30. června 592, pondělí

V noci mě vzbudil Hiruzen. Strašně jsem se lekla, ale byl to opravdu on.

Posunky mi naznačil, že v druhé část podpalubí, tam kde by měl být jenom náklad a koně jsou lidé. Dohodli jsme se, že se půjdeme podívat na palubu. Ani jsem si nebrala boty, jem pochvu s mečem a vyšli jsme nahoru na palubu Fénixe, který i v noci plul kupředu a cestu mu osvětlovali dvě veliké lampy. Strážným na palubě jsme řekli, že jdeme čůrat, což je i celkem logické. 

Šli jsme na záď, kde u kormidla stál Otto a vedl Fénixe kupředu. Na rovinu jsme se ho zeptali, zda-li jsou na lodi i jiní lidé a on řekl, že jasně že jsou. Chtěla jsem jít za hlídkou, aby došla do podpalubí a sjednala tam pořádek, ale Hiruzen mě zastavil a odvedl stranou. Jemu totiž došlo, co mě ne: Fénix veze do dolů novou várku otroků!

Udělalo se mi nevolno, ale ryhle jsem se vzpamatovala a potají jsme sešli do podpalubí, kde kde bylo hrobové ticho a absolutní tma. Hiruzen vyčaroval slabé svělo a kromě našich koní a beden jsme za mříží spatřili snad třicet páru očí, kterak na nás zlověstně hledí. Hiruzen světlo okamžitě zhasnul a vyděšeni jsme vyběhli na palubu.

Domluvili jsme se, že si půjdeme zpět lehnout a ráno vymyslíme co udělat. Jisté je jedno: otroky musíme osvobodit!