ti nyní jasné, že jsme našli vše potřebné a Gruc pro nás připravil lék. Nákaza je pryč. Proč tedy tyto řádky píši dál na stejnou stránku? To aby bylo navždy zaznamenáno a jasno, kdy zemřel Grendel. Mocný válečník, vtipný druh a především věrný přítel.

Když jsme vstoupili do věže, spatřili jsme krásnou místnost s velkou fontánou uprostřed. Po kruhovém obvodu věže vedly kamenné schody nahoru i dolů. V patře vysoko nad námi něco byl. Brendon. Změněný k nepoznání. Větší než Sulvan v lesích u Caerachu. Větší, mocnější, strašlivější. Seskočil k nám a zútočil. Nebyli jsme na boj připraveni. Pohmožděni mnohými zraněnímy jsme se ale pustili do boje. Hiruzen seslal na sebe rychlost a stejně tak i Garo na Grendela. Ten okamžitě popadl svou těžkou kuši a vystřelil do Sulvana dvě šipky. Grendel bojoval planoucí katanou a Gruc střílel ze své pistole. Já běhala mezi nimi a v průběhu boje léčila jejich zranění, aby vydrželi co nejdéle.

Boj byl strašný a naše situace se ještě zhoršila, když se pod námi propadla podlala a my se zřítili o patro níž. Sulvan ne. Roztáhl ohavná křídla a snášel se k nám. Grendel opět střílel a když Sulvan přistál, popadl svou sekeru a mlátil jej hlava nehlava. V zoufalosti jsem přestala léčit a vruce se mi zhmotnil Palcát pravdy. Prvním útokem jsem se ještě netrefila, ale do druhého jsem vložila veškerou svou zlost, únavu a frustraci. Ještě nikdy jsem v rukou necítila takovou sílu. Požádala jsem Paní o Zesílené zranění a práskla jsem palcátem do Sulvana, který tou ranou odlétl několik metrů. Vrhnul se do protiútoku a srazil mě na zem a já upadla do bezvědomí. Co se dělo dál znám jen z vyprávění od Gruce.

Neviděla jsem tak, jak další ranou Sulvan omráčil i Hiruzena. A neviděla jsem poslední boj milovaného Grendela. Sulvan jej další ranou pařáty podrápadl na hrudi. V ten moment bylo rozhodnuto. Grendela začal opouštět život. Pozvedl nad hlavu svou sekeru a z posledních zbytků sil ji Sulvanovi vrazil do hlavy. Sám pak padl na kolena. Podle Gruce patřil jeho poslední pohled nám.

Když nás Gruc vrátil k vědomí, Hiruzen jako první spatřil Grendela a vrhnul se k němu. Bohužel ani on, ani já (která jsem se k nim doplazila o pár vteřin později) jsme již nemohli nic udělat. Prosila jsem Paní o pomoc, ale mé léčivé ruce nezmohly víc, než že se otevřené rány na jeho těle zavřely. Život mu ale nedokázal vrátit nikdo.

Místnost se pomalu začala plnit vodou a Gruc nás upozornil, abychom se vydali jedinými dveřmi, které v místnosti byli.

Chodba, schody nahoru. Další místnost a v ní podivná truhlička. Gruc se zasmál, truhličku otevřel, vstoupil do ní a zmizel. Nesouc mrtvého Grendela vstoupili jsme za ním a ocitli se v prostorné místnosti, ze které se vchází do... "Skleník." vydechli jsme s Hiruzenem naráz.

Obrovsý skleník. Travnatý koberec, tisíce barevných květin, potok s jezírkem a velký strom. Nemohla jsou tomu uvěřit. Praktický Gruc ihned nalezl hledanou květinu - poslední přísadu do léku a vrátil se do pracovny k práci. Výroba lektvaru zabere podle receptu 17 hodin.

My donesli Grendela pod velký strom. Zcela automaticky začal Hiruzen hloubit hrob. Já vodou z potoka omyla padlého válečníka a pak jsem pomohla Hiruzenovi. Když byl hrob hotový, zapálila jsem dle pravidel šest svící a Grendela jsme do hrobu uložili. Vedla jsem obřad nad mrtvým přítelem. Nejdřív Hiruzen a pak já jsme na mrtvého vzpomněli a pak jej zasypali černou zemí.

„Idris, Paní věčného klidu a míru, prosíme, buď milostivá.

Přijmi duši Grendela, a veď ji do svch síní.

Kéž najde světlo v tvé vlídné náruči,
a Grendelovo jméno ať nezanikne.“

U hrobu jsme si dali večeři a postupně jsme usnuli. Vzbudil mě Gruc, aby mi podal lék. Byl odporný a téměř ihned jsem zase usnula. Posledních několik hodin je jako v mlze. Bez Grendela jakoby nic nedávalo smysl. Část mě navíc stále odmítá uvěřit že po tom všem tu Grendel není. Možná kdybych se víc soustředila na jeho léčení, možná kdybych víc bojovala... Po všem co jsme prožili Grendel zemřel jen pár hodin před podáním léku.

Grendele, příteli, nikdy na tebe s Hiruzenem nezapomeneme. Zůstáváš pohřben zde v tomto čarovném místě. Kéž s Hiruzenem jednou najdeme Gruce a ulehneme zde po tvém boku.