Hadorožec

To ráno se jako první probudil Cardan. V noci byla zima a stejně se mu nespalo dobře, ale tenhle křik ho definitivně probral. Zatímco Méta a Hex ještě spali na svých lavicích, táborem se rozezněl zvon.

„Tak vstávejte!“ Obořil se na spáče a ti se rychle posadili.

„Co se děje?“ zeptal se Méta, ale Cardan už byl na nohou a vycházel z chatrče.

Oba jej následovali. V táboře vládl ruch. Celému kraválu dodával korunu pevnostní zvon, který jakoby se snažil všechno a všechny kolem přehlučet. Nutno dodat, že se mu to celkem dařilo. Zamířili k jižní bráně. Na horizontu, kde se začalo osmělovat sluneční světlo, plál mohutný plamen, ze kterého k blednoucímu nebi stoupal černý dým. A právě v tu chvíli potkali Janika.

„Výborně, vás tři jsem přesně hledal. Svoje muže nemůžu postrádat a vy jste tím pádem v podstatě jediní, kteří se aspoň trochu vyznají v lese. Někde tady žije strašlivá stvůra, která nám ničí pole a zabíjí rolníky.“

„To my taky nesnášíme, když někdo zabíjí zdejší rolníky.“ Nadhodil s úšklebkem Hex.

„Jo jasně.“ Nenechal se z rovnováhy rozhodit Janik. „Jak řikám, něco tady žije a mi nevíme co to je. Ale snad ne na dlouho. Vy tři tu potvoru najdete a nahlásíte mi její polohu.“

„To ale budeme potřebovat nějaký zbraně.“ Řekl Méta.

„To teda nebudete. Jak řikám: vy tu potvoru jenom najdete, zjistíte kde hnízdí, nebo žije. A pak se zase vrátíte, jasný?“

„Jasný, Janiku. Škoda, že jsme si nikde neschovali meče.“ Provokoval dál Hex, ale voják i jeho druhou poznámku ignoroval.

Vyvedl je z tábora a ihned zpozorovali, že část polí je v jednom plamenu. Pak se k nim otočil zády a vrátil se udílet rozkazy.

Cardan, Méta a Hex se tedy vydali k hořícím polím. Nešli ale přímo, ale podél lesa. Tak se nejdřív stavili u vyvráceného stromu, kde si nechali své zbraně. Jeden meč si vzal Hex a druhý připadl Métovi. Cardan si vzal dýku a z jednoho stromu si ulomil slušnou větev. Pak teprve došli k hořícím a doutnajícím polím. Tam narazili na tři vojáky, ale rozhovor s nimi nevedl k ničemu. Nikdo nic neviděl, ani neslyšel. Tedy kromě křiku, který ráno vzbudil Cardana.

„Ale Lars se vydal do lesa na vlastní pěst. Řikal, že už ho nebaví čekat, kdy si ta potvora najde jeho.“ Řekl jeden z vojáků a ukázal ledabyle k lesu. Tu si Méta všimnul, že kousek dál tím směrem začínají prapodivné, tříprsté stopy. Ukázal je svým druhům a jejich další cesta tak byla jasně dána.

V lese se stopy hledali hůř, ale ona stvůra po sobě naštěstí zanechávala i zlomené větvičky na stromech a odřenou kůru a tak se dařilo její trasu hledat poměrně rychle. Šli po stopách asi patnáct minut, když před sebou mezi stromy zaznamenali u země pohyb. Všichni tři si přichystali zbraně a pomalu se k místu připlížili.

Ale nebyla to žádná ohavná příšera. U paty stromu seděl poraněný voják.

„Hej, kdo jste?“ zeptal se.

„To nám spíš řekni, kdo seš ty.“ Odpověděl mu bez známky respektu Hex.

„Jmenuju se Lars. Jak to… Jak to že máte zbraně? Kdo vám je dal?“

„Zbraně nám dal Janik, když nás poslal najít to zvíře.“

„No… Dobře. Pomozte mi vstát.“ Řekl a ztěžka se postavil na nohy. Na pravém stehně měl dlouhý, krvavý šrám.

„Tak tys tu bestii viděl? Jak vypadala?“

„Divně. Nic takovýho jsem v životě neviděl. Bylo to jako velký ještěr s dvěma nohama. Na zádech měl krunýř a na hlavě roh.“

„Ještěr? Jako had?“ vyzvídal Hex.

„Já nevim, fakt! Bylo to strašně rychlí“ zabědoval Lars. „Vy.. Vy to jdete hledat?“

„Myslíš toho hadorožce? No jasně.“

„Jdu s váma!“ řekl Lars rozkazovačně.

„No to asi těžko.“ Vložil se do rozhovoru Méta. Ale Hex si ho vzal stranou. „Počkej Méto, i kdyby nic jinýho, ten voják je zraněnej a může nám dobře posloužit jako štít, nebo jako návnada.“ Pak se vrátili k Larsovi. „Tak jo, pojď s náma.“

Tak šli. Voják a tři vězni sledovali stopy podivného tvora, kterého nazvali Hadorožec. Cesta vedla dál do lesa, přes potok až na malou mýtinu. Když se chystali ke krátkému odpočinku, ozvalo se vlčí zavytí. Moc je to nepřekvapilo, protože zvuky různých zvířat slyšeli cestou několikrát, ale vlci se tentokrát skutečně objevili. Byli čtyři a mířili přímo na ně. Největší vlk skočil na Métu a zakousel se mu do ramene. Ze svého druha ho musel dostat Hex, který vlka udeřil mečem. Lépe se dařilo Cardanovi a hlavně Larsovi, kteří „své“ vlky zabili celkem hravě. Když pak Hex ukončil bídný život posledního, pokračovala celá skupina dál.

Po nějaké době se cesta začala rozšiřovat a na jejím konci se objevil mohutný strom. Ale ne strom, jaký byste nezvali mohutným. Tenhle byl mnohonásobně větší než všechny velké, staleté stromy, které tvořili les. Mezi mohutnými kořeny tohoto stromu byla díra velikosti větších dveří. Stopy vedly neomylně tím směrem, a tak šli dál.

Tu se z jednoho stromu odloupla kůra a družině cestu přehradila zvláštní stromovitá bytost. Bez jakéhokoli slova varování se na ně vrhla. První úder této podivné kreatuře zasadil barbar Méta. Dřevitá postava se pak ohnala po Hexovi a silnou, kořenovitou paží ho udeřila do hrudi tak mocně, že mladý jižan opsal dlouhý oblouk a přistál v trávě dobrých pár metrů zpět. A zatímco se Cardan pokoušel rozkřesat oheň, aby soupeře podpálil, zaútočil i Lars. Svou zkušenou pravačkou ťal doslova do živého a mocnou ranou se mu téměř podařilo oddělit hlavu od těla. Jeho práci pak dokonal Méta, který nemohoucí stvoření svým mečem ukončil.

„Co to bylo?“ Oddechoval ztěžka Hex, zvedaje se z prachu cesty.

„Tak to nemám sebemenší tušení.“ Odvětil Lars a pomohl mu na nohy.

„Každopádně nás to už nemusí trápit.“ Prohodil suše Méta a opět obrátil zrak ke gigantickému stromu. „Takže jdeme dovnitř?“ a aniž by čekal na odpověď, vydal se k otvoru v kmeni.

Předtím však ještě utrhl poraženému nepříteli dřevěnou nohu a zapálil ji. Pak všichni čtyři druhové vstoupili do kmenu.

Nebýt „pochodně“ čekal by je nepříjemný pád, protože sotva skončilo světlo zvenku, cesta začala klesat po prudkých schodech. Za chvíli již bylo zřejmé, že jsou hluboko pod zemí. Pak se cesta srovnala a po několika metrech se větvila. Skupina se šla doprava, až se před nimi objevila spoře osvětlená místnost.

Na jejím druhém konci byly další dveře. Zhruba uprostřed pak ležel převrácený stůl. Světlo vycházelo z malé lucerny na sudu vedle druhých dveří. Na pravé straně z jejich pohledu pak byly ještě jedny zavřené dveře.

Hex je otevřel a vstoupili do místnosti, která by se dala nazvat ložnicí. Když jí Hex začal prohledávat, vyskočil na něj z pelechu za knihovnou obrovský pes. Ale co zmůže pes proti třem mečům? Mnoho ne a tak byl jeho bídný život rychle ukončen.

Z knihovny se vrátili do první místnosti a rozhodli se jít dál. Cesta už neklesala a ani nebyla nikterak dlouhá, když narazili na další dveře.

Bez rozpaků vstoupili. Nová místnost byla znatelně větší, než předchozí. Na pravé straně byl na zemi nakreslen velký pentagram. Přímo naproti nim stál postarší muž a zády k nim něco četl na velkém stole. U levé stěny bylo třemi řetězy připoutáno šílené monstrum. Hadorožec byl asi metr a půl vysoký ještěr s dvěma zadními končetinami. Měl tlamu plnou ostrých zubů a byl opancéřován na zádech a hlavě.

„Tak konečně jsi tady, Julio.“ Pravil muž, aniž by se otočil.

„Julio? To se asi pleteš.“ Řekl Hex a teprve na jeho hlas muž zareagoval a podíval se na ně.

„Ale!“ řekl poněkud překvapeně. „Tohle nebylo úplně v plánu.“ Pak podivně zamával rukama a před Larsem a družinou se zhmotnilo přes dva metry vysoké monstrum.

„Elementál…“ vydechl Lars a zjevně se necítil úplně ve své kůži.

„Nevím jak vy pánové, ale mně se tohle nechce líbit.“ Řekl tiše Méta a obrátil se k východu. Jak jej spatřil Hex, ihned ho následoval. Cardan s Larsem se nestihli ani otočit a barbar s nótem už doběhli ke dveřím. Ty však byly zavřené a zamčené.

„Tedy boj!“ Zvolal Méta a jediným mohutným skokem zaútočil na elementála. Družina jej obestoupila a využívala jeho pomalého pohybu. Postupně k němu přiskakovali a zasazovali mu zásahy svými meči, Cardan pak svou dlouhou holí.

Zdálo se, že bezvýchodná situace spěje ke zdárnému konci, když náhle Cardana uchvátila neviditelná síla a přenesla jej do pentagramu. V hlavě měl náhle prázdno, blouznil a slyšel podivné hlasy.

Tento náhlý zvrat však jeho přátelům dodal ještě větší touhu po životě a dalšími a dalšími ranami útočili na elementála a nakonec je přemohli. Další sled událostí byl neskutečně rychlý. Hadorožec se urval ze svých řetězů a vyběhl ven z místnosti. Starý muž, který se zdál být podivně klidný, zmizel v oblaku dýmu a Cardan, ještě před chvílí se zmítajícící v křečích asi metr nad zemí padnul zcela bezvládně na zem.

Ihned k němu přispěchal Hex a pár fackami se mu podařilo aspoň trochu přítele probrat. Ale i tak byl Cardan sotva schopný stát na svých nohou a duševně vypadal zcela mimo.

„Musíme rychle zpátky.“ Řekl Lars, s čímž Méta i Hex rozhodně souhlasili.

Hex tak ze stolu posbíral všechny pergameny, které mohl a vyšel ven. Cardana podpírali Lars s Métou, jelikož vysoký seveřan nebyl schopen samostatného pohybu.