Zpackaná poprava

Za chladného rána jsme vyjeli na horizont a před námi se objevilo údolí řeky Lule. A kousek za řekou a pod mohutnými skalisky hořel Tolheim. Celé město bylo v plamenech a spatřili jsme i několik hořících projektilů, vržených katapulty.

Pobídli jsme naše zvířata a rozjeli se z kopce. Ale po pár metrech jsme opět zastavili. Na kraji cesty stál žebřiňák a u něj seděl muž. Ten muž byl mrtvý, stejně tak, jako kůň, který byl ještě zapřažen. Na důmyslenější prohledávání ale nebyl čas, protože směrem od Tolheimu jsme uslyšeli jezdce. Spěšně jsme se schovali na kraji lesa.

Kolem nás projel osamělý jezdec na koni. V tom se mu v zádech objevil šíp a muž ze svého koně spadnul. Ten, vyplašen, lae běžel dál a ztratil se za zatáčkou. Čekali jsme, co se bude dít dál. Netrvalo to dlouho a objevili se další čtyři jezdci. Jeden z nich seskočil z koně a kopím probodl muže ležícího v blátě.

Rozhodli jsme se konat. Bowdevan s Filibertem zaměstnali pozornost střelbou a já jsem přeběhnul na druhou stranu cesty. Pak jsme společně zaútočili. Muži, kteří proti nám stáli byli ještě o něco větší než Esse a poprvé jsme tak měli co dělat s členy klanů, barbary z hor. A jejich tělesná i početní převaha byly chvilku znát, než nad silou zvítězila technika a naši soupeři byly konečně poraženi. Nic zajímavého, kromě pár grošů ve špatném stavu, jsme u nich ale nenašli a tak jsme opět nasedli na koně a poníky a jeli k městu.

Po delším úseku jsme ale museli opět uhnout z cesty, neb jsme slyšeli “zpěv” vojenské skupiny, opět ze směru od Tolheimu. Když nás tato skupina minula, pokračovali jsme v cestě, ale raději už jen lesem.

Nešli jsme však daleko, když jsme před sebou uslyšeli další hrubý křik. Vyslali jsme na místo Filiberta, který došel k poměrně velké mýtině, na které spatřil skupinu několika vězňů s rukama svázanýma za zády. U nich stál menší počet ozbrojenců. “Tak vy krysy! Teď hezky pěkně nastoupit k té jámě a rozlučte se se životem. A žádný blbosti, nebo vás před smrtí ještě osobně vykleštim!” Řval vůdce ozbrojenců. Když tohle Filibert vyslechl, vrátil se k nám a všechno nám vylíčil. Okamžitě jsme se rozhodli jednat. Jelikož si hobit všimnul asi jen sedmi útočníků, plán byl jasný: Vjet mezi ně na koni, respektive na ponících a celou záležitost rychle vyřídit. A tak se taky stalo: Rychle jsme vjeli na mýtinu přímo mezi v řadách nastoupené zajatce. Prvního z popravčích jsem usmrtil Raskenem, ale druhý mě povalil z mého poníka a já spadnul do nehluboké jámy a na hromadu mrtvých těl. Tam se zrovna sbíral jeden z nepřátel, kterého do jámy shodil Bowdevanův kůň. Souboj to byl celkem rychlý a když jsem se vydrápadl nahoru, ostatní z popravčí čety již byli mrtví.

Seskupili jsme osvobozené zajatce, kterých teď bylo asi dvacet. Předstoupil k nám jeden z nich a představil se jako Mikel: “Co teď máte v plánu?” zeptal se nás a (přes Bowdevanův odpor) jsme mu s hobitem nastínili naše poslání a že se potřebujeme dostat do města. Mikel nám prozradil, že Tolheim je zcela obklíčen, ale dá se do něj dostat skrze doly. Elf nás vyzval, abychom se v klidu poradili, ale zem se nám pod nohama začala chvět a v lese jsme slyšeli ržání koní.

“Mikeli, veď nás.” zakřičel jsem na statného člena Kamenných vran a vyrazili jsme za ním a jeho družinou.

Běh lesem byl naprosto šílený. Prodírali jsme se hustým větvovím, ale nakonec to byla naše výhoda, protože naši pronásledovatelé jeli na svých koních ještě pomaleji než my. Netrvalo to vlastně ani moc dlouhé a doběhli jsme na mýtinu končící skalní stěnou, v níž jsme ke své radosti spatřili zamřížované dveře. Naše radost ale fakt poklesla, když jsme zjistili, že dveře jsou pevně zamčeny.

“Filiberte, musíš to nějak odemknout.” zařval elf Bowdevan a hobit se dal ihned do práce. Dvanáct horníků, které jsme zachránili se u něj seskupilo a já s elfem, jediní se zbraněmi, jsme se postavili na odpor blížícím se nepřátelům. Ti se skutečně za krátkou chvíli vynořili z lesa. Bylo jich asi dvacet a musím přiznat, že ve mě byla jen malá naděje. Bowdevan svým šípem sundal jednoho z barbarů ze sedla, ale ostatní se stále přibližovali. Pomalu, krok za krokem a se škaredým úsměvem na tvářích.

“Mám to!” Ozvalo se za námi a sotva jsem se otočil, většina zachráněných už byla uvnitř. “Ty první!” houkl jsem na elfa, couvajíc ke skále. Naši nepřátelé zrychlili, ale naštěstí jsme byly dost blízko vchodu do dolů. Jakmile jsem, jako poslední, vběhl do tunelu, otočil jsem se a vložil jsem veškerou energii do znamení Aard a vchod do dolu zavalil.

Kolem nás se rozprostřela dokonalá tma.