Vítejte v kolonii, hajzlové

Už dva týdny trčí Hex, Cardan a Méta v kobce a v momentě, kdy je vyvedou ven, mají pocit, že je určitě musí čekat smrt. Ostatně, to je to, co by si zasloužili.

V mělkosti, či nově nalezené hloubce jejich duší proti tomuto osudu protestují. Marně. Odevzdaně dál kráčí vstříc směrem smrti. Když ten den přijde, pojme je hrůza a celou jejich bytostí projede jako blesk hrůznější uvědomění. Smrt je v nedohlednu. Pomalu od nich odvrátila svůj zrak, přestala si je nárokovat. Vojáci je ženou k vozům, kde už sedí další trestanci. Jejich utrpení, osamocení a odbytostnění je prohloubeno a prodlouženo. Rychlá smrt na špalku jim v tu chvíly přijde jako krásný osud.

Cesta trvá pár dní, které nikdo není schopni určit. Určitě to byli jen čtyři dny, ale podle neúnosného ticha by jejich délka obsáhla celý měsíc. Ba i celé roky. Nakonec se před nimi rozprostřou štíty Zapovězených hor. Jsou extrémně ostré a nemají přirozené postupné stoupání. Jako by vystoupily přímo z rovné půdy. Karavana vozů vstoupí do štítového průsmyku. Na průsmyku je notně znát, že byl uměle rozšířen, a ne zrovna dávno. Po pár minutách, kdy si vězni prohlíží okolí a jejich oči zkoumají tmavé horské stěny se karavana dostane na dohled k malým věžičkám, které přehrazují průsmyk. Všichni poznávají vlajky a barvy Střední říše. Mezi věžemi je málo opracovaná kamenná zeď s branou.

Před branou u ohně se choulí dva strážci, ti se ani nehnou od ohně a jen mlčky pokynou karavaně, aby pokračovala dál. Zřejmě jim málo platí. Chvíli trvá, než branou projedou všechny vozy a všichni jezdci.

Nedaleko za branou, v místě, kde se průsmyk dost rozšiřuje se zajatcům i vojákům naskytne nečekaně krásný pohled. Dokonce by se dalo říci, že se i některým nahrnuly slzy do očí. Otevře se před nimi totiž večerním sluncem zalité údolí. Horské štíty chrání údolí před vichry, a proto nikomu není ani moc zima. Celé údolí je zarostlé hustými lesy a jen na některých místech lze vidět planinu či vodní plochy řek a horských jezírek. Daleko před karavanou se tyčí neznáme věže z nich stoupá kouř. Karavana pokračuje směrem k lesu a nově příchozí na první pohled překvapí jeho skutečná hustota. Světlo prosakuje hustými korunami jen na několika málo místech, které tvoří překrásné bodové světlo kam jen oko dohlédne. Citelně se taky ochladilo a zima už je všem.

Karavana asi hodinu projíždí lesem a na strážcích je vidět značná nervozita, která se každým krokem zvyšuje. Rozhlíží se a hledají neznámá znamení po něčí přítomnosti, či ještě lépe nepřítomnosti. V dalekém houští praskne větvička. Ne všichni to postřehnou, ale ti, kteří ano, se vylekaně otočí tím směrem. I stráže si toho všimnou a velitel urychleně zvedne pravačku se zaťatou pěstí a karavana zastaví. Koně větří, vězni ani nedutají a muži na vozech svírají kuše hledíc směrem do temného lesa.

V celém lese panuje ticho, které prolamuje jen dech a tlukot srdcí, která jako by bila příšerně nahlas. Jediný, kdo zachovává klid je Hex. Jeho sluch je bystrý a podle rytmu a těžkosti zvuku už dávno odhalil jejich divokého pronásledovatele. Přes cestu náhle přeběhne tmavá šmouha.

„Zajíc!“ polohlasem vyštěkne jeden z jezdců.
„Nebo erlking.“ Opáčí muž vedle něj na voze.
„To je pitomost, erklingové jsou větší.“

Velitel karavany viditelně nechce v lese zůstávat ani o minutu déle a dává rozkaz, aby se karavana dala do pohybu.

„Minule prej pobili celou karavanu.“
„Jo, to se ke mně taky dostalo, ale Jan říkal, že to je kec.“
„Jen aby mu ten kec neukousnul hlavu.“
„Znám ho dlouho, o situaci tady v údolí je dobře informovanej.“
„Pro mě za mě, já chci být už pryč od všech erlkingů, lýkovců, kostilamů, lešijů a podobných potvor. Tohle místo je zasraná džungle!“

K smůle Méty, který se zájmem rozhovor dvou vojáků na kozlíku poslouchal je zaslechl velitel a významně se na ně zamračil. Muži utichli a už nepromluvili. V dálce se před karavanou otevřel světelný bod, který se neustále zvětšuje, světla dokonce přibývá. Karavana se stále mlčky přibližuje mírně průstupnější části lesa.

Na cestě však něco stojí vůz. Když je karavana už dost blízko, všichni vidí, že je značně poničený. Všude jsou vidět stopy po drápech a boji. Nad zaschlou kaluží krve poletují mouchy. Z dálky po levé straně se ozve řev lesního monstra a všem ztuhne krev v žilách. Velitel rychlým pokynem kývne na strážné u vozu, ve kterém sedí Cardan. Strážný otevře povoz a houkne na zajatce, aby vyskákali ven. Moc se jim nechce, ale strážný s namířenou kuší je zahrnuje pěkně nervózními nadávkami a proto vyskáčou. Dovedou k povozu a rozkážou vězňům, aby ho odklidili.

Paže dvanácti vězňů se zapřou, ale jsou zesláblé a vůz se skoro nehne. Náhle se jeden z mladíků popadne za břicho a vyzvrací se. Kousek za vozem, v houští, spatří rozsápanou mrtvolu. Tělu chybí většina orgánů, oči a vnitřnosti jsou všude kolem. Nakonec Cardana napadne, že by bylo lepší vůz odtáhnout. To se vězňům podaří a zdárně jej odtáhnou na stranu. Karavana se rozjede.

V tu chvíli se však ozve několik lesních monster po levé straně. Velitel neváhá a zavelí k obrané formaci, strážci sesednou z koní, překontrolují zbraně postaví se do kruhové formace.

Řev se ozývá stále blíž a z více směrů. Vojáci na sebe pokřikují rozkazy, informace a tipy.

“Jsou to erklingové!!!” zavolá jeden z vojáků, jen to dořekne, z lesa se na něj vyřítí první erking, Voják zmáčkne spoušť a trefí zrůdu přímo do oka, ovšem zpoza se vyřítí další. Chudák voják nestačí ani nabýt kuši a jeho hlava se leží dobrý metr od zbytku těla.

Na cestě se během chvilky rozhořelo peklo. Divocí erklingové (stůvry podobné vlkům, ale chodící po dvou zadních končetinách) se vyřítili z lesa a zaútočili na vojáky. Nastalého zmatku využili Hex a Méta, kteří se mlčky dohodli na plánu. Ten spočíval v utržení řetězu, kte kterému byli všichni připoutáni. Ostatní vězni z jejich vozu brzy pochopili, oč jde a přidali své síly. Když byl pak řetěz přetržen, barbar Méta vstal a ze svého zadního místa se prodral ke kozlíku, na kterém stál jeden voják. Povalil na na zem a skočil na něj. Hex si vybral druhého ze strážců, který z vozu spadl již před chvílí a řetězem, který mu poutal ruce nebohého vojáka ubil. Métovi se podařilo svého protivníka řetězem uškrtit a od pasu mu utrhnul svazek klíčů a dýku, která v jeho velkých rukou vypadala spíš jako malý nůž. I Hexovi se zadařilo a svému mrtvému strážci vyndal z bezvládných rukou krátký meč. Hex pak rychle zmapoval situaci a záhy si uvědomil, že jedinou šancí na přežití je úprk.

"Musíme útéct, jiinak nepřežijeme" zakřičel na Métu, aby ho velký barbar přes boj a slyšel. I seveřanovi došlo, že to je skutečně jediná naděje a tak se rychlým sprintem vydali na levou stranu, tedy na opačnou, než ze které přišli erklingové.

U třetího, tedy posledního vozu, byla situace ještě horší. Strážní padli mezi prvními a zajatci se marně pokoušeli osvobodit z řetězů. Na poslední chvíly se jim to podařilo a rozuzekli se na všechny strany. Bohužel ale ve zmatku většina z nich naběhla přími na erklingy a stala se tak snadnou kořistí. Jediný Cardan zachoval chladnou hlavu a sptařil, že jiní dva vězni prchají opačným směrem a rozběhl se za nimi.

Méta s Hex uběhhli několik set metrů a zastavili se. V hustém lese bylo ticho.

"Odemkneš mi pouta?" zeptal se Hex a Méta tak učinil.
"Jsem Méta."
"Mně říkají Hex." a oba utečenci si podali pravice.

Asi dvacet metrů od nich zastavil i Cardan a pozoroval je. Když k němu Hex s Métou přišli, poznali, že i on patří mezi vězně.

"Méto, odemkni ho." řekl Hex, ale Cardana si dál nedůvěřivě prohlížel.
"Díky, jmenuju se Cardan, jsem ze severu."
"Hm, seveřan..." odplivil si Hex, ale nakonec přijal nabídnutou pravici. "Tak asi budeme pokračovat, co vy na to?" a když oba druhové přikývli, vydali se dál, stejným směrem.

Schylovalo se k večeru, když uslyšeli a brzy na to i spatřili asi deset metrů širokou říčku. Hex a Méta k ní ihned doběhli, padli na všechny čtyři a začal pít studenou, průzračnou vodu. Cardan se zdržel na pokraji lesa.

Když dopili, všimnul si Méta, že několik desítek metrů zpátky po proudu stojí přes řeku most a na mostě stojí chlapec. Napadlo ho, že to by mohl být problém. Zvedl se a udělal několik kroků k mostu. V tom se chlapec otočil a snažil se odběhnout na druhý břeh, ale uklouznul a tzřítil se do divoké vody. První na to zareagoval Cardan, který chtěl chlapci hodit konec řetězu, ale ten byl příliš krátký a žbluňknul neúčině vedle chlapcovi hlavy. Lépe zareagoval Méta, který se vrhnul do proudu a chlapce chytil. Stěží by to ale dopadlo dobře, nebýt Hexe, který běžel dál po proudu a vlezl na kmen spadlý přes řeku. Lehnul si a chytil Métu i s chlapecem.

"Cardane, poď sem! Podám ti kluka!" zavolal a podal chlapece seveřanovi, který už také stál na padlém kmeni. Pah Hex vytáhnul Métu a oba se bezpečně dostali na břeh. Tam už byl Cardan s otřeseným chlapcem. Než mu ale stihli položit jakoukoli otázku, na druhém břehu se objevil podivně oblečený muž. Z jeho posunků a divného oblečení jim došlo, že chlapec a muž patří k sobě. Dovedli tedy zachráněného na most, kde se potkali s podivným mužem.

Ten na ně ale nepromluvil jeidného slova. Jen v očích byla vidět skutečná vděčnost. Hex posunky naznačil, že mají hlad a muž jim ukázal, aby ho následovali. Šli tedy mlčky několik minut, možná hodinu až dorazili k nevelké osadě, obehnané plotem. Tam jim muž ukázal, že mají počkat.

Nečekali dlouho a přišel k nim postarší muž. Ani on ne ně nepromluvil a ukázal jim, opět aby šli s ním. Šli podél plotu, až zastavili před chýší, která stála mimo vesnici. V chýši bylo teplo a tak se ani nebránili, když přistoupili tři staré ženy a odstrojili je. Po omytí, které vypadalo podivně obřadně je ustrojili do oblečení velmi podobnému tomu, které na sobě měli všichni obyvatelé vesnice. Pak Hex a Méta dostali do rukou kopí s kamennými hroty a byli vyzváni, aby následovali starce.

Ten je zavedl do lesa na mýtinu, kde stál poražený strom. Na ten jim mlčky ukázal a pak odešel. Méta, Cardan i Hex byli z celé situace natolik zaskočeni, že zůstali stát a nechali ho odejít. První se vzpamatoval Hex. Došel ke spadlému stromu u kterého stál malý, vyřezávaný totem. Zjistil, že strom je dutý a zašátral v něm. Nahmatal a vyndal malou skřínku, ve které byla vyřezaná soška divokého prasete a jantar.

"Hej, Hexi, poď zpátky." zvolal jeden z jeho spoluvězňů a právě v čas, protože na mýtinu se z lesa vynořil erkling. Vykočil na spadlý strom a pozoroval je. Tu Cardan vytrhl z Métovi z rukou kopí a mrštil jím po erlingovi, ale minul. Naštěstí ale ani erkling zjevně nebyl nejsilnější svéhu druhu a kromě lehkého škrábuntí na Cardanově ruce nezpůsobil žádné škody. Jeho život tak vcelku rychle ukončil Hex, který jej proklák kamenným kopím.

Když se všichni tři vrátili k vesnici, přinesli s sebou i mrtvého erklinga jako důkaz, že úkol byl (snad) splněn. Vešli opět do stejné chýše, kde už na ně čekal, onen starý muž, který na ně tentokrát již promluvil: "Díky, stateční muži. Prošili jste zkouškou a můžete vstoupit do vesnice. Pojďte, přidejte se k naší dnešní oslavě. Jmenuji se Hjáma a ještě jednou vás vítám!"
"A co slavíte, Hjámo?" zeptal se Hex, když vycházeli z chýše.
"Život, příteli. Život."

Oslava byla skutečně skvělá. Tolik jídla a dobrého pití neviděkli Cardan, Hex a Méta dlouhé týdne i měsíce. A těch krásných žen a dívek!

Cardan se brzy chopil loutny a přidal se k místním hudebníkům, Méta se v alkoholovém opojení pustil do zápasu s místním silákem a Hexe si po pár kolech tance odvedla nejpěknější panenka na velmi rozkošné místo nad vesnicí.