Černý trh

Z deníku Addrosova knětze Aloise
Obec Hilm, vévodství Haldrik

* * * 

20. října 618 p.p.l.

Den začal jako každý jiný v té době. Podzimní počasí podtrhovalo atmosféru, kterou naše obec žila už několik měsíců. Válka se kolem nás prohnala oběa směry několikrát. Byť nyní je již relativní klid a od posledního velkého boje uplynuly čtyři týdny, v okolí stále jest potkat bandy zběhů. Naše pole, jindy tak úrodná, leží ladem a nejvíce potravy z nich získavají nekrofágové.

Navštívil jsem po dopoledních, pracovních pochůzkách Kazimíra, mého btratrance z matčiny strany, v hospodě jeho rodičů. Pomohl jsem mu s drobnou prací pro jeho otce, který byl po mrtvici, a když jsme si vychutnávali houbouvou polévku přiběhla moje mladší sestra Miri s tím, že nás chce vidět děd. Nijak jsme s Kazim nespěchali, ale hned po obědě jsem šli k nám domů, kde měl děd Bronislav svou komůrku.

Když jsme vstoupili, děd se choval podivně. Museli jsme zamknout dveře a na okně zavřít okenice. Byl tajnůstkářský. Pak nám sáhodlouze vyprávěl, jak je doba zlá, jak je málo jídla a maso že nejedl už kolik dní, neřku-li týdnů. Pak konečně nám řekl, že dnes v noci bude v nedaleké, opuštěné pevnosti černý trh s masem. Dal nám své úspory a popsal nám cestu do pevnosti, kterou jsme ovšem oba dobře znali.

Po setmění, jsme se s Kazim potkali u nás a vydali se k pevnosti. Rozhodli jsme se jít přes pole, protože cesta lesem, zvlášť za tmy, je asi o dvě hodiny delší.

Dávali jsme pozor a šli přes pole. Jenomže Kazimír má špatnou vlastnost, že jak se něco někde blýskne, hned potom skočí. A to se stalo i na poli, a tak zatímco se Kazimír hrabal v zemi a nacházel mince, jak kontroloval okolí. A dobře jsem udělal, protože jen díky tomu jsem si všimnul dvou ghúlů dřív, než oni nás. S Kazim jsme zalehli a začali se plížit směrem ke kopic. Kde je jeden ghúl, tam jsou dva a kde jsou dva, jsou tři. Tak se stalo, že jsme na třetí příšeru narazili a naštěstí i celkem rychle porazili. Chěli jsme druhým dvěma utéct, ale nepovedlo se nám to a museli jsme podrhé do boje. Ten už byl těžší a nějaké rány jsme také utržili. Naštěstí jsem přízní boha Addrose naše zranění vyléčil a pak už jsme rychle doběhli do lesa.

V lese jsem se krátké pomodlil, aby nás Pán ochraňoval na výpravě a pak jsem započali výšlap do lesa. Cestou jsme měli nepříjemné setkání s Túnfalckou vojenskou hlídkou, ale družina měla větší pslání, než se bavit s dvěma hobity na lovu, a tak jsme šli každý dál svou cestou. My došli na vrch kopce ke staré pevnosti.

Kazimír po stromě vylezl na hradbu a hodil mi dolů lano s jehož pomocí jsem se i já dostal nahoru. Dole na nádvoří jsme ve světle několika pochodní viděli, jak zrovna dochází k obchodu. Vypadalo to snadně: přijít hlavní branou, zaplatit, naplnit si batohy masem a odejít. Slezli jsme zase dolů a bránou vešli na nádvoří. Než jsme došlik pochodním, zastavil nás vysoký muž, celý v černém. Teprve, když jsem mu ukázal váček s penězi, nechal nás jít dál.

Nyní už na světle, předstoupil před nás další muž. Když jsme mu řekli, že jdeme pro maso, podíval se na naše ruksaky a žádal deset zlatých. Po krátkém smlouvání, jsme se dostali na dvanáct. Vypadalo to, že nebudeme mét na výběr a budeme muset přistupit na tuhle vydřidužskou cenu.

V tom na nádvoří vstoupila další skupina. Tentokrát ale ne za obchodem. Byli to "naši" vojáci z lesa. Z rozhovoru mezi veliteli, kterého jsme se nechtíc zúčastnili, jsem pochopil, že překupníci jsou zběhové z Túnalcké armády. Během několika dalších vteřin mě a Kaziho drželi zběhové jako rukojmí, ale během hádky a strkanice se nám podařilo vyklouznout. Kazi mi zmizel ve stínu a vřava boje, ktrý se v tu ránu rozpoutal nás oddělila. Počtem výzbrojí i bojovým uměním se obě skupiny nijak nelišily.

Nebudu lhát, je dobrý pocit, že jsme to byli právě my dva, kdo rozhodl o tom, že vojáci zvítězili. Kazi házel ze stínů hvězdice a velitele zběhů několikrát zasáhl. Stejně jako já svým oštěpem. Rozhodující rána, ale patřila mému bratranci, kdy svou poslední hvězidícu umístil přesně mez nepřítelovi oči. Boj skončil a my opět stáli proti vojákům. A i tentokrát nás nechali jít. Dokonce i s masem v batozích.

* * * 

Vrátili jsme se do vesnice a maso uklidli do chladící místnosti pod hospodou Kaziho rodičů. Pak jsme si dali pivo, zakouřili a zakončili do strejdovou meruňkovicí.

Dědovi jsme ráno řekli jen, že vše dobře proběhlo, ale že příště už asi radši nepůjdeme. Je dobře že teď máme nějaké zásoby. A máme jich o něco víc, protože vojáci ráno přijeli s vozem do Hilmu na náves a většinu zásob prodali místním. Přeci jenom: jsme teď jeden národ!