Šerý les

To ráno jsem se probudil na tvrdé lavici. Okamžitě jsem poznal, že jsem v hostinci a že pod stolem leží ve zvratkách Filibert. Z nějakého neznámého důvodu se mě totiž pokusil stáhnout na zem, ale Aardem jsem ho poslal o kus dál. Hospodský, který zrovna uklízel nálevnu po nás chtěl zaplatit útratu a jelikož jsme si nepamatovali ze včerejšího večera zhola nic, zaplatili jsme. Dohromady snad třicet grošů, což na zapadlou vesničku u Šerého lesa byly dost hříšné peníze. Ale nedalo se nic dělat. Paní hostinská přeprala Filibertovi oblečení a šli jsme hledat elfa.

V patře nad lokálem byly tři pokoje a věděli jsme, že jeden z nich je náš. Bohužel hned ten první to nebyl a Filibertovi, který otevřel dveře se naskytl pohled na kopulující pár a s omluvou ihned zavřel. Druhé dveře byly zamčené a ve třetím pokoji byl skutečně Bowdevan, který se (narozdíl od nás) zjevně vyspal dobře.

Po snídani se Filibert šel projít a natrhat si léčivé kytky, zatímco já s Bowdevanem jsme hledali místního lovce, od kterého jsme chtěli získat nějaké další informace o lese, kam jsme se odpoledne chystali.

Starý a smrdutý lovec nám ale vlastně nic nového neřekl a tak jsem sám šel zpět do vsi. Bowdevan pak našel na kvetoucí louce spícího Filiberta a následovali mě do hostince. Objednal jsem nám a zaplatil jídlo na cestu a po rychlém obědě jsme vyrazili vstříc lesu. Jak jsme za chvilku zjistili, “naše” vesnice byla poslední před hvozdem, kolem jehož stromů byl neobdělávaný pás louky. V místech, kde cesta vcházela pod stromy byl postaven kamenný portál, zjevně elfí práce. Nebyl ale čas obdivovat architekturu a pokračovali jsme po cestě, která byla ne často, ale dobře udržovaná.

Cesta lesem nebyla příjemná. Vládlo v něm šero a dusno a když jsme odhadli čas večera, začal se Bowdevan ohlížet po místě k táboření. Tu na nás z houští promluvil neznámou řeší cizí hlas. Jelikož se jednalo o elfštinu, Bowdevan se dal s cizincem do řeči. Po pár dlouhých minutách se ukázalo, že kolem nás je na deset elfů s napřaženými luky.

Bowdevan nám v rychlosti vysvětlil, že elfové hlídají stezku a nyní nás odvedou do svého sídliště. Byly nám zavázány oči a šli jsme. Necítil jsem se dobře, ale elf který mne vedl měl jistou ruku a ani jednou jsem neklopítnul.

Byly jsme tedy přivedeni do Doras Tíar před vládce zdejších elfů Dar Daracha. Rozhodli jsme se pro otevřenost a pověděli mu účel svého poslání a vyplatilo, neboť Dar Darach nám vrátil stejnou mincí, tedy důvěrou. Potvrdil, že lesem od Klanů půlměsíce pravidelně asi jednou za tři měsíce prochází posel s informacemi do Severního království. Elfové zde fungují jako průvodci po nebezpečné lesní cestě. Na oplátku jim Bereth III. dodává zásoby potřebných potravin.

Ale poslední posel se před pár dny ztratil a družina elfů, která ho doprovázela také. Byly jsme proto požádáni, abychom posla nalezli. Za odměnu můžeme projít lesem. Pak nás propustil a doporučil nám navštívit místní léčitelku.

Zde se ale (již poněkolikáté) ukázal problém v tom, že jsem trpaslík. Léčitelka (mimořádně krásná elfka) mě totiž nechtěla léčit a přemluvil ji až řádně naditý měšec. Celkově jsem za své a Filibertovo léčení vynaložil téměř všechny své úspory. Pak přišla další elfka (byla nám přidělena jako průvodkyně) a z jejich řeči Bowdevan vyrozuměl, že jsou spolu ve více než důvěrném vztahu. Nechali jsme je tedy jejich lásce a sami se uložili ke spánku.

Druhý den nás naše krásná průvodkyně probudila časně ráno a bylo na ni vidět, že svým úkolem není příliš potěšena. Rocca, Duma a Lípu (koně a poníky) jsme nechali u elfů s tím, že na nás počkají ve východním sídlišti a vydali jsme se pěšky na cestu. Les nebyl o nic přívětivější než předchozího dne a elfka znatelně spěchala. Možná se nás chtěla brzy zbavit, možná chtěla být co nejdříve u své milé. Každopádně jsme šli celý den a na noc se utábořili. Elfka spala stranou.

Ráno jsme pokračovali a odpoledne došli k divoké říčce, kde nám bylo oznámeno, že zde byla skupina viděna naposledy. Po těchto slovech elfka beze slova zmizela v lese. Sešli jsme tedy ke korytu řeky na kamenný most (opět pěkná, elfská práce) a přešli na druhou stranu, kde jsme skutečně našli pár dní staré stopy několika pěších a jednoho koně.

Byl to Bowdevan, kdo zaznamenal, že stopy odbočují ze stezky a vedou na malou mýtinu. Zde skupina zřejmě tábořila. Co nás ale překvapilo, že stopy pak nevedly zpět na cestu, ale mířili opačným směrem. Šli jsme po nich a po pár minutách se dostali zpět k řece asi padesát metrů proti proudu nad mostem. Voda byla studená, ale Filbert se přesto odhodlal ji přebrodit a u kamene uprostřed řeky našel botu. Pokračoval na druhý břeh, kde stopy kopírovali řeku dál nahoru proti proudu.

Já a Bowdevan jsme se vrátili k tábořišti, přes most a setkali jsme se s hobitem na jeho straně řeky. Elf bleskově našel stopy (opět pěší a jeden kůň) a šli jsme. Asi po hodině se objevili nové stopy, které šly našim v ústrety. Naší družinu zjevně někdo potkal a pak s ní pokračoval.

Po dalších, nekonečných minutách jsme uslyšeli šumění vodopádu a skutečně ze les za chvíli otevřel a my vstoupili na prostorno mýtinu. Skoro bych řekl díru v lese, neboť se před námi otevřelo veliké jezero na jehož druhém konci byla skalní stěna asi třicet metrů vysoká. Z této stěny se dolů valil mohutný vodopád a u paty stěny bylo jezero na dvě stě metrů široké. Nahoře se nad vodopádem klenul elegantní, kamenný most, který spojoval dvě věže.

Šli jsme dál po břehu jezera a našli jsme schody vedoucí nahoru. Pod schody byl tmavý flek zaschlé krve. Zkoumali jsme, nenajdeme-li něco víc a podařilo se. Ve vysoké trávě na nás vykoukla uťatá koňská hlava. Další, krvavé stopy vedly po schodech nahoru a tak jsme zase šli až k úpatí první věže, kterou jsme prošli nahoru a dostali se na onen most. Byl z něj nádherný výhled na celý les, ale taky měl bohužel uprostřed díru, kterou jsme s různými komplikacemi přeskočili a sešli dolů druhou věží. Už bychom si zoufali, že je naše hledání u konce, kdybych se dole neopřel o zeď a nepropadl iluzí do neznáma.

Bowdevan s Filibertem za mnou vstoupili do temnoty, rozsvítili pochodeň a nalezli mne o pár schodů níže. Šli jsme po točitých schodech hlouběji do skály, až jsme se krátkou chodbou dostali do prostorného sálu. Na jeho konci byl zhasnutý magický portál s hádankou a v každém rohu stála socha s nataženou rukou a v ní drahokam. Hádanka pak zněla asi takto:

Jen kámen vpravo obrácený,

jen ten dveře otvírá.

Kdo pravdě čelem stojí, žije,

ten druhý však umírá.

Trvalo to celou věčnost, během níž jsme se pokoušeli hýbat jak drahokamy, tak sochami, až mne elf přivedl na myšlenku použít na drahokam vpravo Aard a skutečně: jakmile se energie dostala ke kameni, portál se rozzářil a my mohli jít dál.

Vstoupili jsme tak do další místnosti, tentokrát menší. Naprosti nám byl další zavřený portál a uprostřed místnosti kamenný podstavec s kalichem a textem, že plný pohár otevírá portál. V obou bočních stěnách byly temné díry - vstupy do menších místností. V jedné z nich jsme nalezli staré alchymistické vybavení, pár použitelných šípu elfské výroby a elfskou helmu, obojí si k sobě vzal Bowdevan.

Vrátili jsme se do hlavní místnosti a do poháru jsme nalili obsah jednoho z flakónů, které vzal Filibert v boční komnatě. Portál se otevřel a mi do něj vstoupili.

Následovala krátká chodba, zakonečna několika schody a ústící do neznáma. Všichni jsme ale zřetelně slyšeli strašný řev, při němž tuhla krev v žilách. Vyrazili jsme tedy kupředu a nahoře na schodech se zastavili. Nahlédl jsem do místnosti a viděl jsem dvě postavy stojící u stolu. Za nimi procházela skupina asi sedmi postav a někoho táhla za sebou. Pak skupina zmizela a dvě postavy u stolu v místnosti osaměly.

Iniciativu převzal Bowdevan, když napjal luk a postavu stojící zády k nám psvým šípem nemilosrdně proklál. Pak jsme s Filibertem skočili do místnosti a vrhli se na skřeta, jehož jsme poznali. Ten však stačil povolat posily a bojovali jsme tak tři proti pěti. Byla to hrozná řež, ale nakonec se nám podařilo všechny skřety zneškodnit.

Teď zbývalo zjistit, kam se poděli ostatní a kam táhli toho křičícího nešťastníka. Tu ale všímavý Filibert spatřil, ještě jedněch dveří. Vešli jsme do nich a na zemi spatřili čtyři elfská těla. Tři z nich byli mrtví, ale jeden z nich v sobě měl ještě malý plamínek života. Vynesli jsme ho k ohni ve vedlejší místnosti a po malé dávce bowdevanova Fistechu jsme z něj dostali pár informací. Poté, co nám elf řekl, že byl členem doprovodu posla že je přepadli skřeti zemřel. Mezi tím, co se Bowdevan a Fili starali o umírajícího, našel jsem v místech, kde zmizela skupina skřetů další portál a úspěšně ho aktivoval.

Znovu jsme se tak ocitli v temné chodbě. Po pár krocích nahodu do schodů jsme ale zřetelně uslyšeli dva skřety. Nerozuměli jsme jim, ale jejich hlas a zlý jazyk bychom poznali kdekoliv. Pomalu jsme za tmy vešli do místnosti se čtyřmi mohutnými sloupy uprostřed. Průhledem na druhou stranu Bowdevan viděl jednoho ze skřetů a já s Filibertem jsme se vydali každý po jedné straně. Tu přišla elfova chvíle a dvěma přesnými zásahy usmrtil skřeta, který ani nestihl postřehnout, že umírá.

Mezitím se druhý skřet, nic netuše, dostal velmi blízko k hobitovi, ten mu skočil po krtku a pustil se s ním do křížku. S pomocí dalšího elfova šípu se mu podařilo i druhou stvůru zneškodnit.

Další schody, tentokrát široké a na jejich konci portál. Jako staří mazáci jsme opět vstoupili a ocitli jsme se v místnosti poměrně jasně osvětlené. Slyšet byl šum padající vody a vzduch byl plný vlhka. Před námi stála obrovská socha, ale zády. Kolem ní se dalo vystoupat po obou stranách po schodišti. Já s elfem jsme se rozhodli jít vpravo, zatímco Fili šel po levém křídle.

Jak nám později hobit řekl, měl na schodech krátké vidění. Temná postava jménem Lasair mluvila s nějakou iluzí zahaleného muže, který mu říkal: “Výborně Lasaire, teď máme tři z pěti artefaktů. Přines ho ke mě a pak se ihned vydáš k Synům luny.”

Vešli jsme do prostorného sálu, kde uprostřed stál onen Lasair. Na podstavci vedle něj spočívala lidská lebka a na zemi se u jeho nohou válelo podivně zkroucené tělo velkého muže.

“Mušky se chytili do sítě. Pavouk bude mít radost.” pravil ledovým hlasem a my zjistili, že jsme zcela ochromení. Nemohl jsem pohnout jedinou částí těla a to ani v okamžiku, kdy mi ze zkamenělých rukou vyrval mou sekeru. Její topůrkou ve vteřině strávil plamen a zbytek hodil čaroděj do vodopádu, který tvořil celou protější stěnu.

Tu se kolem nás zhmotnilo sedm po zuby ozbrojených skřetů, objevil se teleport a v něm Lasair zmizel. Jakmile byl z dohledu, naše čarodějná pouta povolila a právě včas. Kruh skřetů kolem nás se totiž začal utahovat.

Přiznávám, že ze ztráty sekery mi na chvilku bylo mdlo, ale jakmile jsem v ruce ucítil jílec Strollu nad svým ramenem, jakoby mi do paží vtekla nová síla.

Boj byl strašný a ani jeden z nás nevyvázl bez zranění, ale sedm skřetů není něco, s čím bychom si neměli poradit. Já sám jsem usmrtil Strollem čtyři tyto zrůdy. O ostatní se postaral Bowdevan svým lukem a Filibert skákal od skřeta k dalšímu jako pominutý a rozdával rány jako vosa. Tu bodnul, tu vrhnul dýku. Byl absolutně k nezastavení.

Když padl poslední skřet, ještě pár minut jsme ten šílený tanec smrti rozdýchávali, ale bylo na čase zjistit o co vlastně v sále šlo.

Zatímco jsem se já marně pokoušel zjistit, mohu-li proskočit vodopádem a hledat památku na otce, Filibert našel v kalhotech mrtvého muže zmačkaný papír se vzkazem. Našli jsme tedy hledaného posla z kmenů Půlměsíce, konkrétně od Kamenných vran: “Králi Berethovi: Kamenné vrány a Stínové šelmy jdou do války proti Synům luny. Prosím krále Beretha o vojenskou pomoc.”

Věděli jsme, že nás čeká nelehké rozhodnutí, ale ráno moudřejší večera. Prošli jsme nazpět všemi portáli a stanuli opět nad jezerem a, jak jsme nyní věděli, i nad Měsíčním palácem. Sestoupili jsme k jezeru a s elfem jsme se ještě jednou pokusili ponořit se na dno a najít sekeru, leč marně.

Rozdělali jsme tábor na břehu jezera a pomalu se uložili ke spánku. Vyžádal jsem u svých druhů slib, že najdeme-li jednou čaroděje Lasaira, jeho smrt patří mě a vím, že ta smrt nebude vůbec hezká.