Běs děs

Hned z rána jsem svým druhům řekl o zaklínačské zakázce, kterou jsem předhoczího večera přijal od zaklínače Tarase. Dohodli jsme se, že do tajemného sídla severně od Nimeru půjdeme společně. Co se ale nepovedlo bylo, že jsem se Tarase zapomněl zeptat, kde přesně se ono sídlo nachází. Zašli jsme do hostince, ale tam (i když Tarase znali) tak nikdo nevěděl, kde se právě nachází. Šel jsem teda ven a potkal postarší prostitutku. Znaje zaklínačskou pověst, šel jsem za ní. Tarase taky znala, ale jediné co věděla bylo, že s ním včera někdo mluvil o “Gargamelově sídle”.

Šel jsem tedy rovnou na radnici, abych koupil mapu okolí města. Moji druhové mezitím zašli ke kováři, aby u něj koupili paklíče a jiná nářadí na otevírání dveří.

Na radnici jsem našel jednu úřednici, která ale o Gargamelově sídle nikdy neslyšela. Nemaje peněz jsem ale mapu nemohl koupit a tak jsem se rozhodl opít ji silnou, trpasličí pálenkou. Po druhém panáčku už byla docela mimo a pár lichotkami jsem z ní mapu vymámil. Jak jsem se vrátil na náměstí, potkal jsem své druhy.

Bohužel na mapě žádné velké sídlo nebylo a tak jsem se rozhodli, zajít za slepým kronikářem, o kterém nám říkal alchymista a spoluvězeň Ori. Ten skutečně věděl kde by se mělo sídlo nacházet a navrch přidal legendu o Garfavelově poháru. Tím jsme i zjistili, že Gargamelovo sídlo, je také Garfavelovo. Poděkovali jsme a vydali se na sever.

Šli jsme podél řeky a když se začalo stmívat, postavili jsme tábor. Během noci jsme se prostřídali na hlídkách, Bowdevan měl poslední hlídku a láskyplně nás probudil. Došli jsme během asi další hodiny do vesnice zvané Jelenice. Zašli jsme do hostince, zdroje všech informací. Hostinský toho však bohužel příliš nevěděl, jen nás odkázal k místnímu lovci, který zdejší lesy dobře zná. Lovce jsme ale našli rychleji, než jsme mysleli - dospával totiž včerejší pitku pod stolem. Po probrání džbánem studené vody začal odpovídat na naše otázky. Ve zkratce na druhém břehu Slzné něco zabíjí zvěř i lovce. Poslal nás k převozníkovi, kterého jsme našli asi půl hodiny chůze za Jelenicí.

Převozníkovi se nechtělo dopravit nás na druhý břeh, ale přemluvili jsme ho a taky jsme mu štědře zaplatili. O staré usedlosti ale nic nevěděl. Když jsme vystoupili, převozník velmi rychle odvesloval zpátky na levý břeh Slzné. Bowdevan se hned dal do průzkumu a po chvilce našel mýtinku, kde po delším hledání objevil stopy po táboření. Měli jsme z nálezu radost, ale k ničemu nám to nepomohlo. Intuice nám radil jít na sever, tak jsme šli. Cestou se Bowdevanovi podařilo ulovit srnku, což nám udělalo velkou radost, neboť zásoby jídla nám docházeli. Zastřelená srnka už byla poraněna tržnou ranou, poznali jsme zřetelné stopy po velkých pařátech, ale nedokázali jsme určit, co srnku zranilo.

V noci měl Bowdevan sen, ve kerém mu krásná elfka řekla:

Ač křídla nemám,

rychlý jak vítr jsem.

O křik můj podzimní,

dělím se s medvědem.

Nevěděli jsme sice co to znamená, ale považovali jsme to za dobré znamení. Šli jsme dál na sever a náhle jsme narazili na dlážděnou cestu. Nevěděli jsme, co přesně to znamená, tak jsem část dlažby rozebrali, abychom dobře určili, kudy cesta vede. Ta nás zavedla na veliké prostranství, kde stály zbytky kdysi velké budovy (elfské architektury) s nádvořím obehnaným vysokou zdí. Uprostřed nádvoří stála veliká socha muže držící kamenný pohár. Filibert na sochu vylezl v naději není-li to Garfavelův pohár, ale byla to jen kamenná součást sochy. V druhé čele nádvoří stála tedy rozpadlá budova. Po rychlém prohledání nádvoří, jsme zjistili, že na něm nic zvláštního není, jsme vstoupili do budovy.

Vydali jsme se chodbou doprava a našli jsme několik sudů s velmi starým a velmi dobrým vínem. V druhé chodbě jsme nenašli nic zvláštního a tak jsme šli po schodech, které vedli dolů. Ale smůla se nám lepila na paty, konkrétně Filibertovi - jeden ze schodů se pod ním uvolnil a hobit málem zahučel. Naštěstí ale Bowdevan našeho malého přítele zachytil. Po točitých schodech jsme se dostali do hlubokého sklepení.

Vešli jsme do malé místnosti. Kamenné stěny začaly plát podivným ohněm. Cesta zpět tedy byla zatarasena. Ze stínů něco vyskočilo a běželo směrem k nám. Bowdevan nezaváhal, napjal do luku stříbrný šíp a vypálil. Velký vlk dostal zásah a než se vzpamatoval, skočil jsem proti němu a ranou své sekery jsem ukončil jeho bytí. Když jsme místnost prohledali našli jsme kromě malé truhly i čtyři sochy. Každá byla lidská a natahoval pravou ruku k pozdravu. Každá ze soch u sebe měla jedno zvíře - jelena, hada, psa a ptáka. Nad protějšími dveřmi, které jsme již viděli, neboť stěny přestaly plápolat, byl nápis +/- v tomto znění:

Potřesení rukou pro někoho znamená cestu dál a pro někoho znamená smrt.

Elf navrhoval, že obětuje svou ruku a bude postupně sochám třást pravicí a já budu připraven sekerou konat. Naštěstí jsme ale na tento návrh nepřistoupili a hobita napadlo, že by se nám mohla hodit báseň, kterou ve snu slyšel Bowdevan. Začali jsme špekulovat a málem jsme zvolili špatné zvíře, které jsem bohužel navrhoval já. Byl to hobit, který hádanku rozluštil a tak Bowdevan potřásl rukou soše s jelenem. Všem se nám ulevilo, neboť to byla zjevně správná varianta a dveře se otevřeli.

Vešli jsme do velké místnosti na jejímž vzdálenějším konci stála socha velmi podobná té, která byla na nádvoří. Byla však na větším podstavci a na každém rohu podstavce stála socha jelena. V ruce třímala kalich, který ,když jsme na něj zblízka posvítili, rozzářil celý sál. Jak se hobit dotkl poháru, jelení sochy ožily, vzplály plamenem a seskočili z podstavce a zaútočili na mě a elfa. Bowdevan stihl vystřelit a prvního jelena hned trefil. Boj ale teprve začínal. Hobitovi jsme přikázali zůstat na soše a začali jsme bojovat. Boj trval dlouho, ale společnými silami, jsme všechny čtyři jeleny přemohli. Zdálo se nám, že máme vyhráno, když tu se ve stínu za sochou něco pohnulo.

Ohromná nestvůra s jelením parožím na hlavě, kde mezi dvěma očima bylo ještě jedno veliké. Bowdevan vystřelil dva stříbrné šípy rychle za sebou, leč první minul a stejně tak i druhý narazil na kamennou zeď. Rozeběhl jsem se k nestvůře, ale nestihl jsem zaútočit, když proti mně Běs nastavil své paroží. Na poslední chvíli jsem uhnul, sklouznul jsem po podlaze a projel jsem pod ním. Zasvištěl šíp a Bowdevan, který si stihl šňupnou jakýsi prášek od Oriho střelil Běsa a tentokrát trefil. Také hobit ze svého vyvýšeného místa střelil a trefil. Zmatený běs ztratil orientaci, čehož jsem využil abych ho sekl do nohy. Sekera narazila na kost a běs byl silně otřesen. Pokusil se mě nabrat na paroží, ale nepodařilo se mu to. Další Bowdevanův šíp minul a stejně tak hobitova šipka. Běs opět přešel do útoku, ale nedařilo se mu mě trefit. Tu se Filibert odhodlal a skočil ze sochy přímo mezi proří a snažil se zranit našeho nepřítele tesákem. Náhle se na stěně objevil teleport a běs i s hobitem do něj skočil. Než ale teleport zmizel skočili jsme za ním. Objevili jsme se na horním nádvoří. Filibert byl shozen dolů. Rozhodli jsme se zaútočit. Tu se na zdi, která byla kolem nádvoří, objevila postava v kápi, napjala luk a trefila běsa přímo do kouzelného oka.

Běs sebou začal zmítat v bolestné agónii. Přiskočil jsem k němu a jednou ranou jsem mu uťal hlavu. Mohutné tělo s žuchnutím padlo na zem.

Zatímco jsem připravoval běsovu hlavu na transport do města, elf se vydal za tajemným mužem na zdi. Nevím, o čem přesně rozmlouvali, ale když se elf vrátil, oznámil nám, že s tajemným hraničářem odchází. Já s Filibertem jsme se vydali k Nimeru. Domluvili jsme se všichni tři, že se setkáme u Oriho. V Nimeru hobit vyhledal cech zlodějů a já starého zaklínače Tarase a oba jsme se šli vyučit novému řemeslu.