Švec, Šemík a Gryf

Za časného jitra jsme dorazili k Orikovi na loď. Měli jsme radost, že se našemu přítel již daří lépe. Ač jsme si byli celkem jisti, že naše akce proběhla v klidu, chtěli jsme se raději na pár dní ztratit z města. Tak zatímco elf s hobitem šli hledat loď, na které bychom město opustili (přišlo nám to rozumnější,než odcházet branou) převyprávěl jsem Orikovi, co se u Percivala stalo a předal jsem mu měšec, který jsme v domě našli. Bylo v něm víc, než Orik odevzdal a tak jsme kromě slíbené odměny dostali něco navíc. Každý celkem 60 grošů a nikdo ani groš navíc.

Pak u boku Throrova kladiva přistál malý, rybářský člun a na něm starý rybář a moji dva druhové. Nasedl jsem k nim a vyrazili jsme k severnímu břehu jezera. Cesta byla dlouhá a nudná, neboť jsme v rybářově přítomnosti tlachali o nicotnostech.

Jenže i tak se Bowdevan rozhodl, že rybáře usmrtí. Jednak aby zamezil důkazům o našem odjezdu z města a taky, aby ušetřil 10 grošů. Bohužel ale, rybářovo tělo ihned kleslo ke dnu a tak o oněch 10 grošů náš elf stejně přišel.

Plavba trvala skutečně celý den, tedy jsme ukryli člun a kousek dál od břehu jsme se utábořili. Neměli jsme co jíst a ulehli jsme tedy s prázdným žaludkem. Ráno vstal Bowdevan dřív a chytil nám k snídani pár ryb. Ale bez koření nestály ryby za nic a nakonec jsme byli všichni rádi, za bochník sýra, který jsem odnesl z Percivalovi kuchyně. Kam ale dál? Věděli jsme že několik kilometrů severně vede obchodní stezka mezi Nimerem a Viterionem a po krátkém dohadování jsme se na nic vydali.

Původní plán byl dojít po cestě k řec Slzná a po ní na sever do Tarany a tam se na pár týdnů schovat, ale sen, který jsem druhé noci měl mi připomněl, že není už čas na zdržování a musíme se rychle vrátit do Nimeru a varovat krále.

A tak jsme třetí večer dorazili do útulného hostince a byli jsme rádi, že po dlouhé době nebudeme muset spát v lese. Akorát u večeře vtrhnul do sálu uštvaný muž a volal cosi o nestvůře, která ho přepadla v lese na cestě. S elfem jsme nečekali ani dvě vteřiny a ihned jsme vyběhli ven. Hobita jsme nechali v hospodě. Bowdevan ještě nalezl mužovi stopy a vydali jsme se po nich. Ten muž musel být skutečně k smrti vyděšený, protože běžel několik kilometrů téměř ve sprintu.

Prodírali jsme se lesem a dost se už setmělo, když jsme před sebou viděli světla několika pochodní. Hlasy nám prozradili, že se nejspíš jedná o skupinku vesničanů, kteří narazili na opuštěný obchodníkův vůz. Elf je chtěl postřílet, ale rozhodl jsem se zkusit to po dobrém a vylezl jsem ze křoví rovnou ke skupině.

Rozmluva byla krátká, požádal jsem je, aby všechno na voze nechali a vrátili se pokojně domů. Čtyři chlapy si zjevně na trpaslíka věřili, ale pohled na mou sekeru je poněkud zneklidnil. Povolali největšího hromotluka, kterého jsem snad kdy viděl aby si se mnou dal páku o tom, komu nález připadne. Vzhledem k tomu, že můj protivník byl velký asi jako dva a půl trpaslíka, věřili, že nemám šanci. Leč zvítězil jsem a to se kolohnátovi nelíbilo. Vrhnul proti mě bednou na které jsme hráli. Byl jsem ale rychlejší než čekal a Aardem, jsem mu bednu vrátil a omráčil ho. V tom zasvištěly šípy a dva ze soupeřů zakolísali. Po krátké chvíli leželi všichni na zemi a jen jeden z nich byl naživu. ale vyslýchat ani mučit ho nemělo cenu. Byl to jen hloupý, chudý vesničan, který nevěděl nic a i on po krátké době zhynul. Bowdevan si ještě z opuštěného vozu vzal dva páry bot (neboť obchodník byl zjevně ševcem) a vrátili jsme se do hospody.

Filibert mezitím nelenil a zjistil od kupce, že je ševcem, který má namířeno do Nimeru na velký jarmark. Smluvil s ním, že se pokusíme zachránit zbytek jeho nákladu a doprovodíme ho do města, kde nám na konci jarmarku vyplatí deset procent své tržby.

Ráno jsme tedy vyrazili opět po stopách včerejšího ševcova běhu a brzy jsme dorazili na místo přepadení. A hle: Na zbytcích vozu seděl mladá gryf a hodoval na zbytcích našich včerejších nepřítel. Ihned jsme se na něj s přáteli vrhli, ale boj s gryfem, létajícím tvorem, byl pro nás něco nového a i když jsme mu dokázali pár ran uštědřit, uletěl nám.

Nechali jsme ševce na místě a sami se vydali za obludou. Vedly nás krvavé krůpěje, které za sebou poraněný netvor zanechával. Vystoupali jsme na nevysoký kopec a na něm jsme spatřili veliký kus skály trčící k nebi. Bylo zřejmé, že jsme u Gryfova hnízda. Filibert se s provazem kolem pasu vydal šplhat nahoru, neboť jinou cestu jsme nenašli. Posunky nám dal najevo, že gryf je na místě, ale hobita nevidí, tedy jsme po hozeném laně začali šplhat.

Dostali jsme se asi dva metry na gryfa, který, nic netuše, odpočíval ve svém hnízdě. Opět jsme svorně zaútočili a překvapili “pána domu”, kterak si líže rány. Boj byl tuhý, ale postupně jsme viděli, že gryfovi dochází síla. Tu se ale odhodlal k poslednímu pokusu o úlet. Napjal jsem v sobě všechnu sílu a soustředění a mrštil jsem po něm svou velkou sekeru. Bohové všech národů stáli při nás a trefil jsem. K padlému netvorovy pak přistoupil Bowdevan a zkušenou ranou svého stříbrného meče ukončil jeho život.

Filibert pak nabral z netvorova chřtánu flakón plný jeho jedovatých slin a Bowdevan našel několik desítek neporušených per, které se rozhodl využít pro své šípy. Cestou dolů jsme v malé jeskyni našli pozůstatky jakéhosi bojovníka a k hobitově radosti i pěkně dělaný tesák, který mu od té doby louží za meč.

Ševce jsme našli u rozbitého vozu, ale naštěstí tolik zboží nevezl a tak jsme se o náklad podělili. Máme před sebou pár dní pochodu do Nimeru. Snad nám půjde někdo naproti, abychom zjistili, není-li po nás sháňka. Snad ne...