Nohy v teple

Pakliže měnešálí paměť, cestou od zázračného jezírka jsme se již příliš nezdrželi na výpravě do města Odensvik, kde jsme doufali v značné doplnění zásob a zejména jsme zde doufali ve vylepšení našeho vybavení a opravu starého.

K branám města jsme zašli krátce po poledni. Hned u brány nás však čekaly nepříjemnosti. Strážní (a později jsme zjistili, že nejen oni) nejsou příliš přátelští k nelidem, kterých je naše družina doslova plná. Užuž jsme se s nimi chtěli pustit do křížku a mám blesková pravačka již sahala po sekyře, ale včas jsem si uvědomil následky, které by to pro nás mělo a raději jsme strážné podplatili několika groši.

Jak se ukázalo, ve městě bylo několik řemeslníků, malý hrádek, hospoda a hampejz. Boudevan a Filibart se rozhodli zajistit nám nocleh v hostinci. Já zamířil pro informace do bordelu „U Červenýho“.

Po kvalitně odvedené práci se zaplacená dívka moc nerozpovídala a vlastně jediné co jsme zjistil bylo, že městečko slouží jako dopravní uzel a záchytný bod pro trpaslické obchodníky, kteří cestou do hlavního města zde zastavují doplnit zásoby a užít si. Přestože tedy trpaslíci zajišťují velký průtok financí, nejsou zde příliš oblíbeni.

Hobit a elf mezitím sehnali místo na přespání a zjistili, že v městských stokách se ztrácejí lidé. To nás zaujalo a rozhodli jsme se druhý den zajít za velitelem místní jednotky a o práci se přihlásit.

Ráno jsme ale nejdříve obešli místní řemeslníky. Prodali jsme co se dalo a mám pěknou novou zbroj, stejné tak i Filibert. Nakoupili jsme oblečení a šípy a šipky do luku respektive do kuše. Večer jsme šli temnou ulicí zpět do hostince, když nás chtěla zadržet stráž. Než však k něčemu došlo, oba vojáci padli mrtví k zemi a k nám ladným krokem přistoupila tajemná postava.

Elfka (Gilean) nám nařídila, že pro nic máme ukrást meč zdejšího hradního pána a před jí ho o další půlnoci v přístavišti. Pak stejně rychle jako se zjevila i zmizela.

Dlouho do noci jsme pak v našem pokoji rozmlouvali jaký zvolit postup. Poslechnout elfku se nám příliš nechtělo, ale bylo nám jasné, že nás drží v šachu. Evidentně totiž měla několik kompliců, kteří se uměli nepozorovaně pohybovat městem a stříleli zcela neomylně.

Ráno jsme se nakonec rozhodli nejprve vyřídit zakázku od města a pak teprve přemýšlet co s elfkou. Vyjednávač Filibert šel tedy za seržantem a vrátil se se zajímavou informací. Veškeré rasové nepokoje ve městě totiž řídí právě tento muž. Jelikož se ale nikdo jiný nepřihlásil o „vyčištění“ kanalizace, rozhodl se, že našich služeb využije.

Ve stokách to příšerně páchlo rozkladem všeho možného. Po krátké potyčce s ghúli jsme měli možnost se na místě porozhlédnout. Brzy jsme zjistili, co zapříčinilo ten šílený smrad. Na hromadě totiž leželo několik desítek popravených těl hobitů, elfů a trpaslíků.

Nasráni do nejvyšší míry jsme pokračovali na své výpravě další chodbou, která stoupala vzhůru. Dostali jsme se do jakéhosi skladiště, kde nebylo nic zajímavého. Pokračovali jsme dál po schodech.

Ocitli jsme se ve velké místnosti. Uprostřed stál velký stůl a v jedné z delších stěn byl velký krb, ve kterém hořelo několik polen. Před krbem v křesle seděl spící stařec. Uhodli jsme velmi rychle, že je to zdejší hradní pán a rozhodli jsme se získat jeho meč a zabít tak dvě mouchy jednou ranou.

Pan hrabě byl ale mrtvý. Rozhodli jsme se bleskově: Filibert prohledá pánovi komnaty a sežene onen vzácný meč. Já s Boudevanem zůstaneme v sále a budeme v případě potřeby krýt náš ústup. Ani nevím, jak se to semlelo, ale když jsme v komnatě osiřeli, objevil se náhle seržant. (onen rasista a jak jsme nyní věděli vrah) Pustili jsme se s ním do boje a vcelku rychle ho přemohli. Snažil jsem se z něj dostat doznání, ale byl zatvrzelý. Usekl jsem mu tedy pravé chodidlo v kotníku a znovu ho vyslýchal. Ani Boudevan nelenil a převrátil stůl, abychom byli kryti. Hluk boje totiž přivolal několik zbrojnošů. Usekl jsem seržantovi i druhou nohu a nakonec oba pahýly strčil do plápolajícího ohně v krbu. Pak jsem šel pomoct elfovi. Oba jsme se modlili, aby se Filibert brzy objevil i s mečem.

Zatlačili jsme ozbrojence zpět na nádvoří, ale příliš mnoho jich přežilo a zapamatovalo si nás. Ve dveřích se ale objevil náš hobit a tak jsme tajnými chodbami zamířili zpět. Proplížili jsme se na jediné bezpečné místo – k Červenýmu – a ve sklepení v lázni jsme strávili noc.

Jelikož Filibert nebyl při našem „útoku“ na hrad viděn vyslali jsme ho na výzvědy, abychom zjistili, jaká je ve městě nálada. Nebyla dobrá, což se dalo celkem očekávat. Dostala se však k němu informace, že hraběcí meč máme donést o půlnoci na hřbitov za městem. Jelikož však po městě chodili zdvojené stráže, nevěděli jsme, tak jak na hřbitov dostat mě a Boudevana. Shodou dalších náhod a štěstí (kterého má Filibert požehnaně) objevil dům místního hrobníka, který (další štěstí) sousedí přímo s naším hampejzem, z něhož vedla podzemní cesta přímo ke hřbitovu.

Nepozorovaně jsme se do opuštěného domu dostali a tunelem z márnice se vydali na cestu za město. Hřbitov byl obehnán vysokou zdí a vévodila mu veliká kamenná hrobka na pahorku uprostřed. Před ní již stála Gilean a bohužel veškerá naše snaha o nepozorovaný vstup přišla vniveč. Kolem dokola bylo několik dalších elfů. Filibert nesl meč a já šel po jeho boku. Boudevan nás měl krýt zpoza zdi.

Mysleli jsme si, jak budeme vyjednávat, ale do toho se elfce moc nechtělo. Měli jsme jí odevzdat meč a ještě být rádi, že z toho vyvázneme živí. Další rozhovor však nabral nečekaný konec. Z hrobky vyskočila Hrobice. Zrůdná babice se zakousla Gileadě do krku a než jsme stihli cokoli podniknout, ukousla jí jedním trhnutím hlavu. Vyjednávání skončilo.

Hobit se rychle schoval za nejbližší hrob a já s výkřikem „Čuchej!“ se vrhnul na Hrobici. Má sekera však příliš mnoho nesvedla a nebýt Boudevanova stříbrného meče, byl bych padl. Elf však několika skoky doběhl k hrobce a maje víc štěstí než rozumu několika údery Hrobici zahubil.

Další hlavní úlohu hrál Filibert, který s přeživšími elfy vyjednal, bezpečný návrat do města. Žel, pokračování jejich odboje je bohužel víc než zoufalé a po smrti jejich velitelky je odsouzené k nešťastnému konci.

Opět tajnou chodbou jsme se vydali do města a ihned jsme spěchali do přístaviště, neboť ten večer mělo odpolout směr hlavní město Thorovo kladivo. Snad díky trpaslické posádce a bodrému kapitánovi jsme unikli strážím a vydali se na cestu. Nemaje peníze, ale aspoň hraběcí meč jsme dofali v poklidnou plavbu, která měla být zaplacena naší prací na lodě.