Vodou a ohněm

Náraz do vody byl strašný. Voda byla ledová a během vteřiny jsem cítil, jako by mě probodávala stovka ledových nožů. Nořil jsem se stále hlouběji. “Už přece musím zpátky nahoru.” říkal jsem si, zatímco jsem stále klesal. Udělal jsem tempo vzhůru k hladině, ale nic se nestalo. Cítil jsem, jak mě váha mé zbroje a batohu, který jsem měl na zádech táhne ke dnu. Zavřel jsem oči a udělal další tempo, pak další a ještě jedno. Jakmile jsem ale přestal, začal jsem opět klesat. S velkým vypětím sil, jsem si ze zad strhnul batoh a rázem jsem byl o něco blíž hladině, o něco blíž vzduchu, po kterém jsem toužil. Udělal jsem pár dalších temp, když tu mě chytla něčí ruka a pomohla mi nahoru.

Když jsem se vynořil, spatřil jsem vedle sebe Filibertovu tvář. Ale po elfovi nebylo nikde ani vidu. Zatímco jsem s hlavou nad vodou vydýchával, hobit se opět ponořil. Trvalo to celou věčnost, než se na hladině opět objevily bubliny a hned po nich hlavy mých přátel.

Podíval jsem se k útesu, ze kterého jsme skočili a spatřil jsem na něm záři několika pochodní. Skřetům se do vody evidentně nechtělo. 

Byli jsme uprostřed jezera v jehož středu jsme spatřili ostrůvek s pár keři a dvěma břízami. Začali jsme plavat směrem k ostrovu, když se z nebe přiřítil drak, tentokrát celkem neslyšně, a začal do vodní plochy před námi chrlit oheň. Jen tak tak jsme se stihli opět ponořit pod vodu, která aspoň na pár vteřin nebyla úplně ledová. Naše velké štěstí bylo, že se drak už zřejmě dost vydováděl a nevrátil se.

Doplavali jsme tedy na ostrůvek a tu jsem si všiml, že i Bowdevan byl nucen odhodit většinu svého vybavení. Vlastně mu zůstal jen luk s pár šípy a otcův meč.

Díky tomu, že již byla tma a skřeti využívali pochodně, měli jsme pěkný přehled o jejich pohybu. Odhadovali jsme, že z portálu už stihli vyjít nižší stovky skřetů, z nichž většina se dostala z pevnosti na břeh jezera, kde rozdělali dva tábory.

Rozhodli jsme se, že se přes jezero pokusíme dostat za brzkého svítání. Štěstí nám znovu přálo, když jsme v bahně nalezli zbytky staré loďky. Neslyšně jsme ji z vody a bahna vytáhli a použitelné kusy jsme k sobě svázali hobitovým lanem. Tím nám vznikla asi tři metry dlouhá “otep”, kterou jsme ráno hodlali využít jako plovák.

Jakmile začalo nebe lehounce blednout, probudil mě a hobita Bowdevan. Byli jsme promrzlí na kost, ale donutili jsme se opět vlézt do ledového jezera. Držíce se našeho plováku, zabrali jsme nohama a improvizovaná otep nás skutečn držela nad vodou. U břehu jsme sice měli malou nehodu s jedním zbloudilým skřetem, ale Bowdevaův luk ho umlčel dřív než bylo pozdě.

Teď jsme se rozeběhli vstříc údolí. Běželi jsme v rozestupech a pomalu, protože v lese, kterým jsem probíhali, byla ještě tma. Pak jsme za sebou uslyšeli hluk a křik - mrtvý skřet byl zřejmě objeven. Trochu jsme zrychlili a Bowdevan z naší cesty odbočil, aby pronásledovatelům připravil past. Pak jsme v běhu narazili na tři vlky a skřetí dřevorubce. Bleskově jsme se s nimi vypořádali a běželi jsme dál.

Les před námi začal prosvítat. Zaradovali jsme se, ale vpředu běžící Bowdevan nás zastavil. Blížili jsme se totiž k mýtině, na které stála rozpadlá věž. Kolem věže se ale pohybovala pár skřetů. Jenomže jiné skřety jsme slyšeli i za sebou. Plán byl tedy jasný: Co nejrychleji mýtinu proběhnout a pokračovat dolů do údolí. Vyběhli jsme z houštiny. Jenomže kromě skřetů na mýtině byli i další dva na věži. Ihned po nás vystřelili šípy, ale díky našemu elfovi stihl druhou salvu jen jeden. My jsme zatím s Filibertem běželi dál. Jeden větší skřet mě povalil na zem, ale zvedl jsem se a běžel. Chtěli jsme se bít, ale proti takové přesile to nemělo smysl. Cítil jsem se hrozně, že utíkáme z boje.

To nejhorší ale mělo teprve přijít. Před námi zaburácelo. “Doprdele a dohajzlu!” blesklo mi hlavou, když se na obloz opět objevil drak. A za ním se k bledému nebi zvedala šílené chuchvalce černého kouře. Ale běželi jsme dál.

Les před námi hořel a kouř začal nepříjemně štípat do očí. Ale my jsme museli běžet dál, protože při rozhodování jestli se nechat zabít skřetí armádou nebo uhořet, byl oheň jasná volba. Pro kouř jsme skoro neviděli a už jsme ani neběželi, ale šli jsme dál.

Filibert si strhnul dosud ještě mokrý plášť, rozřezal ho na pruhy a my se je omotali kolem úst. Ztěžka, ale šli jsme dám. Vzduch kolem nás zoranžověl a i přes mokrý hadr se téměř nedalo dýchat. Pomalu jsme krok za krokem přibližovali k plamenné stěně. Chtěl jsem nám na vteřinu udělat lepší vzduch, a jen tak jsem před sebe vyslal znamení Aard. Jeden ze starých stromů se poroučel k zemi a přehradil plameny. A za těmi plameny, kde bylo jen spáleniště jsme náhle uviděli, že hořící pruh byl jen pár metrů široký.

Jako první se rozběhl Filibert, nohy mu po kmeni trochu smíkali, ale zachytil se hořící větve. Popálil si celou dlaň, ale do plamenů nezahučel. Pak několika ladnými skoky překonal spadlý strom i Bowdevan a po něm i já. Jestli mi ještě někdo bude říkat, že si prošel peklem, nebudu mu věřit, protože my jsme jím právě prošli skutečně.

Pár sekund po mém přeběhnutí lehl strom popelem. Ještě několik minut jsme klopítali z kopce spálenou zemí. Pak Filibert zastavil a hystericky se rozplakal. Vzal jsem ho kolem ramen a pomohl mu pokračovat v cestě. 

Došli jsme na místo, kde už dračí oheň neničil a kontrast spáleniště a dýmu za námi se zelenou trávou před námi byl zcela neuvěřitelný. Ještě o něco níž jsme potkali pastevce s ovcemi. Řekli jsme mu ať jde hned domů, ale je mi vlastně úplně jedno jestli nás vnímal. Padli jsme všichni na zem k malé tůňce a ponořili své obličeje do chladné, svěží vody. Kdyby to šlo, vychlemtali bychom studánku do dna.

Šli jsme dál a už jsme začali poznávat, že jsme skutečně na cestě k Duvel scheizu. Do hostince jsme dorazili za hluboké noci. Ospalý krčmář nám otevřel a mi na něj vybalili všechno co se stalo. Ani už nešel spát a začal balit všechno co šlo. “Utíkej do Šerého lesa. Blízko východního kraje leží elfská osada. Tam se ptej po Dair Darachovi a předej mu tenhle dopis!” Dopis mezitím napsal Filibert a bylo v něm vylíčeno všechno od našeho odchodu z Nimeru a adresovaný byl králi. Snad ho elfové doručí.

Pak jsme na chvilku usnuli. Ráno krčmář naložil všechno na kárku, zapřáhl osla a vydal se na západ do Ludavy. Na rozloučenou nám řekl, že jsou to asi dva dny, co tudy projel Esse a že nám má vyřídit, že se s ním setkáme v Tolheimu. Pak odjel.

My jsme ze zbytků posnídali a vyrazili opačným směrem. Dva dny jsme už byli na cestě a nic se nedělo, dokud jsme třetího dne večer nevylezli na horizont a před sebou nespatřili hořící město.

Konečně jsme dorazili k Tolheimu.