Vyspali jsme se dobře, ale u snídaně nás opět obsluhovala ta nepříjemná paní. Grendel si aspoň zpříjemnil den, když si od Erika koupil obrázek nahé ženy. Erika zcela vyhověl jeho přání a přesně takový obrázek našel. Musím říct, že ač je Erika jen malíř-nadšenec, má rozhodně ženské tělo v oku. Hned po snídani jsme se vydali za Haraldem pro léky na další dny.

Harald ale zjevně nebyl ve své kůži a když něco prohodil o své ženě, přes obličej mu přejel stín smutku a smrti. Udělal toho pro nás za tu chvíli hodně, proto jsem obešla pult a zeptala se ho, co se děje. Když jsem ho objala, jakoby roztál a dlouho zadržované emoce se spustily ven.

Jeho manželka je vážně nemocná a na ostrově není žádný léčitel, který by ji dokázal pomoci. Proto se potřebuje dostat na kontinent, ale cesta pro jednoho stojí 100 zlatých, které on nedokáže naspořit. Aniž bych se poradila s Hiruzenem a Grendelem, slíbila jsem Haraldovi, že potřebné peníze seženeme a vrátíme se s nimi. On ať hlavně pracuje našich lécích.

Před domem jsme se pak radili, jak Haraldovi pomoci. Padl návrh na vyloupení skladů v přístavišti. Pak nám ale vytanula v myslích vzpomínka na včerejší večer, kterak Grendel jediným úderem vyřadil z provozu svého protivníka. A z této myšlenky vzešel nápad: Vytvoříme kolem Grendela legendu nepřemožitelného zápasníka a vyzveme zdejší obyvatele, aby se s ním utkali. Peníze získáme jednak startovným a jednak ze vstupenek.

Zápas jsme museli dobře připravit a dát o něm vědět. Proto jsme se vrátili do Kohouta a požádali jsme Erika, aby nakreslil Grendela na plakáty. Následně jsme od něj dostali info o dalších hospodách ve městě a také o slavném skaldovi Ødgarovi. Ten se prý často vyskytuje v hospodě Létající prase, kousek jižně od města.

Zanechali jsme Grendela v rukách umělce a vydali se do Létajícího prasete. Když jsme stanuli před hospodou došlo nám, že jsme tudy včera dopoledne procházeli. Před Prasetem byl dokonce plácek jako dělaný pro náš zamýšlený souboj.

Hospodský a majitel Létajícího prasete je milý, mladý a pohledný ostrovan. Zprvu se mu do našeho podniku moc nechtělo, ale našli jsme jeho slabé místo a pustili se do vyjednávání. Včera totiž někdo přepadl jeho dodavatele medoviny, který je v městském lazaretu. Dohoda je jednoduchá: dodejte zpět medovinu a pomohu s přípravami zápasu a domluvím Vám i Ødgara.

Cestou do lazaretu jsme vyzvedli Grendela a společně jsme pak došli na severní náměstí poblíž “velkého chrámu”. Nevím jak tomu tady říkají, ale velký teda moc není. Ale co je velkého ve srovnání s chrámem v Nimeru, kam by se vešla většina zdejších obyvatel?

V lazaretu jsme brzy našli přepadeného vozku, který měl zlomených několik žeber a propíchnutou plíci. Když od nás léčitelka odešla, vztáhla jsem na zraněného ruce a pomodlila se k Paní, aby jej uzdravila. A skutečně, zlomená žebra se narovnala a rána na plíci se zahojila. Mládenec viditelně pookřál. Bohužel kromě dobrého pocitu nám to k ničemu nebylo. Nebohý chlapec si z přepadení nepamatoval vůbec nic.

Pak už za námi přišla léčitelka a já pochopila, že mé prosby k Paní nezůstaly nepovšimnuty. Už ale chápu, že se zdejšími ženami je lépe mluvit otevřeně, a tak jsem vyložila karty na stůl a vysvětlila jsem, co se právě stalo. V očích léčitelky byl vidět zmatek. Nakonec mi poděkovala, že jsem chlapci pomohla, ale zároveň mě požádala, abych to už nedělala.

Dle instrukcí jsme pak vyšli severní branou. Cítila jsem v sobě novou přízeň Paní a požádala jsem ji, aby nám seslala Posla stezky - jednoho ze svých nebeských služebníků, který vždy ví správný směr. A skutečně, v mžiku se před námi zjevila vysoká postava s křídly. Byl to pro mě mimořádně silný okamžik. Potvrzení, že přízeň Paní mě skutečně provází ve velké míře. Poprvé jsem spatřila svého Enkeliho, svého osobního ochránce. Je vysoký, tvář má zakrytou kápí, na kterou navazuje bílá róba se zlatými prvky. Má obrovská, bílá křídla a celý září nadějí a ochranou. Požádala jsem ho, aby nás dovedl na místo přepadu a on se rozletěl lesem dál na sever.

Následovali jsme posla, který nás dovedl na cestu, kde došlo k přepadení. Sérií dalších stop nás Ochránce neomylně vedl k rozuzlení této záhady, až jsme stanuli před vstupem do jeskyně.

Když jsme se přiblížili, zjistili jsme, že spíš než o jeskyni jednalo se o puklinu v kopci. Propustila jsem svého Ochránce a vešli jsme do kopce. Nad námi stále bylo modré nebe, ale jak jsme vstupovali hlouběji a hlouběji, puklina se zužovala a to do té míry, že lapkové, které jsme sledovali museli dvoukolák nechat stát.

Tam jsme se prohodili a první teď šel Hiruzen. O několik zákrut později jsme uslyšeli hlasy. Problém byl, že se v tu chvíli nad námi uvolnil kámen a jen těsně minul hiruzenovu hlavu. Ten se lekl a vykřikl. Hlasy před námi utichli a zanedlouho ze zatáčky vyšli člověk s mečem a trpaslík se samostřílem.

Protože byli moc daleko na to, abych na ně ihned zaútočila, požádala jsem Paní o štít víry. A během okamžiku jsem kolem sebe měla zářivou duhovou bublinu, která mě ochránila před šipkou, kterou vystřelil trpaslík. Hiruzen na sebe seslal kouzlo rychlosti a Grendel se neohroženě vydal našim protivníkům v ústrety. V běhu po muži hodil svou sekeru a zasáhl ho do ramene. Muž zakolísal, ale dál se hrnul směrem k nám. Když se přiblížil, rozeběhla jsem se i já proti němu a sekla ho svým mečem. Hiruzen, magicky zrychlen, seslal na trpaslíka tři blesky a nepěkně ho sesmahnul. Grendel pak dalším úderem rozseknul jeho lebku. 

Právě v ten moment se za námi (směrem odkud jsme přišli) vynořili ze zákrutu další tři muži. Dva z nich měli kuše a opět jsem musela využít přízně Paní a štítem víry jsem se chránila proti jejich střelám. Jakmile začali nabíjet, pozdvihla jsem ruce k nebi a zvolala: “Paní, pošli mi mého Ochránce!” a stalo se. Za oběma střelci se zhmotnila mohutná postava anděla. Zářil zlatě a bíle, v ruce třímal obrovský meč. Stejně tak se za střelce teleportoval Hiruzen a stále magickou rychlostí pobodal jednoho ze střelců svým kopím. Jeho práci pak dokonal Ochránce, který silou vyzdvihl polomrtvého elfa a proklál jej svým mečem. Druhý sřelec dál zápolil s Hiruzenem, ale jeho bídný život jsem ukončila já. Zezadu jsem ho štítem srazila k zemi a mečem mu prořízla hrdlo. S posledním lumpem jsme potom pomohla Grendelovi, když jsem banditu probodla skrz na skrz.

Jediné “cennosti” banditů byli jejich meče, které Grendel odnesl na dvoukolák. Já a Hiruzen jsme mezitím došli do malébné rokle. Já jsem v malé truhle našla líčení a převlek žebráka a černý rubáš. Největší objev ale učinil Hiruzen, který z klece vyndal mimořádně rozomilého, zrzaveho kocoura. Ihned jsem si všimla, že mezi nimi proběhlo magické spojení a vypadá to, že máme dalšího společníka.

Po večeři, našli jsme v zásobách loupežníků sušené maso, a po modlitbě jsem ještě ošetřila Hiruzena a sebe. Pak jsme šli spát.