Očekávaná návštěva

Uběhlo několik týdnů a postupně jsme se sešli u našeho přítele Oriho. Když jsem na místo smluveného srazu dorazil, hobit Filibert byl již na místě. Na první pohled, vypadal stále stejně, i když pod tunikou se mu více než dřív rýsovaly svaly. Bowdevan dorazil o pár dní později než já. Jeho divočinou ošlehaná tvář prozrazovala, že těch nekolik týdnů náš elf prožil v nejpustší divočině. Co se týká mne samotného, prožil jsem se zaklínačem Tarasem krušné, ale krásné chvíle na jednom ze zaklínačských hradišť severu, prošel jsem tvrdým výcvikem, mentálním tréninkem a zejména obávanou zkouškou trav. Více se ale o tom nemohu zmiňovat. Každopádně, nejviditelnější změnou jsou u mě mé oči, které jsou nyní žluté a panenky mají kočičí tvar.

Když jsme si s přáteli posdíleli naše zkušenosti, prožitá dobrodružství a nově naučené dovednosti, přišel k nám Ori a řekl, že nás hledal kapitán Orik, u kterého jsme si ještě nevyzvedli odměnu za předchozí pomoc. Sejít jsme se s ním měli v trpasličí, přístavní hospodě U pleše a plnovousu.

Dorazili jsme do zmíněného lokálu. Celý velký sál byl provoněn medovinou, pivem a pečeným masem. Osazenstvo bylo z většiny tvořeno nelidmi, ale pár lidských námořníků si sem trouflo přijít zahrát si kostky nebo karty. U všech stolů bylo plno a kousek za výčepem bylo vidět schody dolů. Jelikož jsme Orika nikde neviděli, rozhodli jsme se zkusit dolní patro. Už když jsme došli ke schodům, slyšeli jsme zezdola hádku a ránu, když se převrátí stůl s nádobím. Došli jsme dolů a viděli jsme, že parta několika hromotluků kope do ležícího trpaslíka a řve na něj cosi o zaplacení jejich pánovi.

“Podrž mi sekeru.” řekl jsem hobitovi a s Bowdevanem jsme skočili na ty darebáky, kteří bili našeho přítele Orika, jehož jsme rozpoznali v ležícím trpaslíkovi. Než si nás všimli, Bowdevan jednoho kopnul zezadu do koulí a tak se raubíři dozvěděli, že Orik není sám. Já se dal rychle do křížku s dalším, který se mne snažil kopnout do hlavy, ale chytil jsem jeho nohu a povalil ho na zem. I Filibert, položivše mou sekeru, se zapojil do bitky. Ve spěchu, jsme na sebe s elfem ještě houkli, že minimálně jednoho necháme žít. Z pěti raubířů se nám skutečně podařilo jednoho nechat naživu (i když nebyl úplně schopen samostatného pohybu), ostatní padli.

Orik ležel ve vlastní krvi v bezvědomí, ale poznali jsme, že žije. Všimli jsme si, že útočníci měli všichni stejnokroj - modré oblečení a červený šátek. Orik se stále neprobouzel, tak jsme se rozhodli urychleně dostat ho k Orimu. Od hopodského jsme si půjčili trakař a nocí jsme se dostali k alchymistovi. Měli jsme drobné potíže s městskou stráží, ale Filibert odlákal jejich pozornost. Se zbitým trpaslíkem a omráčeným rváčem na trakaři jsme se dostali, kam jsme potřebovali.

Zatímco Filibert a Ori opečovávali našeho zraněného přítele, odtáhli jsme s elfem zbitého rváče na dvorek, za ruce jsme ho přivázali k háku a vytáhli jsme ho nahoru. Napustili jsme džber plný vody a zajatce jsme probrali. Začali jsme ho vyslýchat, ale moc se mu nechtělo odpovídat. Přivalili jsme malý špalek, aby měl na čem stát a řekl jsem: “Za každou špatnou odpověď ti z nohy useknu jeden prst. Tak se snaž tady mýmu kamarádovi odpovídat tak, aby se nám to líbilo.” Po useknutém palci jsme zjistili, že se jmenuje Fredrik a že je jejich šéf Percival poslal, aby z Orika dostali prachy, které údajně dlužil, za kotvení v přístavu. Po druhém prstu nám prozradil, že Percival má na starosti městské doky a že měl přinést všechny peníze, které by měl trpaslík u sebe. Mezitím však zaznělo spousta špatných odpovědí a tak, když jsme s ním skončili měl na pravé noze všechny prsty usekané. Snažili jsme se z Frederika ještě dostat, kde Percival sídlí, ale nechtěl nám to prozradit. Neměl jsem z toho radost, ale usekl jsem mu palec i na druhé noze. Pak si val opět slovo Bowdevan a pohrozil zajatci, že neřekne-li nám, co potřebujeme vědět, uřízne mu pro změnu ucho. Zjistili jsme pak, že Percival bydlí v prostředním městě vedle hřbitova a že v domě je kromě pána i několik strážných. Po poslední informaci, jsme se rozhodli ukončit zajatcovo trápení a zabili jsme ho.

Filibert mezitím vyzpovídal Orika a zjistili jsme, že Percival od něho kromě peněz vybíral i zboží. Pak vyrazil do města opatřit nám glejty pro vstup do vyššího města. Aby měl víc peněz stavil se nejdřív u zlatníka prodat sbírku starých mincí, kterou našel v garfavelově sídle. Došel tedy ke zlatníku Alfonsovi, hobitovi a usmlouval za staré mince patnáct grošů.

Mezitím jsme s Elfem šli do doků na Throrovo kladivo a svolali jsme Orikovi námořníky (kteří nás už znali) do podpalubí. Zjistili jsme, že Percivalovi muži na ně hned při příjezdu čekali a museli jsme platit clo. Jenomže chtěli trojnásobnou sumu, než je normální, což se Orikovi nelíbilo. My jsme jim na oplátku řekli, všechno co víme. Pak jsme začali vymýšlet plán. Tedy z počátku dostat Orika na loď, aby hned jak přineseme peníze (neboť nebyla jiná cesta, než “okrást” Percivala) mohla loď vyplout.

Zatímco jsme s elfem vymýšleli plán, Filibert se vydal do zlodějské gildy, aby pro nás tři získal glejty na projití branou do Vyššího města. Bohužel ale zloději se okrádají i mezi sebou navzájem a tak za jeden chtěli patnáct grošů. Takže se hobit vrátil jenom s jedním, což znamenalo jistou komplikaci.

Co jsme řešili bylo, máme-li se pokusit o čistou práci, nebo Percivala okrást velkolepě a ještě jeho dům při odchodu vypálit. Debata to byla dlouhá. Klasicky pro brutální verzi byl náš krvelačný elf, ale s Filibertem jsme ho přesvědčili, že si nemůžeme dovolit, aby se ve městě rozjela nenávistná kampaň na všechny nelidi. Filibert pak navrhnul, abychom zjistili, jaké je o Percivalovi ve městě mínění a jak vypadá jeho dům. Plán byl tedy takový: Bowdevan se převlékne za Percivalova muže a vyhledá někoho, kdo u Percivala sloužil. Já se pokusím zjistit, jestli si Percival nechává posílat lehké dívky a pokud ano, vytáhnu informace od některé z nich. Filibert zatím vyčkával a chystal se na tajnou loupež.

Vydal jsem se do místního bordelu U Pičaryby a nachází se v přístavní čtvrti, kde mě uvítala místní bordelmamá. Vyžádal jsem si společnici s tím, že rozhodně nechci trpaslici a ideálně elfku, byla mi doporučena Selion. Neměl jsem u sebe bohužel dost peněz a ale svým šarmem jsem to uhrál. Když jsem se ale pokusil získat informace, jestli jsou její děvčata i někam posílána, musel jsem obětovat drahý náhrdelník, který jsem u sebe měl. Ale vyplatilo se, zjistil jsem, že dvakrát do měsíce posílá pár děvčat k muži jménem Percival, ale podruhé už němu žádná moc nechce. Štěstí mi ale přálo v tom, že Selion “nahoře” taky byla. Selion byla velice krásná elfka a když jsme si užili, pod záminkou, že se s ním chystám na obchodní jednání, jsem od elfky zjistil, jak dům vypadá a hlavně že jeho ložnice je ve druhém patře s okny do ulice a na hřbitov. A taky, že v domě je spousta stráží, protože Percival je paranoidní. Tím jsem zjistil všechno co jsem potřeboval vědět.

Bowdevan, přestrojen za jednoho z Percivalových mužů a vydal se do hospody. Stejně jako já i on měl štěstí a narazil u piva na muže, který u Percivala nějaký čas pracoval, ale neměl na toto období dobré vzpomínky. Také elf tak zjistil půdorys domu a kde přesně se dlm nachází.

Počkali jsme do rána a hned jak se otevřely brány, vyrazili jsme od Oriho. Glejt, který jsme měli, jsme dali elfovi. Plán byl takový, že hobit se do Vyššího města proplíží, vezma glejt a přinese ho zpátky mně. Bowdevan, tedy v pořádku prošel. Filibert využil zmatku před branou, když procházela řada naložených vozů, skočil po jeden z nich, chytil se branou projel. Pak se ale v bráně strhla mela. Jednomu z kupců se nelíbilo, jak důkladně stráž prohledává jeho povoz. Využil jsem zmatku a spěšně brano prošel. V nastalé vřavě, si mě nikdo nevšimnul.

První část jsme tedy měli za sebou, teď stačilo najít hřbitov, počkat až se setmí a pustit se do akce. Přišli jsme ke hřbitovu a jasně jsme poznali Percivalův dům, který i v celkem pěkné zástavbě vynikal svou okázalostí. Vypil jsem si svou várku Kočky a šel jsem prozkoumat hřbitov v jehož středu stála márnice. Setmělo se a mezi náhrobky se začalo něco hýbat. Tři ghúlové! První dva z nich hobit zabil stříbrnou dýkou. O třetího jsem se postaral já s Bowdevanem. Rychlá akce, ale zdá se, že jsme nevzbudili pozornost - ulice byla prázdná. Když už jsme na hřbitově byli, podívali jsme se do márnice.

Objevili jsme, že stůl, na kterém se připravují nebožtíci k věčnému spánku se dá šoupnout a dolů vedou schody. Jelikož jsem vypil Kočku, šel jsem první a moji druhové hned za mnou. Vešli jsme do chodby, která nás po chvilce zvedla do nevelké místnosti. Na jejímž druhém konci zářil magickým světlem kruh a v něm se vznášel démon. První do útoku se vrhnul Filibert, leč minul. Jeho rozptýlení démona se mi ale hodilo - stihl jsem si sekeru pomazat stříbrným olejem a ihned jsem našeho nepřítel ťal do oblasti žeber. Stáli jsme s hobitem každý z jedné strany a bojoval jsme s démonem. Poprvé jsem se pokusil použít znamení Aard, ale jen se mi podařilo odklonit démonův útok. To ale stačilo Filibertovi, který skočil kupředu a svou stříbrno dýkou zasadil poslední, rozhodující ránu.

Za magickým kruhem byla zeď, ale postavena byla velmi špatně a bylo zjevné, že za zdí se něco skrývá. Pomocí našeho páčidla, jsme zeď prorazili a krátkou chodbou jsme se dostali k žebříku, po kterém jsme vylezli a dostali se do klenutého sklepení. Bohužel náš příchod nebyl tak tichý jak jsme doufali a tak jsme se hned ve sklepě museli vypořádat s dvojící strážných. To už ale Filibert a Boudewan zvládli tiše a dalším poklopem jsme se ocitli v prostorné, přízemní kuchyni. V celém domě vládlo hrobové ticho a tak jsme se vyplížili z kuchyně do vstupní haly. I ta zela prázdnotou. Věděli jsme, že Percivalova ložnice je ve druhém patře, tedy jsme vyrazili po schodech nahoru.

Další hala a pohledem z oken jsme se zorientovali - byli jsme ve správném domě. Z jediné místnosti v patře jsme slyšeli hlasité chrápání. Percivalova ložnice měla být v druhém patře, tedy jsme opět šli nahoru. Čekala nás spoře osvětlená chodba a dvě místnosti. Jednu jsme (správně) rozklíčovali jako hledanou ložnici. Rozhodli jsme se, potichu vejít do té druhé a bylo to nevelká knihovna, plná převážně historických knih. Na stěně vedle okna visel obraz mladého, pohledného půlelfa s jmenovkou PERCIVAL.

Filibert pomaličku otevřel dveře a ve chvíli, kdy vstoupil do místnosti, dostal pěstí do spánku, odletěl dva metry daleko, dveře na chodbu se zavřely a hobit zůstal od nás odříznut. Pokusili jsme se s elfem dveře vyrazit, ale nepodařilo se nám to. Bouchnutí dveří jako by bylo signálem a po domě náhle zazněl velký hluk.

…

Před ležícím Filibertem s čepelí meče na krku stáli tři postavy. Dva strážní a Percival, který mu prozradil, že nás očekával. A chce-li svůj život aspoň trošku prodloužit, máme já a elf nechat toho mlácení do dveří.

…

Bowdevanovi se zatím vůbec nedařilo dveře vyrazit. Já se postavil nahoru na schody, sekeru připravenou v ruce a klidně jsem čekal. Schodiště bylo široké na dva muže vedle sebe a skutečně - první dva se objevili na schodech pode mnou. Neúspěšně jsem se pokusil o Aard. Vidouc, že tím nic nezmůžu, skočil jsem mezi doslova mezi mé dva soupeře. Bleskurychle, jsem toho po své levici vrazil pěstí pod žebra, druhý se snažil trefit mě násadou svého kopí do hlavy, sehnul jsem se a biřic trefil svého kumpána do zad. Toho jsem využil a kopnul jsem již poraněného soupeře do kolene. Noha pod mým nárazem povolila a koleno prasklo. Druhý z biřiců mě mezitím chtěl bodnout do zad, leč nepovedlo se mu to. Už jsem ale měl dost místa na úder sekerou ale voják kryl. Boj trval trochu déle, než jsem myslel, ale za chvilku se první z soupeřů válel v kaluži krve na mezi patře. druhý voják mi bleskovým a nečekaným úderem vyrazil sekeru z ruky, rozeběhl jsem se proti němu a chtěl jsem ho udeřit pěstí, ale můj úder byl odvrácen. Naštěstí jsem ale odletěl , směrem ke své sekyře. Pokusil jsem se opět o Aard, ale bez výsledku. Vyhnul jsem se dalšímu útoku, ale to samé se podařilo mému soupeři. Další ranou jsem mu ale přerazil klíční kost, zatlačil jsem na něj, podkopl jsem mu nohy a chudák se převrátil dolů ze schodů, kde se zlomil vaz.

…

Filibert využil zařvání, které způsobil můj souboj a tato vteřinová nepozornost ho prozatím zachránila. Percival na milisekundu povolil v pozornosti, hobit odstrčil jeho meč, vytasil dýku a bodl půlelfa do slabin. Netrefil ale dostal se z obklíčení. Uskočil stranou a dostal se z bezprostředního dosahu. Překulil se po posteli. Najednou se ozvala rána a Bowdevan konečně pořádně zabral páčidlem a dveře skutečně povolili. Elf skočil dovnitř a nepřítel, který stál na ráně dostal páčidlem silný úder. Nastalého rozruchu využil Filibert, vzal svou stříbrnou, očarovanou dýku a hodil ji po Percivalovi. Jak náhoda je milostivá! Hobit trefil půlelfa přímo do krku, Percivalovi oči vzplanuly zeleným světlem a padnul mrtvý k zemi. Bowdevan na nic nečekal, a mečem propíchnul omráčeného protivníka. Hobitova kouzelná dýka, zjevně pozbyla kouzelnou schopnost a již nesvítila zelenkavým světlem. Poslední z ložnicových nepřátel se hobita vrhnul, minul a hobit naopak trefil pod žebra. Propíchnul nebohého biřice zamordoval.

…

Po schodech proti mě šli další dva ozbrojenci. Vyslal jsem proti nim Aard a povalil je o několik schodů níž. Setřel jsem palcem krev ze své sekery, olízl jsem si palec a pravil jsem: “Strach.” Jeden z nich se skutečně lekl a dal se na útěk. Jeho komplic mi ale vyšel v ústrety. Naše zbraně zařinčeli, ale střet byl krátký a muž padl mrtvý k zemi. Ve chvíli kdy jsem začal ustupovat, přišli nahoru na schody moji druhové a elf že za sebou táhne, mrtvolu Percivala. Ukázal ji pěti dole stojícím protivníkům a ti složili zbraně. S Bowdevanem, jsme je svázali.

Svázané Percivalovi poskoky, jsme odvedli nahoru do knihovny, kde je hlídal Bowdevan, já a hobit jsme začali prohledávat pánovu ložnici. V psacím stolu, jsme nalezli naditý měšec s penězi. Hobit se zaměřil na truhlu v koutě, bylo v ní elské, velmi slušivé oblečení šlechtického střihu i kvality i s botami. Z knihovničky jsem si vzal tlustý svazek “Léčivé byliny pro výrobu léčivých mastí”.

Bowdevana se biřici snažili umluvit, aby je pustil. Ten se ale nedal a snažil se naopak vytáhnout z nich nějaké informace o jejich mrtvém pánovi. Oni však nic neprozradili a místo toho, zatímco jeden elfa plně zaměstnal, ostatním se podařilo uvolnit se z našich pout. Elf rychle vyběhl z knihovny, já přivolán křikem jsem vyběhl na chodbu a prvního z uvolněných nepřátel jsem švihnul sekerou přes hruď. Elf s hobitem vystřelili a oba trefili. Já pak do chumlu úspěšně vyslal Aard a pak jsem začal sekat hlava nehlava. Zajatci se tak sami odsoudili k smrti. Jednoho jsme ale ušetřili, jedinou informaci co jsme ale zjistili byla, že Percival nebyl hlavou organizace a měl ještě někoho nad sebou.

Sešli jsme do prvního patra, prohledat tamní ložnici, našli jsme v ní ale jen postarší služku. Uklidnili jsme ji, že ji necháme žít a odešli jsme. Ještě jsem jí dal pět grošů, aby o nás nikde nemlulvila.

Ani v přízemí jsme nenašli nic zajímavého, ale v tom se ozvalo bušení na vstupní dveře a hlas volal: “Městská stráž! Otevřete!” Bowdevan se rychle převlékl do šlechtického oblečení a šel otevřít. Elf zahrál napůl opilého a napůl rozespalého pána domu a podařilo se mu je uplatit, strážní tak odešli každý o pět grošů bohatší.

Zpátky se převlékl, prohledali jsme přízemní ložnici, kde nebylo nic zajímavého. Kuchyní jsme se dostali do sklepa, do krypt a na hřbitov, kde jsme přečkali do ranního otevření městských bran a odešli jsme k Orikovi na loď.