Životní party

Drahý Vencario,

nevím kdy a kde tě tento dopis zastihne, ale prostě ti musím napsat co jsem nedávno zažil.

Jak víš, s Ingevarem a Čestmírem, svobodným pánem von der Lohe jsme se vydali do Azuru. Vzpomínám si, že už jao malí kluci jsme o tom městě slýchali a když se konečně naskytla možnost Svobodné město konečně navštívit, sbalili jsme co šlo a vyrazili jsme k jezeru Lette a pak podél jeho přítoku dál na východ. Cesta přes Bílé hory nebyla snadná, ale obchodní stezka podél řeky je v dobrém stavu a tak jsme po několika dnech spatřili údolí ve kterém hrdě stojí Svobodné město Azur.

Viděl jsem už hodně měst, ale žádné se nepodobá Azuru. Město je obklopeno úrodnými pláněmi a olivovýmy sady. Samotný Azur je vystaven z pískových cihel. Jeho žluté hradby jsou nesmírně vysoké a přece je ve městě mnoho domů, které sahají ještě blíž k nebi. Už cestou jsme potkávali mnoho dalších potníků, od kterých jsem okusil podivné kuřivo, kterému zde říkají šíša. Přijde mi to jako škoda tabáku, ale jiný kraj jiný mrav. Mám v plánu tady nějaký čas zůstat, tak se tomu taky trošku pověnuju.

Město samotné žilo oslavou. Nebylo divu. Přijeli jsme, díky nějakým zpožděním, přesne v den slavnosti. Měli jsme doporučení na hostinec U Setého písku, který jsme našli celkem snadno. Je to čtyřpatrová budova s prostornou nálevnou v přízemí. Kromě pěkného prostoru mě zaujala i místní barmanka, Laudra šarmantní barbarka. No nebudu řešit podrobnosti, znáš mě... Udělalo mi radost, že nalévají Žíravý květ. Ještě větší radost mi udělalo, že si dali oba moji kumpáni. A nejvíc na mě zapůsobilo, že velkej panák s barbarkou ani nehnul. To je ženská! Dál se nám ale věnovat nemohla, a tak jsme heldali zábavu jinde.

Svobodný pán prohrál picí soutěž. Víc se dařilo Ingevarovi v kostkách, když místního dědu porazil krásnejch tři nula a vyhrál od něj jakési brýle proti slunci. I mně se zadařilo. Našel jsem v lokále skupinu místních svalovců a jednoho po druhém jsem porazil v páce. Všude bylo cítit vzrušení z blížícího se večera, ale nikdo nám nechtěl říct, vo co půjde.

Když se začalo stmívat, hospoda se pomalu vyprázdnila. Všichni si vzali zbraně, a tak jsme šli za nima. Na náměstí jsme byli my tři, Laudra a týpek se jménem Max Máslo. Když slunce zapadlo, rozezněl se zvon a na kopci nad městem se zjevil přízračný rytíř následován stovkami bojovníků. Chvilku jen tak stáli na kopci a pak zaútočili na město. Vřítili se do ulic. Místní se všichni jenom smáli a začali řezat duchy hlava nehlava.

Jasná věc, že jsme se přidali. Přihrávali jsme si duchy, sekali jejich psy. Svobodný pán s palcátem, Ingevar házal jednu hvězdici za druhou. Byla to řezačka jakou jsem nazažil. A do toho se pořád všichni kolem smáli. Laudra měla obrovský kyj a lepila jím k zemi každého ducha, co se k ní dostal. Svobodný pán pak hupsnul na koně a rozjel se k veliteli duchů. Chytnul jsem se lana, co za koněm vlálo, skočil na prkno a dědův meč půlil všechny duchy v dosahu. Neskutečná prdel a chci to zažít s tebou!

Ale každá sranda jednou končí a ta naše málem fatálně. Duchové totiž mají dostat signál a znovu zmizet. Ale ve zvonici nikdo nebyl a duchové ne a ne zmizet. A i když všehcno byla sranda, pár mrtvých bylo a bylo by víc, kdybychom se neprobojovali ke zvonici a s vypětím poslední energie jsme se dostali nahoru ke zvonu. Lano bylo utržené, tak jsem ho musel rozhejbat sám. Pak duchové fakt zmizeli.

Co ti mám ještě napsat? Laudra ještě spí, tak ji nechám bejt a pudu se podívat po svobodném pánu a tom zatraceným gnómovi. Třeba měli tak pěkný finále slavnosti jako já s tou divokou barbarkou.

Pozdravuj tátu a mámu. Myslím, že se brzo ukážu.