Lesem

Jak nádherné ráno! Když se Hex probudil, jeho milá stále spala. Nad nimi stál malý chlapec a dloubal do Hexe špičkou nohy.

"Hej, vstávej. Hjáma tě chce vidět."

"Nojo, nojo.." zabručel Hex, "a teď vypadni. Tak padej!"

Když chlapec odběhnul, Hex vstal a vydal se do chýše, která jim byla původně přidělena.

Kousek dál ve Velké síni spal Méta. Hlava ho bolela od množství alkoholu, které předchozí ráno vypil. I on byl probuzen a poslán za Hjámou. Prvních několik metrů nebyl ani schopen vstát a tak se jen plazil po čtyřech.

Cardan se probudil ve velké kuchyni. Kolem něj se už pylně pracovalo, několik žen mylo nádobí po večerní oslavě. Jak se sem dostal, si ale Cardan nebyl schopen vybavit. Poslední co si pamatoval bylo, jak ho skupina relativně pěkných dívek odvádí z Velké síně. Jedna z nich, jejíž obličej mu byl matně povědomý, se ho snažila zvednout.

"No tak vstávej! Hjáma s tebou chce mluit."

Cardan se jí pak pokusil políbit, ale neúspěšně.

Během chvíle se všichni potkali v "jejich" chýši. Kromě nich tam byl jen Marduk, otec chlapce, kterého zachránili, a vařil jim snídani.

„Hele, Marduku, kde je Hjáma, když teda s náma chtěl mluvit?“

Jak to dořekl, otevřeli se dveře a vstoupil Hjáma.

„Hjámo, jdeš jako na zavolanou.“ pravil Hex

„To mě těší, Hexi, jsem rád, že jste všichni tady. Vyspali jste se dobře? Užili jste si včerejší oslavu? No, co jsem tak slyšel a co na vás vidím, je jasné, že, byť každý po svém, jste si včerejšek užili. Teď ale, proč jste tady.“ Odmlčel se a čekal, na reakci.

Cardan si hvízdal a koukal všude možně, jenom ne na Hjámu, Méta vypadal, že poslouchá, ale spíš se věnoval své snídani. Hex se na Hjámu díval, ale v očích měl náznak lehkého nezájmu.

„Měl jsem poslední dobou dokola se opakující sen.“ Pokračoval Hjáma. „A věřte tomu, nebo ne, ale v tom snu jste byli vy tři. Ano, Hexi, konkrétně vy tři. Viděl jsem v tom snu strašné věci, věci a udlosti, které mohou změnit celý Svět. Viděl jsem ale taky, že vy tři tomu můžete zabránit. Vy a voják s jizvou přes obličej. Proto potřebuji, abyste odešli do Tharwy. Z údolí se stejně není jak jinak dostat. Jděte do Tharwy a najděte toho vojáka. Pokud jsou mé sny pravdivé, a to většinou jsou, jste nadějí nejen pro tohle údolí, ale možná pro celý Svět. K městu Vás doprovodí Marduk. Vyzná se v údolí lépe, než kdokoli jiný.“

Jak domluvil, přišla starší žena a přinesla zpět vězeňské oblečení.

„Počkej, Hjámo, nedal jsi nám moc na výběr.“ řekl Hex.

„Ale vy nemáte na výběr. Ve vesnici zůstat nemůžete a z údolí vede jen jedna hlídaná cesta. Vy do Tharwy musíte tak jako tak.“

Pak konečně promluvil Méta: „Dobře, my teda pudem. Ale potřebujeme, aby šel někdo s náma. Nemohl by nás doprovodit třeba Marduk?“

„Ty jsi vážně blbec, Méto.“ Řekl Cardan a tak bylo rozhodnuto.

Během pár minut byli všichni čtyři připraveni na cestu. Méta s Cardanem měli solidní, dřevěné hole, Hex ukradený meč a Marduk nesl batoh se zásobami. Celá vesnice se s nimi přišla rozloučit a jako poslední přišel Hjáma, který jim všem požehnal. Pak už se otočili k chalupám zády a vydali se na cestu vstříc svému osudu.

…

Blížil se čas oběda, a tak je Marduk zastavil: „Umíte lovit?“ zeptal se.

„Já lovil jenom lidi.“ Řekl tiše Hex.

„My jsme taky lovili lidi.“ Přidal se Méta.

„Co ty, Cardane?“ obrátili se všichni na seveřana. Ten si ale hvízdal a nevypadal, že by jejich dotaz vůbec vnímal.

Marduk si tak vzal Métu a Hexe bokem a naučil je, jak zakládat pasti. Potom to ještě jednou zkusil s Cardanem a dokázal ho přesvědčit, že při lovu není hvízdání úplně nejlepší nápad a nakonec se i tento seveřan ukázal jako celkem zručný.

Po krátkém čase odpočinku připravil Cardan ohniště a Hex mezitím v jedné pasti našel zajíce. Když se se zajícem vrátil, měl sice Cardan hotové ohniště, ale nebyl schopen rozdělat oheň. A to ani s Mardukovým křesadlem. Méta to nemohl vydržet, odstrčil barda a během několika sekund už oheň vesele praskal.

Během večera se, dosud tajemný, Marduk rozpovídal. Zjistili o něm, že se sice narodil zde v údolí, ale velkou část svého života strávil ve Střední říši, odkud si zpátky domů přivedl manželku. Ta ale krátce po porodu jejich syna zemřela. I Marduk se vyptával, ale z Cardana dostal jen zádumčivé mlčení a odpověď: „Jsem ze severu.“ Ze severních zemí pochází i Méta, ale ani ten se příliš nechtěl rozmluvit o své historii. Za zmínku snad stojí jen to, že se svým kmenem putoval pustinami. Jak se ale dostal do vězení, to už říct nechtěl.

„A za co vlastně odsoudili tebe, Hexi?“ dostal se Marduk k poslednímu z vězňů.

„Za neplacení daní. Živil jsem se ve Střední říši posledních pár let jako lovec odměn. Tak nějak jsem to zapomněl danit. To se stane… Ale jinak pocházím z království Nótos. Ach pánové, jak tam je krásně!“ odpověděl mladý jižan a pak už jen zasněně hleděl do plamenů.

Ráno je Marduk všechny probudil a opět se vydali na cestu. O jejich pouti lesem není mnoho co zajímavého vyprávět. Snad jen, že je cestou napadl osamocený erkling ale Marduk jej zabil dřív, než se nadáli.

Už se stmívalo, když je jejich průvodce rychle zastavil: „Podívejte, támhle vzadu na stromě. Vidíte ho?“

Všichni tři zaostřili. Jako první ten pohyb zaznamenal Méta. Na jednom ze stromů, asi třicet metrů před nimi se ke stromu tisklo prapodivné stvoření. Bylo to asi metr a půl vysoké s dlouhýma hmyzíma nohama. Celé tělo pokrývaly dlouhé střapce světlých chlupů.

„To je lýkovec.“ Zašeptal Marduk. „Pojďme potichu, ať ho nevyplašíme. Neměl by na nás zaútočit.“ A tak jej tiše následovali. Našlapovali opatrně, aby nezavadili ani o větvičku.

Křup. To Cardan šlápl na suchou větev, která pod ním praskla. Lýkovec se odtrhnul od stromu a nyní tak spatřili i jeho tvář. Tedy tvář ani ne, ta byla také zakryta lýkovými liánami, zpod kterých na ně hleděly dvě velké, černé oči. Někde mezi nimi asi začínal půlmetrový sosák. Lýkovec podivně zavřeštěl a jediným skokem překonal zbývající metry k družině. Ten, který nestihl zareagovat, byl Hex a lýkovec ho bodnul sosákem přímo do ramene. Cardan, Méta a Marduk však lýkovce přiměli k ústupu. Ale tvor byl houževnatý a rychlý a bodal kolem sebe sosákem. Boj skončil teprve, když ho Méta zahnal zpět na strom, kde k němu přiskočil Hex a poslední ranou meče jej přišpendlil ke kmeni.

„Uf!“ Ulevil si Marduk. „S lesem je vážně něco v nepořádku. Za celý svůj život si nemapatuju, že by lýkovec na někoho sám od sebe zaútočil.“ Pak ošetřil Hexe a vedl je dál cestou.

Padla noc a cestu řídnoucím lesem jim osvětloval jen měsíc. Tu Marduk zastavil: „Dál už s váma nepudu. Půjdete ještě kousek lesem, překročíte potok a dole v údolí uvidítě Tharwu. Pamatujte, že u nás budete vždy vítáni.“ Pak se otočil a zmizel ve stínech.

Družina tedy překročila potok a skutečně, když stanuli na kraji lesa, spatřili dole v údolí Tharwu.