1. července 592, neděle

Když jsem se probudila, byl v pokoji klid. Grendel, Gruc i Hilda spali a Hiruzenova deka byla prázdná. Pomodlila jsem se a vyšla na venkovní schodiště. Hiruzen tam dováděl s Gatem, ale bylo na něm znát, že moc nespal. Pevně jsem ho objala a vydrželi jsme tak několik minut. Potom jsme se domluvili, že doneseme ostatním snídani. Hiruzen šel k zelináři a já zašla do lokálu dole.

Za chvilku jsme se potkali v pokoji. Hiruzen přinesl koš sušené a nakládané zeleniny. Já chleba, máslo, sýr, nějaké klobásky. Rozprostřeli jsme všechno doprostřed místnosti, všichni jsme si sedli kolem a dali se do jídla. Náladu byla příjemná, byť se vzpomínkou na včerejšek. Gruc byl tajmený, nechtěl nám říct, co na kontinentu udělali, že někomu stálo za to najmout tři vrahy, kteří za nimi jeli přes tisíc kilometrů. Jinak ale rozhovor tak nějak plynul. Nabídli jsme Grucovi, že může jet chvilku s námi. On bude mít společnost, mi někoho, kdo nám je schopen připravit lék, kdyby se cesta do Tigramu protáhla.

Hilda se "konečně" rozhodla. Odpojí se od nás a vydá se domů k manželovi. Myslím, že se jí samotné ulevilo, že po čase ví, co a kam chce. Ale loučení se, zatím, nekonalo. Gruce zaujalo naše vyprávění o nákaze a vzpomněl si, že slyšel vyprávění od místní stařeny o kouzelníkovi, který před mnoha a mnoha roky procházel vesnicí právě do Tigramu.

Po snídani šel Gruc do druhého hostince, kde byl dříve ubytován a slíbil, že během dne zkusí připravit několik dávek našeho léku. My tři jsme šli za Hervou - onou stařenou, která možná mohla vědět něco, co by nám možná mohlo pomoci. Rozhovor s ní byl extémně náročný. Stará paní, téměř hluchá vyprávěla tak pomalu že by se v pauzach mezi slovy dala vystudovat teologie v Nimeru. Ale něco z rozhovoru přesto vzešlo. O kouzelníkovi jí vyprávěl její otec, který ho zde ve vesnici skutečně potkal. Kouzelník měl namířeno do Tigramu a Hervině oti řekl, že pro vstup do "paláce" je potřeba položit květ Modřince na bílý oltář.

Nechceme nic riskovat, takže bylo jasné, že se musíme pokusit tyto květy najít. Logicky jsme tedy šli o pár domů dál k Bonifácovi, tedy místnímu bylinkáři. Cestou se na nás nalepila mladá dívka, která očividně propadla Hiruzenovu kouzlu a velmi ho přesvědčoval, aby ji vzal do světa. Rozumím jí, ale u Hiruzena nepochodila. Aspoň nás ale zavedla k Bonifácovi. Ten Modřinec samozřejmě zná, ale nemá ho ve svých zásobách. Roste vysoko v horách, kam se půlčíkovi nechce.

Bylo kolem poledne, když jsme došli k hospodě Rezavý hřebík, kde bydlel Gruc. Před hospodou stáli tři krásní koně. Podle postrojů jsme odhadli, že patřili vražedným bratrům. Logicky jsme si na ně chtěli dělat nárok. Proti byl ale hostinský. Byl mi tak protivný že jsem po pár větách musela jít ven a brzy přišel i Hiruzen. Ani na Grendela jsme nečekalli dlouho, ten ale přišel i s obědem. Než dojedl a dopil, vyšel i Gruc a hostinský, který Grucovi nabídnul jednoho z koní. Druhé dva nám nakonec prodal, neboť jsem využila prosbu falešný přítel. Dalších pár zlatých se hodí.

Gruc nám předal lektvary a potvrdil, že na další cestu pojede s námi. Řekli jsme mu, že sháníme květ Modřince a alchymista hned věděl, kde jej hledat - ve staré pevnosti v horách nad vesnicí. Jeho zemřelý druh jeden květ odtamtud přinesl své milé. Když jsme si z Fénixe vyzvedli koně, čekalo nás po jedenácti dnech společného putování rozloučení s Hildou.

Všichni navzájem jsme se objímali a prosili o odpuštění větších i menších křivd. Je zvláštní, kolikrá se za těch jedenáct dní změnil můj pohled na tuhle ženu. Od nadšení že s námi putuje zkušená zápasnice a válečnice, přes zenchucení její obhajoby otrokářství a zamtení z její náhle proměny, až po ochranitelské pocity při zjištění jejího stavu. Možná se ještě spatříme, možná ne... Paní Faye, opatruj Hildu a její dítě. Prosím tě, ať jsou oba přijati jejím manželem a ať prožijí poklidný život v lásce a porozumění.

Nasedli jsme na koně a vyrazili na severovýchod do hor. Brzy jsme ale poznali, že koně dál nemohou. A už vůbec ne Gruc se svým dvoukolákem. Les byl příliš hustý a cesta příliš strmá. Našla jsem nám ale pěkné místo k táboření, kde jsme nechai trpaslíka a koně. Za pomoci Posla stezky, jsme šplhali dál do kopce, dokud se před námi v dálce nezačala jasně rýsovat pobořená věž. Hiruzen dalekohledem obhlížel její okolí a zahlédl... Obra. Sice spícího, ale pořád obra.

Bohužel se nám nepodařilo tiše kolem něj projít. Šedý obr s malou hlavou se postavil a byl ho kus. Nebudu přehánět, když odhadnu že mohl měřit pět metrů. V ruce měl kyj velký jako Grendel. Zabručel, podíval se na nás a vrhnul se do útoku. Grendel zaujal pevný postoj a než k nám obr doběhnul, trefil ho šipkou ze své kuše. Hiruzen na nás všechny seslal rychlost a pak začal šílený boj. Grendel střílel a počase vytáhnul meč a rubal obra mečem. Hiruzen střílel kouzlo za kouzlem. Mrazivé střely a blesky naplnily vzduch. Ani já nezůstala pozadu, ale obr byl neuvěřitelně odolný. V jednu chvíli popadl Grendela a mrštil jím o zeď, až barbar ztatil na několik vteřin vědomí. Mě chránila přízeň Paní a všechny útoky jsem ustála díky svaté zbroji. Když jsem viděla, že meč nestačí, požádala jsem Paní o Palcát pravdy. Když se mi tato astrální zbraň zhmotnila v rukou, jakoby mě polila nová naděje, že přeci jen můžeme zvítězit.

Grendel se probral a ihned se zapojil do boje, ale obr se na něj zaměřil a tvrdě na něj dorážel svým kyjem. I Hiruzen se ocitl na zemi a křičel na náš, že už nemá žádnou manu. Naděj mě začala lehce opuštět. Pak obr znovu zaútočil na Grendela. Spatřila jsem jeho shrbená záda. Tohle byla šance! Rozběhla jsem se, odrazila se od velkého kamene a vyskočila do výšky. Máchal jsem palcátem a jeho růžově svíticí hlavice se zarila do obrových zad. Obratle zapraštěly a vylétly ven. Obr se bezvládně svalil na zem a Grendel jen tak tak stihnul uhnout. Byl konec.

Okamžitě jsem zbytky své energie vložila do léčení Grendela a Hiiruzen mezitím našel místo, které vypadalo jako jezírko. Stovky květů Modřince obepínaly patu rozpadlé věže. Každý jsme si utrhli jeden květ (já dva) a jeden pro Gruce. Obrovské tělo mrtvého obra jsme nechali za sebou a vrátili se do tábora.

Když jsme se ve studené, divokém potoce umyli od krve a špíny, dali jsme si večeři ze zásob a šli spát.