Mládě a skokan

Ráno jsme se vrátili na lesní cestu a po ní se vydali na východ. V průběhu našeho pochodu lesem se zatáhlo a spustil se silný déšť. Filiberta přepadla únava a protože jsme chtěli dojít co nejdál, poslední asi hodinu jsem ho nesl na zádech. Naštěstí ale Bowdevan našel místo plus mínus vhodné k táboření a rozdělal stan.

V noci se mi zdálo o Lasairovi, jak se směje a slyším jeho hlas mluvit o muškách. Pak měl hlídku Filibert a usnul. Tu se Bowdevan probudil a spatřil malého medvěda, kterak nám z pod plachty vytahuje vak s jídlem. Elf zařval, aby mládě zahnal, ale tu se přiřítila obrovská medvědice a mocným úderem ho odhodila do houští. Naštěstí jeho zavolání mě i hobita probudilo. Popadli jsme zbraně a vrhli se našemu druhu pomoci.

Filibert popadl ze země kámen a hodil ho do houští, aby odlákal zvířecí pozornost a přitom zavolal: “Na stromy!” a jak jsem byl ještě rozespalej, vytáhnul jsem se na nejbližší větev. Kámen pozornost medvědice odlákal a Bowdevan se vydal do stanu pro svůj meč. Medvědice se k nám začala přibližovat a mírně ji až zastavil Filibertův nůž, který prosvištěl vzduchem a zasekl se jí do těla. Po chvilce na větvi jsem se ale probral, dal jsem si facku a skočil opět dolů. V ten moment mě ale povalil Bowdevan a oba jsme se zamotali do stanu.

Jiné problémy měl Filibert, který uskakoval od medvědice, ale na záda mu skočilo druhé medvídě. Podařilo se mu ho ale usmrtit. Medvědice to zmerčila a rozběhla se k němu. Filibert, nevěda co si počít, vrhnul proti ní svůj tesák a, světe div se, trefil a usmrtil ji.

Přišli jsme ale o stan a Filibert o svůj batoh, tudíž jsme si jeho věci rozebrali. Jedno medvídě přežilo a Bowdevan se ho pokusil ochočit. Zatím to vypadá nadějně.

Chtěli jsme vyrazit na cestu, když se na naší mýtině zjevila elfka, která se představila jako Aiden, kterou vyslal Dair Darach, aby nás doprovodila do Doras Toir. Šli jsme asi dva dny a skutečně do vesnice elfů. Tam nás v jedné větší chýši již Dair Darach očekával.

Řekli jsme mu tedy vše, co se odehrálo, co jsme viděli a slyšeli. Překvapilo nás, že jméno Lasair (elfsky Plamen, což je jméno z dopisu, který jsme naši u Percivala) nebylo Dair Darachovi neznámé. Po dlouhém Filibertově monologu jsem před náčelníka předstoupil já a poprosil jsem ho, aby vyslal posli do Nimeru ke králi Berethovi se zprávou, kterou jsme přinesli z Měsíčního sálu. S tím souhlasil a ihned v tomto směru začal jednat.

Pak nás propustil a my šli navštívit místního léčitele a pak spát. Ráno jsme u místního obchodníka nakoupili trochu nového vybavení, včetně batohu pro Filiberta, tesáku pro mne a pár nových šípů pro Bowdevana. Druhého dne ráno jsme opustili Šerý les a pokračovali na východ. S Dair Darachem jsme se těsně před odchodem ještě jednou sešli a dostali jsme od něj náhrdelníky a stali jsme se oficiálně “přáteli elfů” a měli jsme tak zajištěnou pomoc sličného národa, ať budeme kdekoliv a řekl nám, že asi po dni cesty se dostaneme do vesnice Ludava, kde máme hledat člověka Iva, který nám poradí kudy a jak dál.

Přes řeku a kolem malé pevnosti jsme došli do Ludavy. S Bowdevanem jsme v hostinci zjistili, že náš kontakt bydlí vedle kovárny. Filibert mezitím navštívil zmíněnou kovárnu, kde zakoupil tři vrhací nože. Leč v domě vedle kovárny, kde jsme hledali Iva, žila jen stará babka, která tvrdila, že zde žádný Ivo nikdy nežil. Vrátili jsme se ke kováři a ten nám řekl, že Ivo měl před pár dny pohřeb, ale popsal nám, jak se dostaneme k jeho (Ivovu) synovi.

Dveře domu byli zamčené, ale dostali jsme se dovnitř. Bylo tam krásně uklizeno, klukům to připadalo zvláštní, ale já cítil, že tady prostě žije šťastná rodina. Ale zároveň v tom precizním úklidu bylo cosi zlověstného. V jedné z truhel, pod ženským oblečením, našel Filibert oblečení pro miminko.

Rozhodli jsme se, napsat majiteli domu dopis, že se vrátíme a chceme s ním mluvit. Když ale Filibert nakukoval do knihovny, našel dopis:

“Jak se věci mohou měnit. před týdnem jsem vás měl oba a teď jsem tu sám. Jak jste krutí, bohové. vzali jste vše a mě zbyly oči jen pro pláč. Sbohem otče, byl jsi mi vzorem. Učinil jsi mě mužem, odpustit mi to, co se/si hodlám udělat. vím že by sis přál, abych zestárl, měl ženu a děti, ale to mi vše bylo vzato. Sbohem Ivon, má ženo. miloval jsem tě celý svůj život. když jsi mi řekla, že budu otcem, byl jsem nejšťastnější muž na světě. Proč jen mi vás ten černovlasý ďábel vzal.”

Dále se v dopise psalo, že řeka již čeká. Esse plánoval spáchat sebevraždu. Okamžitě jsme se vydali zpět k řece v údolí. Cestou jsme v hostinci našli jeho kolegu vojáka z pevnosti, který nám potvrdil, že Esseho ten den viděl.

Dorazili jsme k pevnosti, kde před branou stáli dva vojáci, kteří nás nechtěli pustit a považovali nás za bandity. Ukázal jsem jim ale listinu od krále Beretha a strážní pustili Elfa s hobitem dovnitř, ale zbraně museli nechat venku.

Cestou ve věži se na elfa s hobitem obrátil strážný, který je doprovázel. Slova “Lasair bude mít radost, že jsem vás zastavil.” stačila, aby ho moji druhové včas prohlédli. Strhla se bitka, během které všichni tři postupovali nahoru po schodech. Zaslechl jsem známé zvuky, prosmíkl se kolem strážných v bráně, popadl jsem Bowdevanův meč a hnal se po schodech nahoru.

Když jsem doběhl na vrcholek věže, hodil jsem elfovi jeho meč a plnou rychlostí se vrhnul na soupeře. A rychlost jsem měl skutečně velkou, protože jsem darebáka natlačil na cimbuří a on se přes něj překulil a spadl dolů, kde se jeho tělo absolutně rozbilo.

Podívali jsme se dolů a viděli Esseho na mostě přes rokly. Rozběhli jsme se dolů a Bowdevan byl nejrychlejší, když jsem na most doběhl já, spatřil jsem elfa, kterak...