Družina se vydává na cestu

1. den

Na zamrzlé půdě, kde takřka nebylo možné jakékoli stopy najít, se vyznamenal elf Bowdevan, který objevil vyšlapanou trávu, kudy hlídka v pravidelném intervalu procházela. Vydali jsme se tedy v jejích stopách. Po několika minutách jsme spatřili (a byl to opět Bouda) že se jedny stopy oddělují. Intuice nám kázala vydat se tím směrem. Šli jsme po těchto stopách jednoho muže asi půl hodiny, když jsme zaznamenali, že stopy jsou zrudlé krví. Po dalších pár zákrutech jsme nalezli jednoho člena hlídky, jehož hruď byla prostřelena černě opeřeným šípem.

Jelikož nikdo z nás u sebe neměl žádný majetek, rozhodli jsme se mrtvého zběžně prohledat. Když Bowdevan nic nenašel, zkusil jsem jeho kapsy prohledat sám a měl jsem štěstí. Našel jsem měch se zbytkem vína, křesadlo a lano. Křesadlo jsem si ponechal, kdežto trpké víno a lano jsem poskytl svému elfskému příteli. Nastala krátká debata o tom, co dál. Vydali jsme se zpět po stopách na místo, kde začaly rudnout krví. Několik minut jsme si lámali hlavu tím, odkud střílel vrah. Naše přemýšlení však ukončila zář ohně ze směru tábora. Pomalu a potichu jsme se přibližovali k táboru, kde nás však vítalo zlověstné ticho.

Já a Bowdevan jsme zůstali na kraji lesa a na průzkum jsme poslali tichého Filipa (doufali jsme, že konečně bude k užitku). Zatím co se tedy malý hobit tajně plížil mezi mrtvolami, zahráli jsme si s elfem kostky o nebožtíkovo víno. Na výsledku však nesejde, neboť jsme za chvilku následovali našeho plíživého přítele.

V táboře bylo hrobové ticho rušené jen praskáním posledních plamenů. Nikdo nezůstal živý a kromě mrtvých spolubojovníků jsme nic nenašli. Jen vyslance Galada, který (údajně) hobitovi šeptal něco vy smyslu: „Jsou tady“ a „Varujte knížete“ (kterého?). Zjistili jsme však, že zmizela tajemná truhlička, kterou jsme měli sousednímu vladaři doručit.

Opět jsme přemýšleli co dál. Já navrhoval jít do osady, od které nás dělil asi půl den pěší chůze. Byl jsem však přehlasován a vydali jsme se po stopách útočníků, jejichž počet jsme odhadovali asi na 70. Jelikož oni měli pochodně a byla temná noc, relativně jsme tušili kam jdou a šli k horám. Ve skalní stěně zel otvor, do něhož naši nepřátelé zalezli. Hrdinně jsme je následovali a dávali si velký pozor, aby to bylo pronásledování tajné.

Sám nevím proč, ale ocitl jsem se ve vedení naší družiny. (šel jsem jako první) Navzdory mým návrhům jsme na křižovatce pokračovali rovně. Chodba začala mírně zahýbat a světla pochodní před námi se ztratila. Důvod jsme brzy objevili. Dveře. Lépe řečeno velkým balvanem zatarasená cesta. Filip navrhnul, abych překážku rozbil svou sekerou, ale nabídnul jsem mu místo toho aby si „čuchnul k mojí sekeře“. Ani k jednomu nedošlo, neb jsme se vydali zpět. Na odbočce jsme (konečně) zahnuli, ale po pár metrech jsme vstoupili do malé místnosti.

V ní spal velký, obrovitý medvěd. Bouda po něm (úspěšně i neúspěšně) vystřelil několik šípů, načež mi došlo že tady pomůže jen pořádná síla. Filip se schoval za kámen a aspoň nepřekážel. Mou sekerou (a částečně Boudovím mečem) jsme medvěda zvládli. Rádi a rychle jsme však jeskyni opustili.

Začalo svítat a vydali jsme se k osadě.

2. den

Za ranního kuropění jsme dospěli k osadě. Jestliže nás u tábora překvapil kouř, zde nás překvapila jeho absence. Bohužel příliš brzy jsme zjistili její příčinu. Všichni obyvatelé bez ohledu pohlaví, či stáří vyseli na mohutném stromu. Bouda je chtěl prohledat, ale rozmluvili jsme mu to.

Poslali jsme hobita na průzkum, ale brzy jsme pochopili, že to opět k ničemu nevede a šli jsme za ním. Osadu tvořilo celkem sedm chalup a hned v té první jsem objevil tajnou skrýš s deseti groši. Zbylé chalupy jsme prohledali jen letmo, neboť jsme se nechtěli zdržovat. Jediné tak co z chalup stojí za zmínku je hadr, který měla jedna nebožka v rukou. Na hadru byl symbol, který jsme nedokázali rozluštit.

Stejný symbol jsme však objevili vyrytý do kůry stromu, na kterém vyseli obyvatelé osady. Nijak jsme se nerozmýšleli a vydali jsme se dolů do údolí, kde jsme již stanuli v knížectví.

K večeru druhého dne jsme vstoupili na půdu větší vesnice. Objednali jsme si pivo a taktně se hostinského zeptali, není-li mu povědomí onen znak. Nebyl. Řekl nám ale, že se za poslední měsíc nedaleko vesnice ztratili dvě ženy. Šli jsme za starostou a tam jsem (hlava děravá) si pustil hubu na špacír a na rovinu se zeptal jak je to s těma ženskýma. Pravil, že nedaleko od vesnice v kruhu menhirů se ztratili dvě ženy, obě pohledné. Nabídli jsme mu svou práci a cenu usmlouvali z 15 na 17 a půl groše. Poslal nás za místním dřevorubcem Hjalmarem, který obě ženy nalezl. Hjalmar, chlap jako hora, nám ale v podstatě jenom řekl to samé a tak jsme se vydali k menhirům.

Cestou jsem Filipovi a Boudovi řekl, že se jistě jedná o vlkodlaka, ale neposlouchali mě. Na moje slova ale nakonec došlo.

Přišli jsme k menhirům a lovec okamžitě začal čenichat kolem a shánět se po stopě. A skutečně, nalezl vlčí stopy. Vlčí, ale nepřirozeně veliké. I když se smrákalo, vydali jsme se po nich a brzy jsme objevili úhledně srovnanou hromádku čistého oblečení. Od hromádky s oblečením však vedli stopy lidské a tehdy nám to došlo. (tedy mým druhům došlo, co já již dávno poznal) Lidské stopy vedli přes říčku na cestu vedoucí zpět do vesnice.

Když jsme zrovna přemýšleli co dál, vyšel měsíc a ozářil celou krajinu. Úplněk. A po cestě se k nám blížily dvě postavy. Muž a žena. Neváhali jsme ani chvilku a zmizeli jsme ve křoví. Plán byl vymyšlen rychle. Já a Bouda jsme se měli postarat o muže, zatímco Filip (v boji naprosto nepoužitelný) měl chytit ženu jakožto svědka.

Hjalmar (ano byl to Hjalmar) přivedl ženu kousek od menhiru. Začal blekotat cosi o tom, že ona a další dvě něco kdysi provedli jeho ženě a teď bude i ona pykat tak jako ty před ní. Udělal krok na měsíční světlo a začal se proměňovat ve vlkodlaka.

To byla naše chvíle. Bouda ho zasáhl prvním šípem ještě před proměnou. Žena omdlela a Filip se ji pokoušel odtáhnout do křoví, což se mu brzy povedlo. Tam na ni ulehl a donutil ji, aby byla ticho. Já a bouda jsme mezitím započali skutečný boj s vlkodlakem. Bouda nijak nedbal na moje prosby aby popadl meč a zapojil se semnou do boje zblízka a dál zbytečně mrhal šípy. Nevím proč, ale vlkodlak si však náhle vybral za cíl svého útoku právě Boudu a ten tak musel vytasit svůj meč, jež ukradl svému otci. A to bylo štěstí. Bouda totiž ani nevěděl co za poklad má v ruce. Ocel jeho meče byla smíchána se stříbrem a jediným mocným seknutím vlkodlaka uzemnil a ten se před našima očima proměnil opět v Hjalmara.

Strachy omdlelou ženu a zabitého dřevorubce jsme horkotěžko dopravili do vesnice a zamířili jsme rovnou ke starostovi. Ten (ač jsme se snažili vysmlouvat víc) nám zaplatil slíbenou částku a ještě přidal zásoby jídla na pár dní. Vymohli jsme si přespání v (nyní již opuštěné) Hjalmarově chalupě a doufali jsme že něco nalezneme. Zvláště jsme doufali v něco, co by mohlo posloužit jako zbraň pro našeho hobita. Našli jsme ale jenom dřevorubeckou sekeru, která byla větší než Filip a tak jsme šli spát.

3. den

Na noc jsme se rozhodli přespat v další malé vísce, která čítala dohromady 5 chalup, přičemž jedna z nich byla hospoda, která zrovna praskala ve švech, jelikož se cosi slavilo.

Každý jsme si dali jedno pivo a já vyzval dědka naproti sedícího k jedné partii kostek. Hráli jsme celkem o 2 groše a vyhrál jsem. Abych si dědu udobřil, pozval jsem ho na pivo. Tím jsem se dokonale sblížil s místními a začal jsem vyzvídat o tajuplném znaku. Bohužel nikdo z u stolu sedících buď nic nevěděl, nebo nechtěl říct.

Filip si šel na bar pro další pivo a zcela neúspěšně se pokoušel také něco zjistit. Praktický Bouda se vydal do stáje, kde (jak doufal) nalezne koně. Našel však jen našeho soumara, dva koně a chlapce, který se o koně staral. Ze záhadných důvodů se rozhodl usmrtit jej a to se mu jedinou ranou svého meče podařilo. Tato událost však pro nás naštěstí neměla trvalé následky.

V sále hospody bylo rušno. Jelikož jsem fešně stavěný trpaslík, vyhlédl jsem si nejhezčí panenku v sále a vyzval ji k tanci. Její jinoch mě okřikl slovy „Najdi si jinou kurvu!“ a to jsem nemohl tolerovat. Pravil jsem mu, že nechce-li si čuchnout k mé sekyře, okamžitě by se měl dámě omluvit. Následně jsem ho vyzval před hospodu na pěstní souboj. Už se však kolem nás utvořilo kolečko a hudba přestala hrát. Jinoch měl však v sobě už pár piv a tak jsem ho jednou ranou pěstí mezi nohy složil na zem a zaklekl jsem ho. V tu chvíli se to ale stalo.

Hoří! Vražda! Poplach! Hoří!

...

Na svahu nad vesnicí se objevilo deset jezdců. Z řečí místních jsme vyrozuměli, že je to banda, která vesnici čas od času přepadne a vezme zásoby jídla. Ač chtěl Bouda uprchnout, rozhodli jsme se zůstat a vesničanům pomoci.

Filip vyskočil na studnu a jal se organizovat asi patnáct místních chlapů, kteří se k nám přidali s cepy a vidlemi. Bouda vyskočil na koně a popadl luk. Já se neohroženě postavil první pětici jezdců. Bouda mířil celkem přesně a dohoda zněla takto: Nikdo nesmí uprchnout živí, ale aspoň jednoho naživu zajmout. Většinu bojů jsme obstarali s Boudou. Bouda přesně střílel na koně a jeho ranami zůstalo několik útočníků opěšelých. Filip stále stál na studni a dodával vesničanům odvahu. Já se činil na bojišti. Pěstí jsem složil jednoho útočníka a doufal jsem, že zůstane na živu, aby mohl vypovídat.

Byl to tuhý boj a trval možná půlhodiny, než se nám podařilo všechny útočníky srazit. Dokonce i Filip se svým tesákem zapojil do bitvy a málem se mu podařilo usmrtit jednoho z banditů, které jsem předtím poslal k zemi. Když bylo po boji, spoutali jsme jediného přeživšího a pomohli jsme hasit hořící chalupy.

Pak začal výslech. Hrůzou a mými ranami polomrtvý darebák brzy vyzpíval, že za kopcem je zbytek jeho družiny a jaký mají signál, že práce byla vykonána. Pak jsme ho zabili. Filip a Bouda šli někam spát, ale já měl jiné plány. Našel jsem „svou“ panenku a umě ji ošetřil rány.

Noc byla krásná, plná hvězd a nám dvěma bylo teplo.