Ďáblovo hovno

Když jsem seběhl z hlavní věže na most přes řeku, uviděl jsem, jak Bowdevan drží v náruči vzlykajícího Esseho. Vskutku nevím, co mě šokovalo víc. Jestli to, že je Bowdevan schopen vnímat pocity ostatních, nebo že je někdo tak obrovský, jako je Esse, schopný takového nářku. Pár vteřin pro mě přiběhl dolů i Filibert a z jeho tváře jsem pochopil, že naše pocity jsou totožné.

Trvalo ještě pár minut, než byl Esse schopen alespoň pomalé chůze. Pak jsme ho dovedli zpět do pevnosti. Jeho bratři ve zbrani se podělili o jeho službu, pomohli nám ho vysadit na koně a společně jsme zamířili k jeho domovu. Cestou nám lehce naznačil, co se onoho večera, kdy zemřel jeho otec, stalo. Jelikož stopy vedly do hostince, rozhodli jsme se zajít za místním krčmářem a ověřit pravost těchto stop. Hostinský ale nebyl k nalezení.

Zcela apatický Esse si jen lehnul na postel a okamžitě usnul hlubokým spánkem. My jsme se podělili o hlídky a tak v klidu přečkali do rána.

Během snídaně už Esse vypadal přeci jen trochu k světu a převyprávěl nám onu hroznou noc podrobněji. Celé se to však seběhlo příliš rychle…

“Onoho večera mi má žena řekla, že má pro mě důležitou zprávu. Jelikož byl ale otec těžce poraněn, nechali jsme ho spát a vydali se do hospody. Tam mi žena prozradila, že je čeká naše první dítě. Měl jsem takovou radost, že jsem ani nevnímal (až zpětně jsem si to uvědomil) že od vedlejšího stolu nás velmi pozorně poslouchá podivný cizinec v černém oblečení. Po nějakém čase jsme se vydali domů a šli spát s tím, že radostnou novinu řekneme mému otci ráno. Jenže v noci jsem nemohl spát a šel jsem se na chvíli projít. Nebyl jsem z domu snad ani pět šest minut, když se z chalupy ozval řev mého otce. Prosil o smrt, strašlivě naříkal, až jsem slyšel jeho poslední výdech. Tu se z dveří, od kterých jsem byl již kousek vyřítila postava muže v černém oblečení a přes rameno držel mou bezvládnou ženu. Chtěl jsem ho pronásledovat, ale skočil na koně a já v ten moment ztratil vědomí. Ráno jsem se probudil a našel už jen mrtvého otce.”

Pak Esse začal mlljuvit více o svém otci. Za mlada si myslel, že je Ivo obchodníkem, který často cestuje, ale před pár lety se mu otec svěřil, že je agentem krále Beretha. Pak začal svého syna pomalu připravovat na převzetí jeho role, pokud by se něco stalo. Bohužel ale, zaučování netrvalo dlouho. Jediné co nyní Esse s jistotou věděl, bylo umístění dvou skrýší, kde by měly být další indicie. Jedna je na kraji Šerého lesa a druhá v tajemné pevnosti Hean Mor, kdesi za poslední hospodou Duvel Scheiz.

Dohodli jsme tedy následující plán. Esse se vydá do Šerého lesa, varuje tamní elfy, že Ivo je mrtví a najde jeho skrýš. My tři se pokusíme najít pevnost a v ní ukytou pomoc. Víme ale jen to, že cesta do skrýše je ukryta pod obrazem smrti.

Hádanka se začala rozmotávat. S elfem jsme se vydali zjistit, jestli se už krčmář vrátil a Filibert s Essem nás měli vybavit na cestu.

Hostinský už byl zpět ve výčepu, ale ani leskl grošů ho nemohl přinutit, aby si vzpomněl na cizince v černém oblečení. Až si ho musel vzít Bowdevan trochu do parády. Jenomže se to nějak vymklo a hostinský skončil v bezvědomí. To už nevydržela jeho žena, vyběhla ven a křičela, že jsme jí zabili muže. Teď nebylo času nazbyt. Vědrem vody jsme muže probrali a před nos mus trčili královský dokument s pečetí. Číst asi neuměl, ale pečeť poznal bezpečně. Prozradil, že za 15 grošů prozradil cizinci, kde najde Iva a jeho syna Esseho. Bowdevan ho za to chtěl zabít, ale ubránil jsem ho.

Pak jsme vyšli ven, kde už na nás čekal rozlícený dav. Ukázal jsem jim opět královskou pečeť a ubezpečil je, že hostinský žije, jen spí. Tak jsme opustili Ludavu a vydali se dál na východ k hostinci Duvel Scheiz, zatímco Esse, odhodlán pokračovat v otcových šlépějích, pobídl svého koně směrem k Šerému lesu.

K hostinci nám cesta trvala pár dní, ale přece jsme k ní zdárně dorazili. Budova byla přízemní s malou stájí, ve které byl jeden kůň. My jsme tam ten ponechali vlastní poníky a koně a vstoupili jsme do krčmy.

Uvítalo nás teplé světlo krbu a vůně piva. U dvou ze šesti stolů seděli dva starší muži, ale nevšímali si nás. Zabrali jsme tedy stůl hned u výčepu a u hostinského jsme si objednali večeři.

Po jídle šel Bowdevan zkontrolovat naše zvířata a ve dveřích se potkal s dvěma ozbrojenými hromotluky.

“Zkurvenej nelida.” pronesl jeden z nich, když se za elfem zavřeli dveře a oba nově příchozí usedli ke stolu na opačném konci hostince než my. To mě urazilo a mrštil jsem jejich směrem ohlodanou vepřovou kostí a vyzval jsem je k omluvě.

“Pojď mi to říct do očí, ty zkurvenče.” pronesl opět jeden z nich. Věříc ve své okované rukavice, vydal jsem se tedy jejich směrem. V tom se oba zapřeli o zeď a vykopli mým směrem stůl. Ten mě srazil o něco zpět, ale tu se do hostince vřítil elf. Vida co se děje, vytáhle od pasu meč a ve stejnou chvíli Flibert vrhnul jedním ze svých nových nožů a trefil jednoho z protivníků do ramene.

Vzchopil jsem v sobě sílu a znamení Aard jsem převrácený stůl poslal k oněm hrubiánům tak šikovně, že jsem je tím přirazil ke zdi. Pak jsem k nim přiskočil a mocným úderem jsem jednomu z nich uťal hlavu.

Bowdwan pak druhého z nich podal a jal se ho vyslýchat. A celkem úspěšně, protože nám prozradil, že jsou posláni z Tolheimu a jejich cílem bylo zabít muže jménem Esse. Víc jsme vědět nepotřebovali a tak jsme i tohoto nehodného muže zabili.

Během výslechu opustili lokál oba pastevci a hospodskému jsme dali poměrně značnou částku jako odškodnění. Požádali jsme ho o nocleh s tím, že si ráno potřebujeme promluvit.