Trpaslík je sám

Noc

(část tohoto příběhu jsem přímo neprožil a vím jen to, co mi prozradil Filibert. Je tedy dost možné, že své zásluhy přecenil. Tyto pasáže budou psány kurzívou)

Po bitvě předchozího dne jsme se vydali na nedaleký pahorek, abychom dali signál zbývajícím loupežníkům a nalákali je do pasti. Na pahorku, jsme rozdělali oheň a Bouda s Filipem brzy usnuli. Já nikoli, neboť jsem měl první hlídku. Šel jsem zkontrolovat našeho koně a soumara, leč námahou jsem na pár minut zavřel oči. Trvalo to ještě chvilku, než jsem se vrátil k ohni, ale po mých družinících nebylo ani památky, jen rozházené deky. Vzal jsem z ohně dlouhý klacek a užil jej jako pochodně. Brzy jsem našel stopy únosců a vydal se po nich

Den

Bouda s Filipem se náhle probudili. Oba leželi vedle sebe v temné celé. Přes mříže viděli dva ozbrojence, kterak hrají karty.

„Proč nás tu držíte?“ ptá se Filibert, ale hrubijáni neodpovídají. Dokonce elfa Boudevana zahrnuli několika nepěknými urážkami.

„Hej, chlapi! V táboře máme zakopanou truhličku se sto groši. Když nás pustíte, všechno vám dáme.“ Zkoušel to znova hobit. Jediné čeho však dosáhali bylo, že jeden z hlídačů kamsi odešel. S druhým se však smluvili. Zahrají si kostky. Vyhraje-li hobit, budou volní. Vyhraje-li strážný, řeknou mu, kde je zakopána ona truhlička.

…

Mezitím jsem došel po stopách až na kraj lesa. Začalo se rozednívat a tak jsem v blízkém potůčku uhasil svou provizorní pochodeň. Přede mnou se rozprostírala vyvýšená mýtina a na ní stály rozvaliny staré pevnůstky. Po hradbách se procházel jeden ozbrojenec, ale jako myška jsem proklouzl přes mýtinu až těsně pod hradby. Obešel jsem rozpadlou věž a zmerčil jsem svou první oběť. Pacholek s mečem si to štrádoval k lesu, zřejmě aby se vymočil. Počkal jsem, až se v lese ztratí a vydal se za ním. Po krátkém boji padl mrtvý k zemi. U sebe měl pár grošů a hlavně meč, kterým jsem vzal pro Boudu pro případ, že bychom po osvobození (o němž jsem nepochyboval) nenašli jeho vlastní.

…

Hobit Filibart tuto partii kostek vyhrál, avšak strážný mu řekl, že ho stejně pustit nemůže. Přemluvili ho však, aby došel pro šéfa, že si o přežití zahrají s ním. Brzy ve dveřích stanul muž, který by i mohl vypadat důstojně, nebýt jakési plísně, který mu hyzdila polovinu obličeje. Kostky byly opět vrženy, tentokrát však náš hobit prohrál.

„Zamkněte je a už jim neotvírejte.“ Přikázal strážným a zase odešel.

…

Na okraji pevnosti se objevil další ozbrojenec. Zřejmě šel hledat svého (mrtvého) druha. Brzy jsem rozpoznal, že jde o trpaslíka. Schoval jsem se do houští a počkal jsem, až objeví mrtvolu. V tu chvíli jsem na něj skočil. Naše sekery se setkaly, ale byl to poměrně krátký boj. Oba mrtvé jsem odtáhnul dál do houštin a i trpaslíka jsem prohledal. Měl u sebe jen podivný váleček s knotem. Příliš jsem ho nezkoumal, ale vzal jsem si ho. Další na řadu přišel elf. Bohužel, než jsem ho stihl zamordovat, stihl vzbouřit své druhy ve zbrani. Pak již má sekera vykonala krátký proces s jeho hlavou, která odletěla do větví stromů.

…

Plesnivý vůdce odešel a jeho kumpáni chtěli strčit elfa a hobita zpět do cely. Vyrušil je však křik odněkud shora. Krátké chvilky jejich nepozornosti moji druzi využili a oba strážné po urputném boji přemohli, vylomili dveře a rozeběhli se po schodech nahoru. U dalších dveří však zůstali stát. Nedalo se jimi vůbec hnout..

...

Lesem jsem obešel pevnost a zaútočil jsem přímo na nádvoří. Mocným hlasem jsem zvolal „Čuchej!“ a hrnul jsem si to k jedinému ozbrojenci. (ostatní loupežnící pobíhali po lese a počítali padlé) Náhle jsem slyšel zřetelné volání o pomoc. „Boudo! Filipe!“ křičel jsem a šel najisto k rohové věži. Když jsem dveře otevřel, krátce jsme se přivítali. To už se k nám však blížil další hrubián. Spolu s boudou jsme ho přemohli. Ale co teď? Uprostřed nádvoří bylo velké ohniště. Zapálil jsem od něho svůj váleček a hodil ho směrem k blížícím se nepřátelům. Polovinu hradiště zahalil hustý dým. V kouři se objevily dvě siluety. Vybral jsem si bídáka vlevo a moji druhové toho pravého. Svého protivníka jsem dvěma ranami přemohl a to už se začal dým rozplývat. Proti mně stál šéf bandy se svým osobním strážcem – kolohnátem, nejméně o hlavu vyšším než je Boudevan. Ten držel v ruce veliké, válečné kladivo. Tělem mi běhaly mohutné vlny adrenalinu a tak jsem do něj šel. Bouda a Filip zatím horkotěžko překonali svého loupežníka a namířili si to rovnou k plesnivému vůdce.

Naštěstí obr s kladivem byl jak velký, tak nesmírně pomalý a „překvapivě“ rychle jsem ho poslal k zemi. Vidouc, že hobit s eflem marně zápasí s arciloupežníkem, rozhodl jsem se, přispěchat jim na pomoc. Mohutnou ranou jsem poslednímu soupeři rozseknul štít i s rukou. Bleskurychle se však po mně ohnal svým dlouhým mečem a sekl mě přes prsa tak, že mě vyřadil z boje. Naštěstí jednoruký soupeř už byl pro mé druhy snadným soustem a po několika minutách ho ubili.

Filibert mě rychle ošetřil a vydali jsme se prohledat hrádek. Našli jsme nějaké drobné (asi celkem třicet grošů) ale hlavně jsme nalezli elfův poděděný meč a luk. Jako bonus ještě zcela nový luk, který vypadá velmi slibně.

Hlavní nález ovšem učinil hobit, který našel kus pergamenu s poznámkou, že „poklad je u jezera“ a jelikož jedno jezero je nedaleko a ve směru naší cesty, myslím a věřím, že nás čeká další zábava!