Kanálem ven

Snažíme se utéct strážným, jsme v kanále pod věznicí. Šli jsme dolů po schodech a naši cestu náhle přehradila další, tekoucí stoka. Nevěděli jsme, jak je hluboká, ale jediná cesta vedla proti proudu. Uvázali jsme hobita na provaz a poslali ho se brodit a hledat cestu. Se slovy, že “stejně už je od hoven” tedy Filibert šel.

Náhle cosi zabublalo a ze splašků se začaly vynořovat postavy. Bowdevan přitáhl hobita zpátky a já nebojácně skočil do proudu hoven. Jak se ukázalo, stáli proti nám tři topivci. Postavil jsem se na spodek schodů a Bowdevan za mnou napjal luk. Vypálil dva šípy v rychlém sledu a naštěstí oba šípy našly svůj cíl. Využil jsem zranění prvního nepřítele a skočil za ním do kanálu a ranou své sekery jsem ukončil jeho pochybný a zbytečný život. Bohužel ve stejné chvíli, se ozvaly se zvuky i z místnosti, kterou jsme prošli na schody. Nebylo pochyb, že vojáci našli naši stopu.

Nebylo nač čekat. Hobit a elf se vydali zpět krýt nám záda a já zůstal s trpaslíkem Orim bránit schody. Stál jsem po kolena ve splaškách a bojoval s dalším netvorem. Povalil jsem ho na dno a když se začal vynořovat, proklál jsem jeho lebku. S třetím topivcem byla práce těžší, ale i jeho jsem po pár minutách zvládnul.

Když jsem doběhl nahoru za svými druhy, bylo již po boji. V místnosti bylo několik převržených regálů a hlavně několik mrtvých. Naštěstí všichni mrtví byli příslušníky místního vojska. Filibert a Bowdevan to zvládli s bravurou!

Posbírali jsme s Orim meče padlých a šli jsme zadělat mřít. Elf s hobitem mezitím rozhodli, že sklepení ve kterém právě bojovali zapálí. Když se toho odehrálo, sešli jsme zase dolů a chvilku se brodili sračkami. Až jsme z kanálů našli východ. Poslali jsme Bowdevana, aby vylezl po žebříku a zjistil, kde se nacházíme. Báli jsme se, abychom nevylezli uprostřed nádvoří věznice. Naštěstí jsme, ale byli ve slepé uličce a Ori nás pozval k sobě domů.

Následovali jsme ho, ač elfovi se toto pozvání nezdálo. Oriho dům byl evidentně po jeho zatčení prohledán. Nasvědčoval tomu hrozný nepořádek, ale naštěstí se v domě nikdo neskrýval. Když se Ori v zaneřáděném domě zorientoval, nabídnul se, že Filibertovi ošetí useknutý prst.

Přes počáteční elfovu nedůvěru jsme se rozhodli přijmout Oriho pozvání k přespání. Na oslavu nového přátelství jsme se rozhodli že se zlejeme jako prasata a byl jsem poslán pro pivo do blízké hospody.

Obdržel jsem ze zásob 2 groše a šel pro pivo. Když jsem vstoupil do hospody “Na růžku” parta místních štamgastů zrovna vrhali nože na terč. Bohužel jsem to zaznamenal příliš pozdě a vlezl jsem do rány letícímu noži. Jakýmsi podivným zázrakem jsem nůž rukou odpálil a ten se zabodl do trámu ve stropě. Vysloužil jsem si nejdřív nevěřícné ticho a následně bouřlivý potlesk. Raději jsem se ale ztratil v davu a zamířil k baru. Objednal jsem do džbánu pivo a tu se za mnou ozvalo: “Slušnej postřeh.” otočil jsem se a viděl jsem člověka tmavé pleti, se zjizvenou tváří a úplně bílýma rukama. Řekl mi, že je zaklínač, ale už ho se na to cítí starý. Nabídl mi, že mě vezme do učení, ale aby věděl že jsem ten pravý, musím místo něho udělat jednu zakázku. Vylíčil mi podrobnosti a šel jsem.

Když jsme pili, vzpomněl si Filibert, že mu Ori slíbil ošetření zraněné ruky. Vyšel na dvůr, ruku si umýt. Vrátil se po dlouhé době a s podivným výrazem. Jelikož ale nic neříkal a my byli značně v náladě, na celou podivnou situaci jsme zapomněli.

Ráno jsme u Oriho nakoupili pár potřebných věcí a dohodli se, že další vyrazíme na “zaklínačskou zakázku”.