4. července 592, středa

Už dlouho se mi neusínalo tak dobře a celá noc byla poklidná a vyplněna mnoha krásnými sny. Tedy až na ten poslední. Zdálo se mi, že procházím tunelem. Zamnou sice bylo světlo, ale sláblo a já se k němu nemohla otočit. A ve tmách předemnou cosi bylo, cosi číhalo... Ten podivný sen zatemnil vzpomínku na všechny ty krásné sny o Laini. Byl to návrat do reality.

Po ranní modlitbě jsem u snídaně řekla svým druhům a podvném snu. Není to zas tak dávno, kdy se jeden z mých snů zhmotnil a jeho důsledkem jsme teď tady. Nicméně, dnes nás čekal sestup do údolí. Cesta byla krkolomná a na koních se jet nedalo. Jeden za druhým jsme šli po prašné cestě. Nebe bylo stále modré, ale tížilo mě, že zde nic neroste.

Po asi dvou hodinách tohoto úmorného putování se před námi ale otevřel konec údolí a vše se změnilo. Zelená tráva v ní nejasná cesta vedoucí ke skalní stěně. A ve stěně mohuntá kamenná brána. Řekla bych, že trpasličí práce, což mi potvrdil Gruc. Několik metrů před branou stála asi tři metry vysoká socha krásné ženy celá z bílého mramoru. Byla krásná a neporušená. Ve tváři ženy však byl smutek. Ruce měla nataženy před sebe, jakoby v nich držela květy.

Jako první jsem do jejích dlaní vložila modrý květ a moji druhové mě následovali. Nic se ale nestalo, dokud si Hiruzen nevšiml očouzení rukou. Pak vliv do dlaní olej a zapálil ho. Když si plamen vzal naše květy, myslela jsem, že se kamenná brána otevře. Místo toho se ale před ní otevřel temný portál. Nezbývalo než vstoupit.

Šla jsem do portálu jako poslední a v mžiku oka se objevila v naprosté tmě. Hiruzen nám řekl, že nebude zatím rozsvěcet světlo, ale použije diadém, který mu umožní vidět ve tmě. Za několik minut ale stejně světlo rozsvítil a my s Grendelem pochopili proč. Byli jsme v nevelké místnosti, která byla z obou stran zavalena.

V jednom závalu však byl malý prostor. Potřebovali jsme zjistit, co je na druhé straně. Vzheldem k velikosti otvoru jsem to byla já, kdou se vlhkou a špinavou dírou proplazil. Na druhé straně závalu byla neporušená chodba, a tak zatímco Grendel, Gruc a Hiruzen vymýšleli, jak otvor zvětšiš, já vzala meč a diadém a šla dál prozkoumávat chodbu.

Nosit diadém vidění není nic příjemného. Ano,umožňuje vidět i v naprosté tmě, ale vše je zahaleno podovnou mlhou, vidět ani tak není moc daleko a všechno kolem se zdá děsivější. Chodba po pár metrech zahnula a po schodech sestupovala dolů. Šla jsem takhle několik metrů, když se nahoře a zamnou ozval výbuch. Nečekala jsem ale na své druhy a šla dál až do místnosti, kdy jsem diadém mohla odložit. Středem kruhové místnosti totiž od stropu do země proudil silný paprsek jakoby denního světla. Byl ale tak silný, že jsem nemohla rozpoznat, jedná-li se o světelný sloup, nebo jsou-li ve stropě a podlaze otvory, kterými světlo proudí skrz místnost. Kolem světla také stály tři kamenné sochy, všechny pozorujíc světlo. Čtvrtá socha ležela rozbita na zemi. Na druhé staně místnosti ústila další chodba.

Počkala jsem na své druhy a vzala si od nich zpět své vybavení. Chodba ještě vedla kousek dolů a pak se rozdělovala. Zvolili jsme pravou cestu, která nás dovedla do dvou místností. V první z nich byla jen hromada ztrouchnivělého dřeva. Druhá místnost byla děsivá. Stůl z ocelových plátů, další kamenný... Na první pohled snad ošetřovna. Na druhý však spíše místnost pro balzamování těl zemřelých.

Vrátili jsme se na pvní křižovatku a šli poslední možnou cestou, která nás dovedla k výtahové šachtě, která dole končila v nekonečné tmě. Hodili jsme dolů kámen a odhadli hloubku šachty na asi 120 metrů. Jiná cesta nebyla, než dolů. Ale mechanismus plošiny byl poškozen. Naštěstí s sebou máme Gruce, který věděl, co musíme sehnat, abychom ho zprovoznili. To se díky jeho umění a Hiruzenovu kouzelnickému umu podařilo. Když byl po asi hodině mechanismus zprovozněn, Grendel zabral za páku a výtah se rozjel dolů. Lepší bude, když napíšu, že plošina začala padat dolů. Proto Grendel zase vzal za páku a zabrzdil. Zastavení bylo tak prudké, že jsme všichni padli na kolena. Proces se opakoval a my takto spadli o dalších asi třicet metrů. Jenomže při druhím zastavení se mechanismus výtahu nenávratně poničil. Hodili jsme dolů světlici. Zůstali jsme vyset dobrých 75 metrů nad dnem a výtah nejel dolů ani nahoru. Prvontí nápad byl ručkovat po ocelovýc tyčích, které byly postranách, ale šílená hloubka nás v tom zastavila. Nakonec jsme dali dohromady všechna lana a provazový žebřík a doufali, že to bude stačit.

Jako první spustil Grendel mě. Ukázalo se, že náš odhad byl dobrý a když jsem se pustila poslední šprušle provazového žebříku, dosáhla jsem akorát špičkami na mokrou, blátivou zem. Zavolala jsem nahoru a Grendel vytáhnul lana a za další dlouhé minuty už dole stál taky Hiruzen s Gatem. Teď byla řada na Grucovi, ale trpaslík se svým objemným batohem byl těžší než my a byť se dostal na zem v pořádku, bylo jeho přistáný prudší a nám se k nohám smotalo lano. Grendel zůstal nahoře s třiceti metry lana. Dalších čtřicet metrů mu zbývalo na dno šachty.

Volali jsme na sebe s Grendelem. Chudák barbar byl tak zmaten, že na nás chtěl počkat, ale přesvědčila jsem ho, že jediná možnost je slanit co nejníž, rozhoupat se k jedné z ocelových tyčí a zbytek přecijneom sešplhat. Pak bylo ticho a my jen stáli a doufali, že se v kuželu světla brzy objeví Grendel. Čekání bylo šílené.

A pak se ze tmy vynořily podrážky barbarových kožených bot a pak Grendel celý. Z výtahové šachty vedla jediná chodba a tou jsme se vydali. Na cestu nám svítilo světlo od Hiruzena. Vešli jsme do místnosti, kde byly po obou stranách ve zdech otvory v nichž ležela mrtvá těla trpaslíků. Evidentně dlouho mrtvá, přesto však stále těla. To v nás nevzbudilo úplně dobré pocity. Lepší to bylo s krystalem, který stál na podstavci před velkými dveřmi. 

Hiruzena napadlo, že pokud se trpaslíci "probudí" mohlo by je zdržet, pokud by u sebe neměli zbraně. Věnovali jsme tak několik minut tomu, že jsme zbraně od ležících těl vzali a naházeli je do chodby. Pak vzal Hiruzen do ruky krystal a ve stejný moment, kdy se dveře otevřeli, začali také vylézat trpaslíci ze svých loží. Na nic jsme nečekali a vběhli jsme do další chodby a po schodech dolů. Později se ukázalo, že Hiruzen byl více než prozíravý, když vzal onen krystal s sebou.

Nakonec jsme doběhli k zamčeným dveřím, které Grendel rozrazil. Ozvalo se cvaknutí a během několika vteřin chodbu prozážilo světlo. Pak nic a další... Chodba byla, v pravidelných intervalech, přehrazována proudy ohně z několika trysek. Spočítala jsem, že se dá ohni proběhnout, ale v tom se dveře za námi opět otevřeli a ze tmy za nimi vyletělo několik šípů. Skoro všichni jsme utržili nějaké zranění. Čas byl proti nám. Požádala jsem Paní o štít víry a v jeho ochranný kruh pojmul celou naší družinu. Pomalu ale jistě jsme couvali směrem k ohňům a procházeli mezi jeho proudy. Ještě předtím stihl Hiruzen mezi trpaslické zombie seslat mrazivou střelu a také Grendel jich svým bezhlavým útokem několik pomlátil.

Dostali jsme se s požehnáním Paní i za čtvrtou řadu ohňů a tušili jsme, že pomalí a nemrtví trpaslíci budou mít větší potíže nástrahou projít. Chodba ústila do dalšího sálu po jehož obvodu vedl, asi čtyři metry vysoko, ochoz. V přízemí sálu žádné dveře nebyly, proto jsme vyběhli nahoru. První místnost byla stará kovárna, kde Hiruzen naštěl nějaké vylepšení pro zbroj, ale jinak vcelku nic zajímavého. To já učinila větší oběv. Čekala jsem na kluky na ochozu před kovárnou a prohlížela jsem si místnost. 

Z dveří na druhé straně náhle vyšli další čtyři nemrtví trpaslíci z nichž jeden ovládal magii. Křikem jsem upozornila mé druhy a během nějkolika vteřin nás zasáhla mrazivá střela. Hiruzen začal svádět kouzelnický souboj a já s Grendelem jsme po ochoze běželi v ústrety dalším tropaslíkům. Boj byl nebezpečný hlavně po té stránce, že ochoz neměl žádné zábradlí a byl asi jen metr a půl široký. Víc než zásahů jsem se tak bála pádu. Vše jsme ale s barabrem, ustáli a naše soupeře porazili, stejně jako Hiruzen toho svého.

Zbývaly poslední dveře. Chodba a pak: ohromný sál. Desítky metrů dlouhý, široký i vysoký. Normálně bych se i zastavila a nechala si od Gruce popisovat krásy trpasličí architektury, ale něco nám v tom zabránilo. Všechny čtyři dlouhé a vysoké stěny byly provrtány nám známými otvory. Jestliže v první místnosti bylo zombi třeba deset, tady jich museli být stovky. Na nic jsme nečekali a běželi dlouhým pohřebním sálem dál a dál. Další dveře a další chdoba. Široké a dlouhé schody, tentokrát nahoru. A na jejich konci braná przářená oním magickým světlem.

Věděli jsme, že proti pomalým trpaslíkům máme náskok, ale přesto ne příliš velký.

Podařilo se nám rozluštit nápis nad branou, který jasně hlásal, že nikdo živý světlem neprojde a jen mrtvý může vstoupit. Nechápali jsme, co to znamená. Ale dál nevedla žádná jiná cesta. Měla jsem ošklivý pocit, že se po nás chce nějaká oběť. Už jsem se chystala vrazit do sebe dýku, abych z polsedních sil mohla branou projít a nějakým způsobem ji otevřít svým druhům. Ale pocit měl i Hiruzen. Brána prý nechce život, ale odevzdanou mysl. Jak toho ale docílit? Má někdo z nás upadnout do bezvědomí, nechat se prohodit světlem a až se za několik hodin probere, možná bude moci bránu otevřít? Na to nebyl čas. V zoufalství jsem řekla Grendelovi, ať mě zfackuje, že nebudu vědět o světě. Chudáček náš barbar nejdřív protestoval, ale protože nás nikoho nenapadlo nic lepší, vrazil mi takovou facku, že jsem se sotva udržela na nohou. Pak druhou. Třetí.

Mátožně jsem se zvedla a Hiruzen mě musel nasměrovat k bráně.

Proklopítala jsem světlem. Nevím co jsem čekala, ale vlastně si vůbec nic nestalo. Prostě jsem prošla. A na druhé straně této magické brány byla páka, která spustila mechanismus, která bránu zpřístupnil ostatním. 

Šli jsme dál. Za námi už bylo slyšet šoupavé krokystovek nohou. Grendel mě musel nést, jak jsem byla zesláblá. A takto jsme doběhli do další místnosti, už ani nevím kolikáté. Další magické dveře, které Hiruzen otevřel krystalema a další chodba. Bláznivě jsme běželi kupředu s vidinou brzkého vyléčení z té odporné nákazy. Jak smyslů zbaveni jsme slepě pokrači