Sovy a skřeti

To ráno nás hostinský neprobudil zrovna šetrně, ale nebylo se mu co divit. Po včerejší “potyčce” zůstala v hostinci celkem paseka. Nicméně si krčmář všiml, že platíme dobře a tak nám udělal snídani a ztratil s námi i pár slov.

Podle všeho Iva dobře znal, častokrát se u něj totiž zastavoval na svých cestách a měnil si u něj koně. Když ale Ivo přijel naposledy byl prý raněn a zdržel se jenom chvilku. “Ihned skočil na koně a odjel do Ludavy za synem.” řekl a na chvilku se odmlčel, když mu došlo, že toho dne viděl svého přítele naposledy.

Pak nám řekl o cestě na Hean Mor. Koně i poníky jsme u něj museli nechat, ale zabalil nám na cestu trochu jídla. Tak jsme si přes ramena hodili svoje batohy a spolu s Pupíčkem, medvídětem, která nás zatím vytrvale sledovalo, jsme se vydali na dlouhou cestu do hor.

První část cesty ještě vedla po cestě a šlo se nám dobře. Ale hory do kterých jsme časem museli odbočit vypadali zlověstně. Na místě, které nám hostinský ukázal na mapě jsem tedy zahnuli na sever a začal náš výšlap. Na úzké cestě našel Bowdevan stopy. Jedny byly lidské a druhé koně s jezdcem. Oboje směřovaly z hor, tedy jsme šli proti nim.

Bylo už pozdní odpoledne, když elf rozpoznal, že lidské stopy “odbočují”. Tedy abych byl přesnější, že se napojují na cestu. Doufali jsme, že jsou to stopy, které zde zanechal Ivo a odbočili jsme po nich. Cesta vedla lesem a do strmějšího kopce. Tam jsme se rozhodli přenocovat.

Noc proběhla v klidu, ale zima nás probudila velmi, velmi brzy. Čekalo nás další stoupání, stále prudší a prudší. Ale stopy, které jsme sledovali byly stále zřetelné. Tedy dokud, jsme se nedostali na hřeben. Tam, na kamenitém terénu stopy zmizely. Ale cesta teď byla jediná, jít dál po hřebenu, dokud nespatříme údolí s bájnou pevností. Ač jsme byli celkem vysoko, nebe nad námi zčernalo a spustil se šílený liják. Zachumlali jsme se do našich plášťů, ale na dlouho nám to nepomohlo a pláště jsme měli promočené skrz na skrz.

Kapky velikosti ořechů nám pleskaly do plášťů i tváří, medvídě za námi poskakovalo z jednoho úkrytu do druhého, aby se aspoň trochu chránilo před nelítostným deštěm. Hromy bily, jako trpasličí bubny za pochodu na Nimer během Černého týdne, a nebylo tak divu že mé i hobitovi uši přeslechly strašný řev, který se nesl údolím pod námi a odrážel se od skalisek. Bowdevan to ale slyšel. Zastavil se: “Hoši, slyšeli jste to?” Jenže mi nic neslyšeli, ale slyšet v horách křik, není nikdy dobré znamení. Rozhodli jsme se tedy pro sestup.

Cesta dolů byla snad ještě horší než nahoru. Mokré kameny byly nebezpečně kluzké a svah jsme spíš sjeli, než sešli. Už na svahu jsme si všimli, že dole v údolí stojí osamocená chatrč.

Po sešupu dolů jsme zamířili k salaši. Po vyražení zamčených dveří jsme zjistili, že ani uvnitř není nic zajímavého. Krb, stůl s jednou židlí a v rohu vedle dveří lavice na přespání. Zatímco jsme s hobitem zjišťovali, že v salaši není nic zajímavého, uslyšel Bowdevan opět onen křik. Ale tentokrát jsme to slyšeli i my. To nebyl křik člověka padajícího ze skály. Byl to šílený řev, který už z dálky trhal uši. Zaběhli jsme do chýše a zavřeli dveře. Poslední Bowdevan ještě zahlédl, jak se přes slunce přehnal stín podivného tvaru. Během chvíle se řev ozval znovu a salaš vzplála plamenem a my se uvnitř začali dusit.

Náhoda tomu chtěla, že Filibert u lavice objevil stopy po šoupání a, když jsem lavici posunuli, objevili jsme poklop. Páčidlem jsme jej vyrazili a hobit už skákal dovnitř. “Pupíček!” vykřikl elf a otevřel dveře ven. U nich leželo schoulené klubko ohořelého medvíděte. Strhnul jsem ho za plášť dovnitř a hodil ho do temnoty pod poklopem a sám za ním skočil, přičemž jsem volnou rukou zabouchl poklop. Podle hrozného hluku jsem usoudil že na poslední chvíli, neboť chatrč se nám nad hlavou zřejmě definitivně rozložila.

V temnotě jsme rozsvítili lucernu a zjistili, že jsme ve vytesané chodbě, mírně se svažující. První se šel Filibert a za ním já a Bowdevan.

Z důvodu, který mi není ani teď, po letech zcela jasný, se hobitovi už nechtělo chodit a po krátkém rozběhnutí se sklouznul. A jelikož zem byla poměrně hladká a svažující se, skutečně jel po zadku celkem rychle. Tu se v jednom místě, kudy hobit svištěl objevily jiskry a malé plamínky začali šplhat po stěně, každý po jedné straně. Naprosto přesně jsme s elfem poznali, co se stalo a s výskokem jsme taky začali klouzat dolů. Sotva jsme projeli inkriminovaným místem, ozval se výbuch a chodba za námi se zavalila kamením.

Na konci chodby jsme narazili do hobita, ale nebyl čas jej plísnit. Museli jsme popoběhnout za roh, abychom nebyli zavaleni. Chodba pokračovala dál a na cestu jsme teď dávali větší pozor. Chodba končila dubovými dveřmi. Filibert odemkl svým paklíčem a vstoupili jsme do nečekaně velké místnosti.

Uprostřed místnosti stál poměrně velký stůl a u něj jedna židle. V rohu místnosti stála truhla, vedle ní postel a na jedné stěně obraz ženy, držící lebku a s dalšími pěti lebkami u nohou.

Na stole leželo několik listů pergamenu. Rozhodli jsme se jimi zabývat až než půjdeme dál. V truhle bylo teplé oblečení, do kterého se Filibert zabalil, protože mu ještě byla zima z promáčeného oblečení, co měl na sobě.

Pak jsme se vrátili k obrazu a vyřízli ho z rámu. Za plátnem, byla dřevěná deska. Použili jsme Ivův klíč, něco cvaklo a deska se vysunula ven. Objevil se průchod.

Teď, ale přišel čas na pergameny, které ležely na stole. Ukázalo se, že se jedná o Ivův deník, který jsme vzali sebou a k přečtení je na stále ještě na původních pergamenech.

Deník jsme vzali s sebou a postupně jsme vlezli do průchodu za vyříznutým obrazem. Lezli jsme vlhkým tunelem až jsme se ocitli před další dřevěnou deskou. Zatlačili jsme a deska povolila a otevřela se. Vyskočili jsme do místnosti hexagonového tvaru. Když jsme se otočili, spatřili jsme, že průchod je “ukryt” stejným obrazem.

Uprostřed místnosti stál opuštěný podstavec. V pravé stěně byla velká, dvoukřídlá brána a vedle ní povalená knihovna. Celou místnost s vysokým stropem, ozařoval bledě modrý portál po naší levé straně. V levém rohu, mezi obrazem a portálem, stál kovový stůl s odtokovými žlábky. Začal jsem tušit, co je (nebo bylo) Hean Mor zač, ale svým druhům jsem nic neřekl.

Rychlým prozkoumáním jsme zjistili, že na podstavci ještě nedávno něco stálo a usoudili jsme, že dle tvaru a Ivova deníku šlo nejspíš o jednu z lebek. V rychlosti jsme nakoukli pod strženou knihovnu. Jediný svazek, který jsem nalezl byla kniha “ZAKLÍNAČSKÁ ZNAMENÍ”. Jediná cesta vedla buď portálem, nebo dveřmi, pro které jsme se rozhodli.

Za dveřmi byla krátká chodba, končící pobořeným, kamenným mostem. Chodba i most byly posety kostrami lidských dětí a na samém konci mostu byla kostra dospělého muže. Jak se ukázalo, šlo o zaklínače Raskena z místní Školy sovy. Teď už i Filibert s Bowdevanem poznali, že Hean Mor je jedno z tajuplných, zaklínačských hradišť. V pouzdře, které měl Rasken u sebe, nalezli jsme opět deník, věrně popisující poslední hodiny této školy a jejích studentů.

Před mnoha a mnoha lety zde došlo ke vzpouře, kdy se zaklínači Školy sovy obrátili proti svým bratrům a všechny, kdo v hradišti v té době žili a cvičili se, povraždili. Ze smutného čtení nás vyrušil rachot z místnosti, kde dříve docházelo ke zkoušce trav. Otočili jsme se, a spatřili jsme, že z portálu začínají vyskakovat skřeti. Ohromné množství těchto zrůd se začalo hrnout ke dveřím.

Páčidlem jsme zabezpečili bránu a přemýšleli co dál. Navrhnul jsem slanit dolů do divoké řeky, ale propast byla příliš hluboká. Museli jsme se tedy pokusit skočit na druhou stranu mostu. Filibert to zvládl, ale mi s elfem jsme měli drobné potíže, při kterém si Bowdevan vykloubil loket. Ale nahoře mu ho hobit bleskově nahodil zpět. A ještě jsme využili skřetích pochodní, mezitím se totiž dostali skrze bránu, po kterých Filibert hodil tajemnou lahvičku, která se ukázala být plná hořlaviny, velmi příjemné.

Teď jsme se ale museli rozběhnout chodbou nahoru a dál po schodech stále výš. Míjeli jsme dveře do místností, které jsem ale kvůli spěchu nemohl navštívit a drásalo mi srdce, že je za pár minut znesvětí skřeti.

Náhle něco cvaklo a Filibert, který běžel jako první, byl uvězněn mezi dvěma mřížemi. Ze stropu se ve stejný moment začaly spouštět nepříjemně a ostře vypadající ocelové bodáky, oj bratři zaklínači! Kolik let tu nejste a vaše pasti stále fungují!

Nicméně v tu chvíli nám nebylo do smíchu. Naštěstí na druhé straně za mříží spatřil hobit páku, která vypadala, že by mohla past deaktivovat. Hodil na ní lano a nic. Hodil podruhé a smyčka se skutečně zachytila. Pak zatáhnul a bodáky, které už mu skoro cuhali čupřinu se zastavili a mříže opět vyjely nahoru. Když jsme s elfem kolem pasti opatrně prošli, Bowdevan ji opět aktivoval a doufali jsme, že to skřety aspoň na chvilku zdrží.

Teď byl konečně trochu čas, podívat se do vedlejších místností. Hned vpravo jsme našli ložnice malých zaklínačů s několika ostatky. Za touto místností byla prostorná jídelna, ale v ní nic zajímavého nebylo. Cestou zpět přes ložnici, jsem si pod jednou postelí všimnul podlouhlého balíčku. Rozbalil jsem jej a nalezl nádherný, ocelový meč se soví hlavou na konci rukojeti. Byl v perfektním stavu. S velikou úctou jsem ho vytasil z pochvy a zkusmo sním párkrát švihnul do vzduchu. Jeho vyváženost a lehkost mi učarovaly. Pojmenoval jsem ho Reskel, na památku posledního zdejšího mistra a vzduchu se zasnil, že jednou obnovím slávu Školy sovy.

Konec snění. Z dálky jsme uslyšeli odporný skřetí smích. Vyběhli jsme zpět na chodbu a velmi se nám ulevilo, že ani v zatáčce ještě nevidíme světla pochodní. Běželi jsme dál a dostali jsme se na točité schodiště věže. Teď už “jen” vyběhnout nahoru a pak se snad skřetům ztratíme v lesích. Dveře. Běžet dál nebo jít ven? Vyslali jsme hobita, aby prozkoumal patra nad námi, ale bylo tam už jen jedno jediné a pak suť. Přesto se Filibertovi podařil další skvělý nález. Pečlivě zabalená, kroužkvá zbroj, trochu větší, ale Bowdevanovi dobře padnoucí. Teď už ale honem ven.

V tom nám ztuhla krev v žilách. Sotva jsme otevřeli dveře, uslyšeli jsme opět strašný řev draka. Můžeme snad mít ještě větší smůlu?

Pootevřenými dveřmi jsme viděli, drakův stín přelétnout směrem k nám. Na druhém konci nádvoří byla díra ve zdi a tu jsme si určili za svůj cíl. Drak opět zařval. Podívali jsme se na sebe a kývnutím si dodali odvahy. Jako by v těch pohledech byla stopa loučení. Jestli tohle nepřežijeme, stálo těch posledních pár měsíců za to. Dveře se rozletěly. První vyběhl Bowdevan, pak Filibert a já.

Snad nikdy v životě jsem neběžel tak rychle. Za sebou jsem slyšel drakův řev, jak nás doháněl. Ještě pár kroků k díře ve zdi, ale co pak? Už cítím horkost dračího ohně, jak se mi blíží do zad. Proběhli jsme zdí a…

… zem skončila. Před sebou jsem viděl elfa a hobita jak skočili a za nimi obrovské jezero. Za nimi a také asi patnáct metrů pode mnou.