Pohřební obřad

Abychom pochopili rituál a význam pohřbu, je potřeba přiblížit co se děje s dušemi zemřelých podle ellanthské teologie. Po smrti duše zemřelého přichází před bohyni Idris, Paní ticha a poslední poutnice. Je to ona, kdo drží váhy posledního soudu. Duše, které prošly životem v dobrém a čestném úmyslu, přijímá do své Síně — klidného místa, kde není bolesti, chtíče ani trápení. Zde duše spočinou v pokoji, pod jejím ochranou do konce věků.

Výjimečné duše, které prožily život obzvlášť ctnostný, obětavý nebo osvícený, jsou přijímány do Zahrad Šesti — místa, kde se mohou přiblížit samotným bohům a spočinout v jejich světle.

Naopak duše těch, kdo žili život ve lži, krutosti nebo vědomém zlu, Idris nepřijímá. Její služebníci je vyženou od bran Síní. Takové duše sestupují do podsvětí. O tom, co se s nimi děje dál, ví jen Idris. Mezi věřícími se o tom nemluví. Zpravidla se věří, že kdo upadl až tam, ztratil naději na klid navěky.

Obřad

Pohřební obřad má šest daných kroků. Vede ho služebník bohyně Idris. Není-li možno zajistit jeho přítomnost, tak služebník jiného Ellanthi.

1. Příprava těla
   Tělo zemřelého je očištěno a oblečeno do prostého šedého roucha – barvy klidu, prázdnoty a očekávání. Do rukou mu je vložena svíce – symbol naplnění pozemského života a spojení s božstvem. Je to znamení světla, které má duši provést tmou posledního prahu.

2. Shromáždění a příchod duchovního
   Rodina a blízcí se shromáždí buď v chrámu, nebo u místa pohřbu (či žároviště). Kněz nebo kněžka přichází v šedém rouchu a nese kadidelnici. Shromáždění je tiché, hudba se nehraje, svíce hoří tiše.

3. Řeč příbuzného
   Slovo o životě zesnulého pronáší zpravidla jeho nejbližší mužský příbuzný – syn, bratr, otec. Hovoří o životní cestě zemřelého, o jeho ctnostech, přínosu a památce. Slova mají být upřímná, ale klidná – není čas pro vzlykání, ale pro vzpomínání.

4. Píseň tichého návratu
   Duchovní pak pozvedne ruce a začne zpívat Píseň tichého návratu, kterou někteří zpívají tiše spolu:

Kéž tvé kroky zvadnou v tichu,
když jsi naposledy šel trávou.
Kéž dech tvůj utichá v klidu
a voda se zavře za plavbou.

Kéž Idris tvé jméno zná,
a v dlani ho ukryje.
Kéž naposled obejme tě tma,
a za ní je světlo, tvé.

5. Odevzdání těla
   Způsob uložení těla závisí na postavení a zvycích:

Pohřeb do země
Častý mezi šlechtou a měšťany, ale i na vesnicích, kde jsou hřbitovy požehnány kněžími. Tělo je uloženo do hrobu nebo hrobky, a každý z přítomných může vhodit hrst hlíny či květ.

Žeh (zpopelnění)
Běžné zejména mezi prostými lidmi. Tělo je položeno na hranici a kněz/kněžka zapálí plamen se slovy:

„Ať tě Addrosův oheň očistí, a propustí tvou duši na cestu.“

Popel je poté uložen do urny nebo rozptýlen. Zpopelnění je však zapovězeno osobám královského původu – jejich těla musí být zachována pro možné budoucí spočinutí duše s rodovou silou.

6. Prosba k Idris
   Obřad vrcholí modlitbou kněze nebo kněžky:
   
   

„Idris, Paní věčného klidu a míru, prosíme, buď milostivá.
Přijmi duši [jméno], a veď ji do svch síní.
Kéž najde světlo v tvé vlídné náruči,
a jeho/její jméno ať nezanikne.“

Hostina

Po obřadu se koná pohřební hostina – tichá slavnost, kde se smutek mění v klid a vděčnost. Připomínají se dobré skutky zesnulého, jeho laskavost, úsměvy, hrdinství či práce. Často zazní smích a slzy vedle sebe – neboť takový je konec lidského dne: bolestný, ale krásný.