Nepijte ghúlí krev

Přišli jsme k jezeru. Bylo hluboké a ze dvou stran obehnáno vysokými skalisky. Na kratších stranách však byly pláže z jemných kamínků. Na jedné z nich jsme nalezli malou loďku, do které jsme nasedli a já (jakožto nejsilnější) jsem se chopil vesel. Filibart usedl ke kormidlu a Boudevan svým elfím zrakem hledal jeskyni. A nemuseli jsme plout daleko a skutečně se v jednom skalnatém břehu objevil otvor dost velký na to, abychom do něj mohli vplout. Bezpečně jsme loďku vytáhli na břeh a zjistili jsme, že v černočerné tmě nevidíme ani na krok. Opět jsme nasedli do lodě a pluli jsme na břeh, kde jsme si za pomoci větve a hadru stvořili pochodeň.

Znovu jsme se dostali do jeskyně a zapálili naší louči. Ušli jsme sotva pár sáhů a chodba se dělila na dvě. Vydali jsme se doprava a vešli do malé místnosti. Bohužel jsme však svým příchodem probudili ghúla, který se po nás ihned začal sápat. „Čuchej!“ zvolal jsem a ihned jsem ho plácnul svou sekyrou. Ani Boudevan nezůstal pozadu a jal se na ghúla zaútočit. Došlo k několika málo střetům, až jsem tuto potyčku musel rázně utnout. Konkrétně jsem totiž utnul Galovu hlavu. I přes bedlivé pátrání jsme zde nic zajímavého nenašli a vrátili jsme se na rozcestí a pokračovali jsme v původním směru. Cesta nás zavedla do většího sálu, kde jsme doufali v objevení pokladu.

Místo hromad zlata se však objevili další dva ghúlové. „Čuchej!“ zaznělo sálem a hrnul jsem si to ke vzdálenějšímu monstru, zatímco Boudevan si to šel vyřídit s druhým. Filibart nám svítil loučí. Byl to krátký boj a ještě stále trochu cítím v ústech chuť ghúli krve, která mne celého ohodila a kterou jsem si labužnicky slíznul ze rtů. Bohužel se mi krev dostala i do rány z minulých bojů, což bude mít za chvilku fatální následky. Zatím jsem však nic nepociťoval. Když i Boudevan sundal „svého“ ghúla nezbývalo, než najít vytoužený poklad.

Nález se podařil našemu všetečnému hobitovi. V mihotavém světle louče našel zasypaný výklenek. Chopil jsem se lopaty a začal jsem odhazovat hlínu. Brzy byl průlez natolik velký, aby se jím mohl Filibert dostat do výklenku. Po chvilce hrabání a hmatání našel kousek pod „podlahou“ dřevěnou truhlu, kterou vyhrabal a podal nám ji. Po jejím otevření zavládlo v družině mírně rozčarování. Dřevěná bedna obsahovala jantar v hodnotě asi 7 grošů, dvě pochodně a kuši s několika šipkami. Jantar jsem si vzal k sobě, kuši jsme dali Filipovi (snad konečně k něčemu bude) a louče si přibalil Boudevan.

Došli jsme zpět k lodi a bezpečně dopluli na pláž. Nabádal jsem své druhy, že toto určitě není ten zamýšlený poklad. Jelikož jsme po obeplutí celého jezera žádnou jinou jeskyni neviděli, rozhodli jsme se, že ještě prozkoumáme okolí jezera. Podle schopnosti přežít v boji jsme se rozdělili takto. Bouda šel s Filipem a já sám jsem se vydal na opačnou stranu. Ušel jsem ale sotva pár kroků a v prsou mě silně zaškubalo a svalil jsem se na zem. Ghúlova krev se konečně smísila s mou a otrávila ji. V bolestivé agónii jsem se válel po zemi a nebyl jsem ničeho schopen, načež jsem upadl do milosrdného bezvědomí.

…

Boudevan a Filibert se vydali na druhou stranu než Thongar. Když opustili pláž a zašli do lesa, uslyšeli strašlivý křik. Až zázračně rychle jim došlo, že je to trpaslík a běželi zpět na pláž. Kousek za ní nalezli na zemi ležícího druha, nad nímž se skláněn jakýsi stařec. Boudevan bleskurychle pozvedl napjatý luk s šípem.

„Kdo jste?!“ oslovil starce a dále na něho mířil.

Tajemný cizinec však na otázku neodpověděl. „Snažím se pomoci tomuto trpaslíkovi.“

Ač s nedůvěrou pomohli elf s hobitem dopravit polomrtvého Thongara do poustevníkovi chajdy. Tam raněného trpaslíka položili na postel. Když se stařec dověděl, že otrava je z ghúli krve nedával Thonfarovi mnoho šancí na přežití, ale silný a odolný trpaslík se z toho dokázal dostat. Přes noc si všichni odpočinuli a ráno jim poustevník řekl legendu, že kdesi v horách je pramen, který vytryskl ze skal kvůli ohromnému žalu sličné elfky, která tam oplakávala svého padlého milého.

…

Rozhodli jsme se vydat hledat ten tajemný pramen, neboť jsem před sebou údajně měl asi pět posledních dní života. Což není mnoho. Došli jsme k jezeru a vydali se podél jeho hlavního přítoku k nedalekým horám. Šli jsme několik hodin lesy, až jsme se dostali ke skalní stěně. Z níž vytékal potok. Prošli jsme vodopádem (přesně si již nevzpomínám jak) a ocitli jsme se v malebném údolí ze všech stran obehnáno skalami. Šli jsme dál podél potoka, který byl poměrně prudký. Z lesa se však proti nám vynořili tři velcí vlci. Boudevan a Filibart se mě snažili zastavit, ale navzdory svému hroznému zranění a za pokřiku „Čuchej!“ jsem se rozeběhl vlkům v ústrety. Filibart poprvé požil svou kuši, leč ne příliš úspěšně. Zato Boudevan dvěma přesnými ranami ze svého luku zabil jednu z šelem. Já zatím bojoval proti dvěma vlkům. Jednoho jsem trefil do tlamy, až sprška jeho zubů rozlétla se všude kolem. Pod další ranou šel vlk k zemi. Společně s Boudevanem jsme si poradili i se třetím.

Dále podél potoka jsme se dostali až na konec údolí. Měli jsme dvě možnosti. Buď se potopit do neznámého tunelu, odkud vytékal potok, nebo se vydat po točitých schodech kamsi. Navrhoval jsem, abychom vyslali hobita potokem, ale byl jsem přehlasován.

Šli jsme po schodech. Já první. Další krásné „údolí“. Jeden jediný veliký strom stál uprostřed a za ním jsme viděli vodu vycházející ze skály a padající do malého jezírka. Nad velkým stromem se vznášelo hejno krkavců. To sice bylo nepříjemné, ale vydali jsme se k jezírku s cílem, že se v něm všichni smočíme a budeme doufat, že se jedná o ono kouzelné, uzdravující jezírko.

Už už jsem se začal svlékat, když se za námi objevil Lešij. Ohromný duch lesa s dřevěným brněním a hejnem havranů nad hlavou. Byl to tuhý boj. Naše zbraně na něho neplatili. Boudevan skončil těžce poklován havrany. Zachránil nás až Filibert. Vzal louč, zapálil ji a s ní se vydal pokořit Lešije. Rubal jsem do ducha sekerou, Boudevan, když se zbavil dotěrných ptáků pral do Lešije šíp za šípem. Vytvořili jsme tak Filibertovi prostor a ve chvíli, kdy byl Lešij nepozorný ho podpálil. Pak už to s naším soupeřem vzalo rychlý konec.

Zatímco jsme se já a Filibert, oba na pokraji zhroucení, odebrali do jezírka, hobit prohledal kořeny velkého stromu. Odměnou mu byla nevelká truhlička, v níž našel stříbrnou dýku (tu si nechal), lano (to si vzal Boudevan) a prsten, který mám schovaný u sebe já. Než se vydáme na další výpravu, vypili jsme jednu láhev Est Est a tu jsme naplnili uzdravující vodou z jezírka.