Strašidelný mlýn

Stránky z nalezeného deníku dobrodruha Nabrusbřitvy

...

18. května 628

Už několik týdnů jsem putoval Ventarou na sever do Medmaru. Občas někde nějaká pomoc sedlákům, většinou za přespání a trochu jídla. Ventara je hezká země. Tady na severu je míň vinic a víc polí a pastvin, je znát, že Medmar je "blízko". Na západě matně vidím Dlouhé hory. Do Molinara jsem dorazil kolem oběda. Vesnice jakých jsem prošel desítky - hezká, bohatá. Lidi si tady žijí v klidu a nic jim neschází. Na návsi jediná hospoda, ani neměla název. Prostě hospoda.

Uvnitř seděli tři štamgasti a Kera. Tehdy pro mě jen neznámá, zrzavá barbarka. Sedl si k ní, objednal "vino locale" a oběd. Obojí dobrý, jako všude kolem. A přece právě tady začal den, který nezapadal do šedi posledních týdnů. Štmgasti si vyprávěli o zdejším mlynu, kde straší. Nějací kluci se rozhodli v něm přespat, aby zapůsobili na zdejší děvčata. Samozřejmě se nevrátili.

V krátkém rozhovoru jsem zjistil, že ve mlýně byl hobití mlynář Benedetto, který šidil a podváděl. Před třiceti lety zmizel a ve mlýně straší. S Kerou nás to zaujalo. Oba jsme byli nějaký čas na cestách a tohle vypadalo, jako dobré povyražení. O to se ostatně pokusil i jeden ze štamgastů, když plácnul Keru přes zadek. Kera ho zmalovala, že si příště dá pozor.

Na návsi v Molinaru je kaple bohyně Itii. Zdejší kněz Marco nám potvrdil slova a prokletém mlýnu a byl rád, že se na to chceme podívat. Vybavil nás svěcenou vodou a požehnáním. Ale nám šlo taky o peníze, takže další kroky vedly na úřad. Zdejší starosta, Giuliano je obrovský chlap. I on byl rád, že chceme vesnici pomoct a nabídl každému 40zl. Dohoda tak byla rychlá.

Poslední zastávka před mlýnem byla u bylinkářky Carmely. Za mlada to musela bejt velká kočka a ještě tak před dvaceti lety bych si dal říct. Ale na její flirotování jsem radši nijak nereagoval. Navíc jsem tak nějak tušil, že s Kerou nějakej čas strávíme. Jinak bych možná ani touhle stařenou nepohrdnul...

Carmela nám potvrdila zdejší historku, přidala léčivé masti.

Už se stmívalo, když jsme dorazili k mlejnu. Třicet let prázdnoty se na něm samozřejmě podepsalo. Ale kromě toho, že byl dům ve špatném stavu zatím nic nenasvědčovalo tomu, co mělo přijít.

V první, obytné místnosti jsme našli kluka. Byl totálně vyděšenej, jenom se klepal a nedostali jsme z něj ani slovo. Pak na nás, sám se teď směju, když tohle píšu, zaútočily dva pytle. Prostě dva pytle plný mouky spadly z  trámů a útočili na nás. Samozřejmě jsme je rozšvihali. V druhé místnosti jsme našli další dva kluky. Jeden měl hlavu rozdrcenou spadlým trámem, druhej se udusil moukou. A pak další tři pytle.

Po krátkém "boji" se zjevil Benedetto - nemrtvý hobit, mlynář. Asi chtěl bejt strašidelnej, ale byl spíš k smíchu. Co ale bylo zajímavý, že se s ním dalo docela dobře mluvit. Svou blbostí nám řekl, kde je truhla s jeho nakradenejma úsporama (skoro 100 zlatejch mincí a listina opravňující k vlastnictví mlejna). No a taky nám řekl, co se tenkrát stalo:

Tři mladý kluci ho přišli vytrestat za podvádění. Nakonec ho přivázali na vrchol mlýnskýho kola, aby do rána rozjímal. Jenže kole se v noci uvolnilo, hobit zajel pod vodu, kde se utopil. Od tý doby nemůže mlýn opustit. Chce pomstu, protože kdysi četl knihy (asi pohádky), že pomsta ho vysvobodí. Nejzajímavější ale bylo, že dva z těch tří (tenkrát) mladíků, jsme dneska potkali: Marco, zdejší kněz a Giuliano, tedy starosta. Slíbili jsme nemrtvému mlynáři, že je přivedeme.

Doprdele, fakt nevím, co jsme si s Kerou v tu chvíli mysleli, že se stane... Ale přežili jsme, tak to napíšu.

Došli jsme do vesnice (bláznivýho kluka jsme vzali s sebou) a v hospodě jsme našli starostu i kněze. Šli za námi ven a kluka jsme odvedli do kaple, aby se o něj postarali. Pak nás starosta vzal na úřad. Řekli jsme mu, že mlejn je osvobozenej a že máme ty lejstra. Chtěl ale důkaz, tak jsme všichni čtyři šli do mlejna.

Jenomže tam, logicky, vyšlo najevo, že mlejn tak úplně osvobozenej neni. Zaútočily na nás další pytle s moukou. V tom jsme na oba vyrukovali s tím, že víme, že to oni zabili mlynáře, byť nepoctivého a že chceme víc peněz. Co si budem... Totálně jsme to s Kerou posrali. Giuliano vytáhnul meč a Marco začal dělat nějaký klerický kejkle. Zachránil nás mlynář, který se přidal k boji a na něhož se oba zameřili. Chtěli jsem s Kerou zdrhnout, ale klerik si "vyčaroval" jakési astrální kladivo a jedinou ranou nemrtvého (podruhé) zabil. 

Giuliano na nás zavolal a tady je potřeba přiznat, že jsme potupně poslechli a vrátili se. Ale měli jsme štěstí. Zjevně jseme jim nestáli za další zabíjení (a upřímně myslím, že bychom se dlouho neubránili) a jen si od nás vzali listiny k mlejnu a nechali nás jít. S tím, že se do vesnice nemáme nikdy vracet, což jsme velmi rádi slíbili.

Cestou dolů z kopce si Kera všimla, že oba muži zůstali ve mlejně. Rozhodli jsme se zariskovat. Věděli jsme totiž, kde v pracovně má Giuliano truhlu s penězi (dával nám totiž zálohu) a taky jsme věděli, že okno v pracovně není dovřený. Běželi jsme jako o závod a doběhli na prázdnou náves. Kera mi udělala stoličku a zbytek do patra jsem už vylezl. Přehoupl jsem se přes parapet do pracovny a našel nezamče nou truhlu. Tady se prostě maj lidi tak dobře, že se snad ani nekrade. Nabral jsem do tlumoku zlato, ale spěchal jsem a rozhodně jsem nevzal všechno. Zas tak moc jsem riskovat nechtěl. Když jsem zase stál na návsi Kera udělala nějaké hraničářské kouzlo a ejhle - dřevěná část úřadu začala doutnat a brzy pěkně zaplápolala. To už jsme ale byli daleko. Před hospodou jsme naskočili na dva koně a přímou čarou pryč a na sever.

Už pár dní s jedu s Kerou na sever. Za chvilku jsem v Medmaru. Ani jeden nemáme cíl, tak jedem spolu. Ta bláznivá noc v Molinaru nám každýmu vidělala nějakejch 150 zlatých, takže i kdybychom se někde usadili, máme dobrej základ. Ale to je myšlenka někde vzadu v hlavě. Myslím, že na to ani jeden nejsme a po čase se naše cesty zase rozdělí.