Finnae & Laini

Letní večer se klášterem bohyně v Miekce plížil v podobě teplého větru, který si pohrával s okenicemi a přinášel vůni moře, které se dole pod klášterem tříštilo o skaliska. Fin seděla na podlaze cvičiště, prsty si držela levou nohu a mezi zuby jí občas proniklo tiché klení. Bolest byla ostrá, ale ne nesnesitelná; kotník se ozval po nepovedeném výpadu při šermu. Trénink skončil dříve, než plánovala, a nyní jen čekala, až bolest povolí.

„Fin?“ ozval se klidný hlas, za jejími zády.

Zvedla hlavu a spatřila Laini. Půlelfka stála ve stínu oblouku, oděná v jemném rouchu, které ladně kopírovalo její křivky. Vlasy barvy mědi jí volně splývaly do půli zad, oči s teple medovým odstínem zkoumaly Fininu bolestnou grimasu.

Laini přistoupila blíž a přidřepla si k Fin a položila jí ruku na rameno. „Pojď se mnou. Postarám se o tebe.“ Pak pomohla Fin vstát a pomalu se vydali z nádvoří do kláštera.

Cesta do třetího patra západního křídla byla pomalá. Laini podpírala Fin, zatímco obě procházely chodbami, které zářily pozdním světlem letního slunce. Když dorazily k Laininým komnatám, půlelfka otevřela těžké dřevěné dveře, které se tiše otočily na pantech.

„Tady tě nikdo rušit nebude,“ prohlásila, když pomohla Fin usednout na měkkou pohovku v knihovně. Komnata byla útulná, stěny lemovaly regály plné svazků a z otevřeného okna sem proudil svěží vzduch od moře.

Laini zmizela do vedlejší místnosti a vrátila se s obvazy, mastí a teplou vodou. Klečela před Fin a jemnými, jistými pohyby jí sundala měkkou botu. Fin se zachvěla, ale nebylo to chladem. Lainina blízkost ji zbavovala slov.

„Tohle trochu zabolí,“ varovala Laini.

„To zvládnu,“ odpověděla Fin tiše.

Když jí Laini ošetřovala kotník, Finnae přemýšlela, jak dlouho už ji tahle žena fascinuje. Byly to měsíce? Roky? Téměř od chvíle, kdy ji poprvé spatřila při svém nástupu do kláštera. Laini měla v sobě něco, co Fin připadalo až neuvěřitelně klidné, ale zároveň nebezpečné.

„Hotovo,“ oznámila Laini a narovnala se. „Pojď, pomůžu ti do lázně. Teplá voda ti uleví.“

Lázeň byla malá, ale útulná místnost bez oken. Kameny na stěnách se třpytily ve světle několika zapálených luceren a  z vody v bílém mramorovém bazénku líně stoupala pára.

Laini na sobě měla prostý hábit, který nosily sestry v klášteře. Byl z lehkého materiálu a kromě růžových lemů byl slonovinově bílý. V lázni se Fin posadila do proutěného křesla a Laini se začala pomalu svlékat. Když lněné roucho sklouzlo k Laininým kotníkům, Fin pocítila směs údivu a nesmělosti, která jí sevřela hrdlo. Seděla nehnutě, téměř jako socha, na okamžik paralyzovaná tou nečekanou krásou. Nebylo to jen Lainino tělo, co Fin fascinovalo – byla to celistvost okamžiku. Světlo luceren malovalo na její pokožce jemné odstíny, od bledé zlatavé až po růžové tóny, a každá křivka, každý nádech jí připadal jako zázrak, který si neměla odvahu přivlastnit.

V místnosti panovalo ticho, přerušované jen jemným šploucháním vody a praskáním ohně v lampách. Fin si uvědomila, jak zvláštně nepatřičně se cítí ve vlastní kůži, a přesto jak mocná byla ta chvíle. Bylo to, jako by čas zpomalil, jako by vesmír dovolil, aby existoval jen tento okamžik – aby z něj vzniklo něco většího.

Laini se pohybovala pomalu, každý krok nesený jistotou, která Fin fascinovala. Světlo luceren malovalo měkké stíny na její pokožku – drobné pihy rozeseté po nose, nad lícními kostmi a v dekoltu jí připadaly jako hvězdy, jako souhvězdí, které se nedokázala přestat obdivovat. Vlasy barvy mědi rámovaly její obličej, vlnily se kolem ní jako temnorudá aura. Pevné tělo se vlnilo s každým pohybem, každý sval se napínal a uvolňoval, zatímco Laini vstupovala do vody, která se třpytila, jako by jí i ona sama požehnala svou přítomností.

Finin pohled sklouzl níž – voda se dotkla Laininých stehen, obkroužila její boky, než se ztratila mezi měděnými chloupky jejího klína, jako by i ona sama toužila ukrýt se v té posvátné kráse. Byl to okamžik, kdy se Fin téměř bála dýchat. Ta důvěrná nahota, naplněná posvátností, jí připomněla příběhy o Faye – o její ochranitelské lásce, o tom, jak dokáže vnímat krásu ve všem, co stvořila. Připadalo jí, že právě teď není v místnosti jen s Laini, ale že jejich bohyně stojí mezi nimi, nebo možná přímo v nich.

„Faye nás vidí,“ zašeptala Fin, aniž by věděla, zda to říká nahlas nebo jen ve svých myšlenkách.

Laini se otočila a jejich pohledy se znovu střetly. Na jejích rtech byl úsměv, který Fin připomněl klid po bouři – tichý, ale plný života. „Ano.“ Řekla tiše Laini a její hlas byl téměř modlitbou.

Když se Laini ponořila hlouběji do vody, Fin se přistihla, že si ani neuvědomila, jak si drží ruku na srdci, jako by to byl způsob, jak udržet všechny ty pocity, které se v ní vířily. Nebyla to jen krása toho okamžiku, byla to blízkost – ne ta, která z nich činila dvě těla ve stejné místnosti, ale ta, která jim dovolovala být jedním.

Laini seděla na okraji lázně, obklopená jemnou září z luceren, která tančila po stěnách i po hladině horké vody. Vzduch byl nasycen vůní rozmarýnu a vlhkého kamene, příjemně těžký, uklidňující. Nahota už pro ni v klášteře dávno nebyla tabu, a přesto… Tentokrát to bylo jiné. Tentokrát šlo o ni a Fin.

Očima sledovala, jak si Fin pomalu rozvazuje svůj oděv, ve kterém cvičila. Jemné elfčiny prsty se pohybovaly s nečekanou zdrženlivostí, téměř jako by si nebyla jistá, co ji čeká. Laini ten pohled fascinoval – ta směs elegance a nesmělosti, která byla pro Fin tak typická. Když látka sklouzla z jejího těla, odhalila jemnou linii klíční kosti, hladkou pokožku téměř zářící ve světle luceren, a drobnou, štíhlou postavu, která byla zosobněním všeho elfského a ženského.

Ale nejvíc ji zasáhly Fininy oči – plné nejistoty a něčeho, co Laini nedokázala úplně pojmenovat. Možná úcta? Touha? Nebo snad víra, že v tenhle okamžik je všechno přesně tak, jak má být? Laini cítila, jak se jí sevřelo hrdlo, když si uvědomila, že tahle mladá elfka, kterou obdivovala na dálku již několik měsíců, teď stojí před ní.

Fin odložila i sukni a na okamžik zůstala stát. Sloužila jako živoucí důkaz ženské dokonalosti – její drobné tělo bez jediného kazu, s hladkou kůží napjatou přes pevné, ale jemné křivky. Vlasy se jí částečně uvolnily z drdolu a pár pramínků jí spadlo přes tvář. Stála tam, téměř ztracená v myšlenkách, dokud Laini nepromluvila.

„Je to jen voda, Fin. A já,“ řekla s úsměvem, který se snažil být odlehčený, ale zněl spíš jako zašeptaná modlitba.

Laini sledovala, jak se Fin přibližuje k okraji lázně, a s každým krokem cítila, jak se jí svírá dech. Její útlá, ale svalnatá stehna působila zároveň pevně i ladně, jako by je bohyně Faye sama vytvarovala z vílího hedvábí. Její břicho bylo ploché a hladké, na každém nádechu jemně vzdouvající, jako by přenášelo rytmus samotného života. A pak klín, dokonale čistý, něžný jako samotná myšlenka na Fin. Žádná ostýchavost, žádná potřeba něco skrývat – jen přirozenost, která v sobě nesla něco tak čistého, až to Laini zaskočilo. Malá ňadra se vlnila ve vzduchu, zahalená jemnou párou vycházející z teplé vody. Jejich křivka byla tak jemná, a přesto tak důrazná, jako by každé vzdutí horkého vzduchu bylo odrazem napětí, které mezi nimi viselo.

Laini si uvědomila, že ač se světlo svící třepotalo po místnosti, nejvíce ji fascinoval odlesk na Finině pokožce. Hladká, téměř průsvitná, zářila jako sametový povrch luny. Každý pohyb, byť sebemenší, byl jako modlitba vytesaná do elfského mramoru – úctyhodný a dechberoucí. Fin postupovala směrem k ní, a Laini měla pocit, že v celé místnosti nezbylo nic jiného než ona a tahle elfka, která se nyní stávala symbolem dokonalosti nejen fyzické, ale i duševní a duchovní.

Když Fin konečně vstoupila do vody, kapky jí stékaly po kůži jako drahokamy a odlesky hladiny se s ní mazlily, obkreslovaly její obrysy, jako by si chtěly vzít kousek jejího světla. Zastavila se jen pár kroků od Laini, a přestože byla ponořená téměř po pás, její přítomnost byla ohromující.

Laini se snažila udržet klid, ale srdce jí bušilo. Dívala se na Fin, na její jemně vykrojené rty, na ty nesmělé, a přitom tak hluboké oči, které ji studovaly zpět. Nebyl to jen okamžik sdílené intimity, ale moment, kdy mezi nimi tančila posvátnost. Laini měla pocit, že se na ně dívá samotná bohyně Faye, jako svědkyně jejich spojení.

„Jsi krásná,“ řekla Laini téměř šeptem. A když to vyslovila, cítila, že říká mnohem víc.

„Děkuju,“ zašeptala Fin a sklopila oči.

„Za co?“ zeptala se Laini jemně.

„Za tohle. Za tebe,“ odpověděla Fin, a Laini věděla, že tenhle okamžik už nikdy nic nenaruší. Ani čas, ani pochybnosti.

V místnosti, kde se světlo svící odráží od hladiny vody a kreslí jemné zlatavé vzory na stěny, je vzduch těžký vůní horké vody a vonných olejů. Finnae, s ruměncem na lících, který není jen dílem tepla, se nechává vést tou zvláštní silou, která ji táhne blíž k Laini. Není to jen o vůli – je to přirozenost, instinkt, něco starého jako samotná láska.

Její lehké kroky ji přivedou až k Laini, která sedí na okraji bazénku. Pohled, který si vymění, je jako tiché svolení. Laini, se srdcem bušícím v hrudi, jemně vztáhne ruku, aby prsty přejela po Finině tváři – letmé pohlazení, které není o nic méně intenzivní než jejich vzájemné pohledy.

A pak se to stane. Bez zbytečných slov, bez otázek. Fin se skloní blíž, a Laini jí vyjde vstříc. Jejich rty se setkají v nesmělém dotyku, který je ale naplněný vším, co obě cítí – zvědavostí, vášní, a především tou něhou, která se mezi nimi rodí jako cosi posvátného.

Na okamžik svět kolem zmizí. Není slyšet šum vody ani praskání svící v lucernách. Je to, jako by jejich polibek otevřel jiný prostor – svět, který existuje jen pro ně dvě. Fin cítí, jak jí tělem probíhá vlna, jako blesk, který je zároveň uklidňující i elektrizující. Laini zase překvapuje hloubka toho všeho – to, jak ji to zasahuje. Nikdy by nečekala, že tahle mladá elfka, dokáže její svět rozechvět tímhle jediným okamžikem.

Když se od sebe konečně odtáhnou, obě zůstanou na vteřinu zaskočené. Laini zírá na Fin, jejíž jemná tvář je teď prozářena něčím, co přesahuje fyzickou krásu – je to světlo jejího nitra, její čisté oddanosti, její lásky k životu, ke všemu dobrému – světlo Faye. A Fin zase vnímá, jak v Laini vidí mnohem víc než jen půvabnou ženu – vidí její sílu, její zranitelnost a tu nespoutanou hloubku, která ji k ní tolik přitahuje.

„Bylo to... správné,“ zašeptá Fin konečně, aniž by věděla, jestli ta slova říká sobě, nebo Laini. A Laini, se zábleskem úsměvu na rtech, jen přikývne, její prsty stále spočívající na Finině tváři. V tu chvíli vědí, že odteď už nic nebude stejné. A ani jedna z nich by to jinak nechtěla.

Finnae i Laini zůstávají chvíli ztichlé, v naprostém propojení, kdy žádná slova nejsou potřeba. Jejich pohledy si povídají mnohem hlasitěji, než by to dovedly věty. Laini, sedící stále na okraji lázně, natáhne ruku, aby jemně přejela po Finině paži. Je to letmý dotyk, jako kdyby zkoušela, jestli ten okamžik není jen snem.

Fin se lehce pousměje a, stále nesměle, položí svou dlaň na Laininu. Je to teplé spojení, které je stejně elektrizující jako jejich první polibek. Pohledy se znovu setkají, a Fin, vedena čímsi hluboko uvnitř, udělá krok blíž. Laini, srdce jí buší tak, že si není jistá, jestli ho Fin neslyší, jemně zatáhne za její ruku.

Fin se podvolí a opatrně vstoupí hlouběji do lázně. Teplá voda obejme její tělo. Laini ji pozoruje, jak se usazuje naproti ní, a nemůže odtrhnout pohled.

Pohled na Fin, jejíž štíhlé tělo je napůl zahalené párou a vodou, ji připadá téměř jako zjevení. Jemné linie jejího obličeje jsou v tom tlumeném světle něžné a zároveň nezvykle odhodlané. Její oči, ty jasné, elfské pronikavé oči, Laini znovu a znovu připomínají, proč ji tahle dívka od začátku fascinovala.

Fin pozvedne ruku a jemně položí dlaň na Laininu tvář. Její dotyk je lehký, ale je v něm všechno – vděčnost, touha, a dokonce i trochu strachu. "Nevím, co to znamená," přizná Fin tiše, téměř jako by se bála, že vyslovení těch slov ten moment zlomí.

Laini, která cítí, jak se její dech zrychluje, položí svou ruku na Fininu. "Nevím, kam nás to zavede, ale vím, že teď chci být tady... s tebou." Její hlas je tichý, hluboký a melodický.

Znovu se políbí, tentokrát s větší jistotou, s větší intenzitou. Je to polibek, ve kterém se ztrácí čas i místo. Laini cítí, jak se její ruce pohybují po Finině těle – jemně, s úctou, jako by se dotýkala něčeho posvátného. Fin, trochu překvapená vlastní odvahou, přitáhne Laini blíž. Jejich těla se spojí v objetí, které je naplněné nejen vášní, ale také něhou.

První doteky jsou opatrné, zkoumavé, jako kdyby obě teprve poznávaly svět, o kterém netušily, že existuje. Laini se prsty dotkne Finina boku, pak jejího pevného břicha. Její dlaň se zastaví na jemné křivce Finina hrudníku, kde cítí její bušící srdce. "Tvoje tělo..." zašeptá Laini, neschopná najít správná slova. Fin jen tiše přikývne, její dech je mělčí, ale neuhne pohledem.

Voda kolem nich vře pocity, které obě pohlcují. Je to moment, který je stejně tělesný jako duchovní, naplněný důvěrou, krásou a intimním propojením. A když jejich rty opět splynou v polibku, vědí, že se stalo něco, co obě navždy změní.

Když se Fin a Laini přitiskly k sobě, jejich kůže byla horká nejen díky vodě, ale i jejich vzájemné blízkosti. Fin se zhluboka nadechla, očima zavřenýma, a nechala se pohltit intenzitou toho okamžiku. Pak ale pocítila zvláštní, lehké šimrání na svém břiše. Zmateně otevřela oči a pohlédla dolů. Vzduch mezi nimi byl stále naplněný napětím, ale její zmatený výraz nevydržel dlouho.

„To… to mě šimrají?“ zeptala se Fin tiše, přičemž se jí koutky úst začaly cukat v potlačovaném smíchu.

Laini, která si okamžitě uvědomila, co Fin myslí, zrudla. „No… asi ano,“ přiznala, i když se snažila působit sebejistě. „Promiň, nevěděla jsem, že elfky jsou tak citlivé.“ Její pokus o důstojnost byl zcela zmařen, když se i jí na tváři objevil úsměv.

„Ne, ne, to je v pořádku,“ ujistila ji Fin, i když se jí ramena otřásala smíchem. „Je to… roztomilé.“ Hlas se jí trochu třásl, protože se snažila nesmát moc hlasitě, aby nezkazila atmosféru.

Laini na ni zkoumavě pohlédla, pak se sama rozesmála. „Takže roztomilé, jo?“ Trochu se posunula, čímž způsobila další jemné šimrání, a Fin se okamžitě zakřenila.

„Dobře, dobře, přestaň!“ prosila Fin se smíchem, který teď zněl úplně otevřeně. „

Laini si rukou zakryla ústa, ale její zvonivý smích se nedal skrýt. „Nevěděla jsem, že tě můžu takhle snadno odzbrojit.“

„Některé zbraně jsou nepředvídatelné,“ odpověděla Fin se smíchem a položila čelo na Lainino rameno, aby se trochu uklidnila.

Když jejich smích odezněl, zůstaly v tiché blízkosti, těla stále přitisknutá. Bylo to, jako by se jejich smích stal mostem mezi jejich nejistotou a důvěrou. Laini pohladila Fin po zádech a usmála se. „Možná to bylo hloupé, ale… cítím, že jsme tím trochu blíž.“

Fin se na ni podívala s něžností v očích. „Já taky.“ Pak se trochu ztišila, a s lehkým úsměvem dodala: „Ale vážně, příště mi dej vědět, že máš takovou tajnou zbraň.“

Obě se znovu rozesmály, a ten moment byl prosycen nejen vášní, ale i tím zvláštním druhem humoru, který sdílí jen ti, kdo jsou si opravdu blízké.

Chvíle, kdy smích dozněl a zůstalo jen šplouchání vody, byla nabitá elektrickým napětím. Obě se dívaly jedna na druhou, každá ve svém vlastním boji s otázkou, co se stane dál.

Fin měla pocit, že jí celé tělo hoří – nejen od horké vody, ale z intenzity pohledu, kterým ji Laini obdarovávala. „Udělej něco,“ šeptal její vnitřní hlas, ale přesto váhala. Byla to přece Laini, moudrá, krásná, téměř nedotknutelná, a ona jen mladá elfka. Ale ta váhavost byla jen tenkým povlakem přes její rozhodnost – ne proto, že by nevěděla, co chce, ale proto, že jí na tom tak záleželo.

Laini se dívala na Fin s něhou, která v sobě nesla zkušenost i jemnou nejistotu. Byla si vědomá toho, jak mocný je tenhle okamžik – jak by ho mohla posunout dál, ale zároveň si uvědomovala, že každý krok má svou váhu. Bylo to, jako by svět v tu chvíli zadržel dech.

Fin, poháněná směsicí nervozity a rozhodnosti, udělala první krok. Přiblížila se o kousek blíž, jejich kolena se dotkla pod hladinou vody. Natáhla ruku a jemně přejela konečky prstů po Lainině tváři, sklouzla přes její lícní kost a dál, ke krku. Laini zatajila dech, když ucítila ten dotek.

„Mohu?“ zašeptala Fin, její hlas byl sotva slyšitelný, ale zároveň pevný.

Laini se na ni dívala s hlubokým pochopením. Nebyla si jistá, jestli má Fin na mysli jen další polibek, nebo něco víc, ale věděla, že odpověď je stejná. Přikývla, její oči se leskly důvěrou a touhou.

Fin se k ní naklonila a jejich rty se znovu setkaly, tentokrát pomaleji, hlouběji. A potom, když se jejich těla přiblížila ještě víc, byla to Laini, kdo jemně položil dlaň na Fiino břicho. Její ruka putovala váhavě, ale s jistotou, přes hladkou, pevnou kůži až k Fininu klínu.

Fin zalapala po dechu, její hlava padla na Lainino rameno, a když se znovu podívala na Laini, v očích měla něco mezi údivem a radostí. „Ty víš přesně, co děláš,“ zašeptala a jemně se zasmála.

Laini se usmála, sklonila hlavu a políbila ji na čelo. „Jestli chceš, abych přestala…“

„Ne,“ přerušila ji Fin, její hlas byl roztřesený, ale plný odhodlání. „Nepřestávej.“

A tak mezi nimi začal tanec důvěry a objevování, ve kterém se zkušenost setkávala s touhou, jemnost se mísila s vášní, a svět za zdmi lázně přestal existovat.

Když se Fin rozhodne opětovat Laininy dotyky, její pohyby jsou přirozené, pomalé a zcela jemné. Prsty se sklouznou po Lainině horké kůži, její ruce se přitisknou na měkké, ale pevné bříško, jak ji vnímá celé, jak se jejich těla téměř přitisknou k sobě. Finnae má k tělu Laini přirozený respekt, vnímá její křivky a hebkost, stejně tak její sílu, která ji přitahuje každým pohybem.

Každý jejich dotek, každé pohlazení je podtrženo jemnou elektrizující energií, která mezi nimi víří. A přitom, jak Fin pokračuje v této hře dotyků, pozvolna zjišťuje, že její vlastní tělo odpovídá na Laininy pohyby stejnou touhou. Obě jsou jemné a zároveň odvážné – jemnost v dotecích, ale odhodlání neustoupit. Tento moment mezi nimi je symbolem toho, jak si obě postupně otevírají cestu k něčemu víc, k něčemu, co je víc než jen fyzické spojení – je to moment, kdy se setkávají duše.

Když se Fin a Laini zvedají z lázně, voda ještě jemně stéká po jejich kůži, a každým krokem, který udělají, je z jejich těl cítit horko a vlhkost. Vstoupí do ložnice a okamžitě je pohltí útulné, intimní prostředí. Fin se zastaví u rohu místnosti, kde uvidí keř rozmarýnu, který v tomto chladném, severním kraji nemá být. Je to zvláštní a fascinující, něco, co ji mírně vytrhne z momentálního omámení.

„Rozmarýn?“ Fin se tiše zeptá a podívá se na Laini, která zvedne obočí a s úsměvem přikývne.

„Ano, vždycky jsem si přála, aby tady byl. A vždycky mi to připomíná vůni teplých letních večerů na jihu,“ říká Laini, její hlas zní tak klidně, jak se cítí, když je ve své komnatě, obklopena těmi malými věcmi, které jí dávají pocit domova.

Vůně rozmarýnu se šíří celou místností, ale její sladce ostrý nádech neubírá nic z teplého, slaného vzduchu, který proudí otevřeným oknem. Moře je blízko, a teď, když se stmívá, se vzduch zdá být těžší, plný večerního ticha, s nádechem soli a vzdálené bouře. Fin se podívá ven, na širé moře a pak zpět na Laini, která se s úsměvem přibližuje k ní.

„Čas letí jinak, když jsi tady,“ říká Laini a její hlas je něžný, napůl vyprávění, napůl výdech touhy. Fin se přistihne, jak se ztrácí v pohledu na její tělo, které je ještě stále horké a vlhké od lázně. A přitom, když se na ni podívá, najednou má pocit, že zná vše, co je v Laini – od každé její jemnosti až po vnitřní sílu, kterou jí teď sdílí.

„Já… vůbec nevím, jak dlouho jsme tam byly,“ přiznává Fin a podívá se na Laini. „Měla jsem pocit, že to trvalo jen několik okamžiků.“

„Vůbec to nevadí,“ odpoví Laini s vřelým úsměvem a přistoupí k ní blíž. „Chtěla jsem, abys tu byla se mnou. A teď… tady jsme.“

Fin ji tiše pozoruje, než se podívá k oknu. Měkké světlo zapadajícího slunce proniká skrz okno a zahaluje místnost jemným, zlatým nádechem. Vzduch voní po moři a zůstává chladný na kůži, když se chystají přejít k posteli. Vše kolem nich zpomaluje, až se zdá, že nic jiného neexistuje. Jen ta místnost, vůně rozmarýnu a přítomnost Laini.

Fin se pomalu posadí na kraj postele, jemně se opírá o měkký polštář. Pohled jí padne na noční stolek, kde leží kniha Věčný květ – sbírka Silmë od Elëi. Něco ji na ní přitahuje, a tak se k ní nakloní. Laini si toho všimne a s úsměvem, který nese jemné náznaky tajemství, řekne: „Ráda ti něco přečtu.“

Otevře knihu a začíná tiše číst.

„Růžová vůně noci,
v našich očích se ztrácí
tichý svit měsíce...“

Finina ruka automaticky hladí stehno její družky, když poslouchá Lainin klidný hlas. Vzduch kolem nich je teplý, nasycený vůní moře a rozmarýnu. Ta vůně je intenzivní, jakoby vycházela nejen z místnosti, ale přímo z Laini, z jejích olejů a koupelí, které pravidelně užívá. Fin cítí, jak se to vše mísí s teplým vzduchem, který proudí oknem, jak ve vzduchu visí něco zázračného a neodvratného.

Když Laini pokračuje ve čtení, její hlas zní stále jemněji, ale i silněji. Finina mysl je zahalena do poklidného souznění a vnímá každé slovo, každé písmeno. Laini se teď trochu nakloní, stojí před Fin, její klín těsně u její hlavy, s jemnými měděnými chloupky, které se v lesku svíček třpytí. Finina ruka se k němu téměř bezmyšlenkovitě natáhne, její prsty jako by chtěly zachytit vůni a dotek, co je mezi nimi.

Najednou, jakoby vedená nějakým neodvratným pudem, se Finina tvář vášnivě přitiskne k půlelčinu klínu. Učiní to tak plynule, že si ani neuvědomí, kdy přesně to udělala, ale teplý, vlahý dotek její tváře o Laini jí dává pocit, že je doma. Její rty se dotknou Laininy vulvy a v těch polibcích cítí veškerou důvěru, kterou mezi sebou sdílí, i celou hloubku svých citů. Fin je vtažena do jemnosti, která v sobě nese jakýsi prastarý klid a sílu.

Laini, která stále drží knihu, cítí, jak její ruce už nemohou dál klidně držet stránku. Kniha jí sklouzne z prstů a dopadne na podlahu, ale než spadne, její ruce se najednou, skoro v zoufalství, položí na Fininu zlatou hlavu. Ruce se do jejího světlého vlasu zaboří s nádechem nežnosti a její prsty začnou jemně, téměř bezmyšlenkovitě, hladit Fininu hlavu.

„Ty...“ Laini zašeptá, a Fin cítí v jejím hlase vše, co nedokáže říct slovy. Vzdychne, jak je jí náhle víc, než jen slova schopna vyjádřit.

V tuto chvíli není nic víc než jen tato přítomnost, a když se Laini opře o Fininu hlavu, cítí v ní klid a hluboké spojení. Fin zůstává tak blízko, jak jen může, a její rty se opatrně dotýkají Laininy vulvy znovu a znovu.

Obě zůstávají v tichu, jakoby se celý svět kolem zastavil. Fin stále sedí na kraji postele, její tvář jemně spočívá v Lainině klíně, cítí teplo a jemnost její pokožky, která má něco, co je jiné než cokoliv, co kdy zažila. Každý její dech je hluboký, naplněný vzrušením, ale také pokorou k tomu, co prožívá. Tělem jí prochází příjemné napětí, jak se úplně odevzdává tomuto okamžiku, který je víc než jen touha – je to spojení.

Laini si v tuto chvíli uvědomuje, jak se její srdce zrychluje, jak jí jemně, ale pevně prsty hladí Fininu hlavu, jak se její ruce neúmyslně stahují k jejímu tělu, jakoby se jí nedokázaly vzdálit.

Pomalu, s naprostou něhou, Laini stlačí Fin na polštáře a poklekne před ní na zem, její oči se setkávají s těmi Fininými, a v tom pohledu je něco, co je silnější než cokoli jiného. Důvěra, něha, láska a touha, všechny tyto pocity se v jejím těle spojují a probíhají, jak se skloní nad Fin, vnímaje teplo, které vyzařuje z její pokožky.

„Fin...“ zašeptá Laini, její hlas tichý, ale zcela oddaný. Laini nečeká, jemně, ale rozhodně se dotkne Finina hladkého klínu, cítí, jak se kůže pod jejími prsty napíná, jak je každý dotek novým objevem. Chvíli si s ní hraje, vnímá každý kousek její pokožky, každý vzrušující pohyb, který je pro ni úplně nový.

Když Laini cítí, jak Finina kůže reaguje na její doteky, její rty klesnou k jejímu klínu a jemně, velmi něžně ji políbí. Tato chvíle je jiná než všechny předchozí. Nejde jen o touhu, jde o lásku, o spojení, které je jemné a vřelé. Laini cítí, jak jí tělem projíždí vlna intenzivního vzrušení, ale i ohromné něhy, jak si tuto chvíli uchovává v srdci.

Fin zůstává zticha, její tělo na okamžik ztuhne, ale jen proto, že vnímá každý detail, každé přitisknutí, každou jemnou vlnu Lainiiny pozornosti. Poté se pomalu uvolní, její rty se zachvějí v tichém vzdechu, jak tělo odpovídá na Laininy polibky, na její doteky.

„Ty jsi... tak nádherná,“ zašeptá Laini, její slova jsou tichá, ale naprosto zřejmá v tomto okamžiku. Je to slib – slib lásky, slib, že tento okamžik je jen jejich.

Minuty plynou v naprostém tichu, jediný zvuk, který se prolíná vzduchem, je jemné šumění moře, které se vzdaluje kdesi hluboko dole, pod vysokým útesem. Zbývá už jen teplý vzduch naplněný vůní rozmarýnu a moře, tiché, ale hluboké vzdychání Fin. Její tělo reaguje na každý polibek, na každý dotek, jak se pomalu odevzdává, jak se její vnitřní svět vyplňuje něhou a vzájemnou blízkostí.

Fin se dívá ven velkým oknem, jak se nebe mění do hluboké tmy, jak první hvězdy začínají vycházet. Přesto v tuto chvíli její svět není temný. Je to svět, ve kterém je vše zlatavé, prozářené vnitřním světlem. Nezáleží na temnotě venku, protože v této místnosti, s Laini u ní, je vše jasné a čisté. Neexistuje nic, co by je mohlo přerušit, nic, co by je mohlo vytrhnout z tohoto propojení.

Laini, jak cítí Fininu kůži, jak jemně líbá každý kousek jejího těla, ji stále více žádostivě hltá pohledem i doteky. Vnímá, jak zůstává její pokožka jemná, jak každá kapka vody, která se zachytila na Finině těle, dává prostor nové hře, nové intimitě. Pokaždé, když ji políbí, se Laini zaměřuje na detaily, na jemnost, na dokonalost, kterou je Fin pro ni, na její jedinečnost.

Když se Fin uvolní a nechá se unášet tímto vnímáním Laini, s tichým vzdechem se její rty otevřou, jak cítí, že její vnitřní svět je neuvěřitelně vřelý a vázaný do něčeho hlubokého a nevyslovitelného. Tento okamžik není jen o tělesnosti, ale o souladu duší, o tom, jak se jejich srdce a těla vzájemně propojují v něžnosti, kterou ani jedna z nich nikdy nezažila.

A pak, když už Laini nepolíbí Fin jen na jejím klínu, když se její ruce začnou jemně přesouvat nahoru k jejímu bříšku, postupně k pevnému, jemně se vlnícímu poprsí, jejich doteky se stávají stále více vyjádřením jejich nevyřčené lásky. Laini cítí, jak se Fin úplně odevzdává její pozornosti, jak se její tělo začíná vznášet mezi láskou a touhou.

Laini se tiše posune na kraj postele a jemně si položí hlavu na polštář vedle Fin. Chvíli jen leží, dýchají v jednotném rytmu, cítí se teple a v bezpečí. Jejich těla se stále jemně dotýkají, ale žádná slova teď nejsou potřeba. Hlavní je ticho, které mezi nimi visí, jak se vzduch naplňuje jejich vzájemným vnímáním.

Po několika chvílích ticha, kdy obě cítí blízkost té druhé, se Laini nakonec otočí k Fin a tiše se usměje. "Tohle... tohle nebylo něco, co bych očekávala," řekne potichu, její hlas zní neobvykle klidně, ale přesto v něm cítí jemnou zvědavost. "Ale ani jsem si to nepřála zastavit."

Fin se otočí na bok a dívá se na ni s úsměvem, i když je její pohled stále trochu unavený, jako by se chtěla ztratit v těchto chvílích, kdy všechno ostatní zůstává mimo. "Nečekala jsem to... vůbec. Myslela jsem, že..." její slova se trochu zadrhnou, než se zasměje a jemně se dotkne Laininy ruky. "Že to bude složitější. Ale... je to jiné, přirozené.

Laini se zasměje, její smích je tichý a svůdný. "Je to... jako sen. Něco, co se děje v tom nejlepším snu, ale teď už to není sen. Je to skutečné."

Fin tiše přikývne a její ruka se znovu posune k Laininým prstům. "Tak... co teď? Co to vlastně znamená?" zeptá se tiše, její slova jsou plná záměrné váhavosti, ale i zvědavosti.

Laini chvíli mlčí, její prsty se dotýkají těch Fininých, než nakonec tiše odpoví: "Znamená všechno."

Fin na okamžik zavře oči, vnímaje slova a hluboce si je uchovávající. "Pak je to všechno... co jsem potřebovala vědět," zašeptá, jak se opět přitiskne k Laini a cítí její teplo, její přítomnost.

Laini ji obejme, její paže se omotají kolem Fin a přitáhnou ji k sobě. "Pak to tak zůstane," říká jemně, její dech je klidný, ale v jejím srdci je stále něco silného. "Vždycky, kdykoli budeš připravená, tu budu."

Fin se uvolní v Lainině náruči, cítí se v bezpečí, a přesto má v sobě stále pocit něčeho nového, co se teprve začíná rozvíjet. "Jsem připravená teď," odpoví tiše, a její rty se znovu, i když pomalu, přitisknou k těm Laininým.

A tak, v tichu a v teple místnosti, mezi nimi plynou chvíle, které jsou jen jejich. Bez nutnosti slov, s jediným vědomím, že to, co se právě stalo, je začátek něčeho nepoznaného a nádherného.

Pak se Laini podívala ven, zcela ponořená do pohledu na nekonečný horizont, jak se moře stéká s oblohou. Opřela o parapet a zadívala se na nekonečné moře, jehož šumění se ztrácelo v dálce. Ve vzduchu visela vůně rozmarýnu a mořské soli, jak se vánek zvedal k oknu. Pohlédla na obzor, kde se tma začínala pomalu šířit nad hladinou, a s tichým úsměvem si povzdechla: „Moře je jako věčnost, Fin... jeho vlny, jak přicházejí a odcházejí, nikdy nepřestanou. Je to... nekonečná krása.“

Fin se mezitím pohnula na posteli a její pohyb byl něžný. Lehla si na záda, její hlava byla pod Laini, a tím záměrně přitáhla pozornost k jejímu klínu. Laini, stále opřená o parapet, pocítila okamžité a intenzivní zjevení, když uviděla Fin v takové poloze. Fin byl tak dokonale krásná – její tělo v každém detailu vypadalo jako dar, jemné a silné zároveň.

Fin se naklonila k Laini a její rty našly cestu zpět k její vulvě, jemně se přisávaly k teplé, pokožce, která byla tak blízko její tváře. Laini se zastavila, jak jí došlo, že nemůže mluvit, jak se jí hlas zadrhl, ztracený ve vlně touhy a něžnosti.

Fininy rty se jemně pohybovaly po té nejintimnější části Lainina jejího těla, což pro Fin znamenalo více než slova – bylo to vyjádření náklonnosti, odevzdání se té druhé. Každý pohyb, každý dotek byl uctěním a přijetím, jako kdyby to, co obě prožívaly, bylo posvátné.

Laini tiše vzdychla a její rty se zadrhly. Moře a veškeré filozofické úvahy o nekonečnosti se zdály vzdálené a nepodstatné. V tuto chvíli existovaly jen jejich dva světy, prolínající se ve vzájemné vášnivé harmonii.

Po chvíli, kdy Fin jemně líbala Laininu vulvu, Laini pomalu změnila polohu. Otočila se, ale zůstala nad ní, jejich těla byla stále propojena v naprosté důvěře a odevzdanosti. Fin, bez přerušení, pokračovala ve svých něžných polibcích, zatímco Laini opatrně poklekla nad ní, aby se dostala do stejné pozice.

Laini se opřela rukama o postel, vnímala jemný dotek Fininých svalnatých stehen, jak se jimi její ruce pohybovaly, než je laskavě pohladila. Fininy nohy byly pevné, ale v téhle poloze jemné a citlivé a lehce se rozevřely. Laini se s láskou sklonila k její vulvě, rty opatrně vklouzly mezi její měkké a horké tvary, aby jí oplatily všechny něžné doteky, které předtím dostala.

Fin cítila, jak se do ní Laini ponořila, jak její rty a jazyk, stejně jemné a vnímavé jako její vlastní, objevovaly každý záhyb a křivku jejího těla. V této pozici nebylo nic jiného než oni dva, vzájemně se objevující, prozkoumávající, s naprostou úctou a láskou k sobě navzájem. Svět se pro oba zastavil, splynul v jeden jediný okamžik, kde neexistovalo nic jiného než tělo, vášeň a vzájemná důvěra.

Finnae pomalu a něžně klouzala svými prsty po zádech své milenky, která se pod jejími pohyby vlnila jako hladina klidného jezera. Když se její prsty dostaly až k dolní části, kde Laini cítila jemné pnutí v pánvi, Fin se zastavila. Pohlazení bylo opatrné, laskavé, jako jemné doteky vánku, který hladí kůži. Cítila, jak Laini zareagovala – na okamžik jakoby ztuhla, a pak se její tělo znovu uvolnilo do měkkosti a důvěry.

Fin se zlehka dotkla oblasti, která byla dalším přirozeným pokračováním Laininy ženské krásy, kousek kůže, který byl vždy citlivý, ale nikdy nevystavený žádné neúctě. Její dotek byl něžný a láskyplný, jemně hladil těsně kolem, kde se tělo zužovalo k zádům a pánvi. V každém pohybu bylo něco mimořádně citlivého a zároveň naprosto přirozeného, nic, co by se zdálo být cizí nebo nepohodlné. Byla to jen další projev jejich vzájemné důvěry, vědomí, že jejich těla mohou být jedním, propojená v tomto okamžiku, plném jemnosti a respektu.

Fin se ve své něžnosti nehnala za ničím víc než za citem, který chtěla Laini poskytnout – tichý a pečující, bez jakéhokoli spěchu, jen naprostý soulad mezi nimi dvěma. Laini reagovala s klidem a otevřeností, její tělo se stávalo stále vděčnější těmto jemným dotekům, které znamenaly něco mnohem hlubšího než jen fyzický kontakt. Bylo to vyjádření lásky, něhy a vzájemné úcty – obě byly v tomto okamžiku úplně otevřené a přítomné, bez jakýchkoli bariér.

Po dlouhé chvíli plné lásky a vzájemného objevování se Laini pomalu přesunula vedle Fin, ale jejich těla zůstala propojená. Jejich dech se stále mísil, rychlý a těžký, jako ozvěna všech těch pocitů, které mezi nimi právě proudily. Fin zvedla ruku a přejela po Laininých zádech, cítíc horkou kůži, jemný třpyt potu a tep života, který byl tak blízko jejího vlastního.

Laini se sklonila k Fin a políbila ji na čelo, na tvář, na rty. Každý polibek byl plný vděčnosti, jemnosti a bezmezné lásky. "Jsi nádherná," zašeptala, její hlas byl tichý. Fin se usmála, její oči zářily ve světle měsíce, které se přes záclony vpíjelo do místnosti.

Pomalu se k sobě přitiskly, jejich těla znovu našla svůj rytmus. Laini se přizpůsobila Fininu pohybu, jejich stehna se lehce dotýkala, a když se jejich boky setkaly v jediném okamžiku dokonalého propojení, svět se na chvíli zastavil. Fin zhluboka vydechla, její ruka se zatnula do Lainina boku, jako by chtěla zadržet ten okamžik navždy. Laini se slabě zachvěla, její rty se samy rozevřely v němý výkřik rozkoše.

Jejich pohyby byly nejprve jemné, jako tichý vánek, ale postupně sílily, až se změnily v mocné vlny, které spláchly všechno kolem. Fin se snažila zachytit každý okamžik – vůni rozmarýnu, kterou cítila všude kolem sebe, jemnost Laininy kůže, hebkost vlasů, které ji občas šimraly na tváři. A pak to přišlo. Náhle, bez varování, jako blesk, který rozjasní oblohu. Obě dosáhly vrcholu současně, jejich těla se prohnula a v jediném okamžiku se spojila v dokonalé harmonii.

Laini se zhroutila na Fin, jejíž tělo se ještě chvíli chvělo doznívající extází. Jejich rty se znovu našly, tentokrát však ne s touhou, ale s klidem, jako dvě řeky, které se po dlouhém putování konečně setkaly. "Miluju tě," zašeptala Laini. Fin jí odpověděla stejně, její hlas byl tichý, ale jistý.

Obě zůstaly ležet v měkkém světle měsíce, srdce jim stále bušila v jednom rytmu. Noc se kolem nich zavřela jako teplá náruč a jejich láska naplnila každý kout místnosti, každý jejich dech, každý okamžik, který jim zbýval do úsvitu.

Jak ležely vedle sebe, jejich těla se ještě jemně dotýkala, Fin vnímala, jak se Lainina hruď pomalu zvedá a klesá s každým jejím dechem. Její ruka lehce spočívala na Lainině pase, prsty vnímaly teplo její kůže. Po tak bouřlivém zážitku zavládlo mezi nimi hluboké ticho, ale bylo to ticho plné bezpečí, porozumění a klidu.

Laini se trochu pohnula, aby se opřela o loket a zadívala se na Fin, jejíž pohled byl stále zastřený doznívající euforií. Jemně jí odhrnula pramen blonďatých vlasů z čela. "Teď už tě nikdy nepustím," řekla tiše, ale její hlas byl pevný, jako by právě pronesla slib, který bude navždy držet.

Fin se usmála, její oči zářily tou zvláštní jiskrou, kterou Laini u ní tak milovala. "Nikdy jsem nepatřila nikomu jinému než tobě," odpověděla a jemně políbila Laini na rty.

Když se po jejich společném vrcholu jejich těla uklidní a jejich dech se ztiší, Laini, která cítí neuvěřitelný klid a spojení, náhle zavře oči. Přijde k ní obraz – živý, jasný, jako by ji Faye samotná oslovila. Vidí Finnae v jasném světle, zářící, s Palcátem světla v ruce, v lesklé paladinské zbroji, chránící slabé a bojující proti temnotě. Cítí hřejivé teplo, jakoby z doteku samotné bohyně.

Když vidění skončí, Laini zůstane chvíli ohromená a hledí na Fin, která leží vedle ní, napůl zahalená stínem a světlem měsíce. Vidí v ní víc než jen svou milenku – vidí budoucí bojovnici světla, někoho, kdo změní svět. Ale místo aby to hned prozradila, jemně se k ní přitulí a zašeptá: "Faye mi ukázala něco nádherného... Ale řeknu ti to, až přijde čas. Teď chci jen být s tebou."