Ráno nás probudili paprsky slunce hřející na tvářích. Asi do dvou hodin jsme se dostali z lesa a naskytl se nám krásný výhled na pláně před Lurganem a na samotné město. Země před městem se vlnila vlnami úrodné, zelené trávy, na které se pásly ovce, koně a krávy. Louky byly rozděleny nízkými kamennými zídkami, mezi nimiž se klikatila cesta. Město samotné odtud vypadalo poklidně. Z komínů se kouřilo, na hradbách se pohybovali vojáci. Lurgan mi velikostí připomíná Tarannu, možná bude i malinko větší.

Kolem poledne jsme došli k městským branám, kde nás zastavila ozbrojená stráž. Ukázala jsem jim dopis od vladyky pro jarla a byli jsme vpuštěni. Jen Grendel způsobil drobné pozdvižení, které nás stálo 2 stříbrné mince. Využili jsme rozhovoru, abychom zjistili, kde najdeme dílnu alchymisty a po čase jsme, dle popisu, hledaný dům skutečně našli. 

Alchymista je muž průměrné velikosti mužů tady na ostrovech (takže trošku vyšší, než muži na kontinentu) a má nepříjemně vysoko postavený hlas. Chvilku koukal na náš recept a následně nás ujistil, že vytvořit daný lektvar pro něj nebude problém. Chvilku jsme licitovali o ceně (jeho původní nabídka by nás naprosto oškubala) ale nakonec jsme usmlouvali pro ná přijatelnou cenu. Přislíbil, že první várku udělá do dvou hodin (to byl čas, kdy nám +/- měla vypršet včerejší dávka) a pro dalších několik flakónů, se stavíme zítra.

Abychom si zkrátili čekání, zašli jsme si koupit nové oblečení k místnímu krejčímu. Bohužel první na kterého jsme narazili, byl krejčí vojenský. V nové sukni s vysokými rozparky se sice bude dobře bojovat, ale už se fakt těším na kontinent na skutečně pohodlné oblečení. Také Grendel má nové kalhoty. Od krejčího jsme zašli ke zlatníkovi, kde Hiruzen prodal zlatou sošku z lesa a stříbrné knoflíky. Když přišel čas návratu k alchymistovi, vyzvedli (a rovnou vypili) jsme u něj své lektvary. Teď nezbývalo nic jiného, než vydat se ke hradu k jarlovi a předat mu psaní od vladyky. 

Při troše štěstí nás jarl odmění penězi, které by mohly stačit na cestu na kontinent. Jenomže když jsme byli vpuštěni do pevnosti, bylo nám oznámeno, že jarl není přítomen a byli jsme předvedení před jeho zástupce, který měl město na starost, při jarlově absenci.

Situace ale byla naléhavá, a tak jsme vladykův dopis předali. Ještě před našimi zraky byl okamžitě vyslán posel, aby jarla co nejrychleji spravil o vážné situaci. Následně jsme byli propuštěni s menší peněžitou odměnou.

Než jsme odešli zpět do města, stavili jsme se za vojenským léčitelem, který ošetřil naše šrámy. Ještě před vojenským lazaretem si Hiruzen udělal legraci z vojáků hrajících karty. Když jim totiž stvořil dokonalou iluzi jejich velitele. Výsledkem byly karty v blátě a zmatené obličeje nechápajících vojáků.

Bylo nám doporučeno strávit noc v hostinci Modrý kohout, a tak jsme se tam vydali.

Modrý kohout je poměrně velká hospoda. Třeba v Taranně by patřil rozhodně mezi ty větší. Čím se ale vymyká je nepříjemnost vystupování paní hostinské. Ta je na veškerou práci kolem hospody sama, neboť její manžel Erik je vášnivým kartografem a amatérským malířem. Vskutku je mi záhadou, jak tihle dva spolu dokáží žít pod jednou střechou, vést jednu domácnost a jeden podnik.

Objednali jsme si jídlo a pak nás překvapil Hiruzen, když se hostinské nabídnul, že jí bude večer pomáhat.

Zůstala jsem tak s u stolu sama s Grendelem, který do sebe obdivuhodnou rychlostí vyklopil tři velká piva, položil si hlavu na stůl a pokojně usnul. Nechtělo se mi sedět samotné a napadlo mě, zkusit štěstí v kostkách, které hrála parta mužů u vedlejšího stolu. Složila jsem startovné pět stříbrných, ale hra se nekonala. Jako protisázku totiž můj protiháč navrhnul, že prohraju-li budu muset jeho kamarádovi poskytnout orální potěšení. Rázně jsem ho odmítla a označila jsem ho za nechutné prase. Korunu všemu nasadil Hiruzen, který tento hanebný návrh vyslechl a ztrestal jeho předkladatele vylitím piva za krk. Jenže karbaník se nedal, vyskočil z lavice a snažil se Hiruzena udeřit.

Ale Hiruzen si za těch 12 dní na ostrově na ledacos zvykl. Vmžiku na sebe seslal kouzlo rychlosti, karbaníkově ráně se vyhnul a zasadil mu dva slabé, ale přesně mířené údery do tváře.

“Grendele!” zaječela jsem z plných plic a náš barbar se u stolu probudil. “Grendele, je to úchyl!” ječela jsem a ukazovala na protivníka. Víc Grendel vědět nepotřeboval. Když viděl, že je Hiruzen v nesnázích, vyskočil na nohy a dral se davem směrem k bitce. Rychle jsem si vsadila, že místní pobuda dostane nařezáno a stihla jsem to právě včas. Grendel přeskočil stůl, stanul v “aréně” a jedno ranou vypnul ničemu. Hiruzen se pak optal místních, jestli má ještě někdo problém a to stačilo, aby si všichni zase sedli na svá místa. Grendel popadl omráčeného protivníka za vlasy a vyvlekl ho z hospody. Pořád ještě mě lákalo zahrát si kostky, ale štěstí mi nepřálo, byť myslím, že můj soupeř využil mé neznalosti pravidel.

U kohouta chtějí za pokoj pro tři osoby dva zlaté a to je teda nehorázná krádež. Shodli jsme se tedy na přespání ve stáji, ale opět nás zachránil Hiruzen. Ten v horním patře vyhledal Erika (majitele hostinceú), koupil od něj mapu města a ještě nám vyjednal přespání v pokoji. A to zcela zdarma!

Jdeme spát. Ráno musíme dojít k Haraldovi pro další lék.